07.02.2009 - Pomoc! Pomoc! Pomoc!

19. února 2009 v 11:24 | Cirrat |  Denní hemzy
Organizování svatby. Jo, strašně jsem si to malovala: šatičky, kytičky, hostina, muzika... Realita mě ovšem překvapuje a baví, i když mám občas chuť s tím švihnout.

Nejdřív jsme s bumanželem zjistili, že máme asi tak stovku hladových kamarádů. Z toho zhruba půlka jsou muzikanti a šermíři (pro ty, kdo ani s jednou skupinou nemáte zkušenost: sebranka věčně veselá - a hladová a žíznivá. Strašně moc). Bylo nám jasné, že hostinu pro sto lidí nemůžeme finančně utáhnout, tak jsme vymysleli (dobře, obšlehli od kamaráda, co se ženil loni), že po obřadu bude hostina pro rodinu a blízké a večer bude pořádná merenda pro všechny.
Odbočím - proč si vlastně svatbu organizujeme sami, když máme "obě sady" rodičů? Protože moji rodiče jsou rozvedení, je tomu už skoro dvacet let - a za tu dobu je ještě nepřešla vzájemná zášť. Zavřít je do jedné místnosti znamená vyvolat atomový výbuch. Nejdřív mě to mrzelo, pak jsem si řekla, že pokud dva dospělí lidé spolu neumí komunikovat, je to jejich věc, ne moje. Svěřit organizaci jednomu z nich znamená poslouchat brblání toho druhého. Svěřit organizaci bumanželovým rodičům znamená poslouchat brblání obou. Holt, všichni jsou osobnosti a to se pak blbě couvá. Takže jsme všechny vystrnadili tím, že jsme prohlásili, že je to naše svatba, naše událost a proto bude v našem stylu. A nikdo nám nemůže nic. :-)
Původně jsme opravdu měli pocit, že by to chtělo takovou tu "americkou" svatbu - nevěsta a la šlehačkový dort, vyšňořený ženich ve světlém obleku... Pak jsme se na sebe koukli a vypukli v smích. Přítel je rockový kytarista a vypadá trochu jako Upír Upírovič D'Artagnan - světlá pleť, dlouhé tmavé vlasy, úhledná bradka s knírkem, postavy drobné a štíhlé. Já bych zfleku mohla vyhrát konkurz na Valkýru - dlouhé blond vlasy, světlá pleť, zadek jako pivovarský valach a nejdřív vejde do místnosti mé poprsí, pak teprve já. :-) Navléknout mě do nějakých "šlehačkových" šatů by už znamenalo, že by musel stát alespoň dva metry ode mě. Nevešla bych se do dveří, do auta, nikam.
Obratem ruky jsme zrušili povinnost slavnostního oblečení (i když všichni dědečkové si vymínili, že přijdou v obleku, že jinak by to pro ně nebylo ono), vyhlásili, že my taky ve slavnostním nebudeme a že má každý přijít v tom, v čem se bude cítit dobře. A protože se bereme na čarodějnice, vyhlásili jsme, že nejlepší ohoz vyhraje bednu lentilek :-) Pokud opravdu přijdou všichni tak, jak slibovali, bude to těžké rozhodování...
Samozřejmě, že jsme začali hledat nějaké originální svatební oznámení. Jenže - všude samé kytičky, holubičky, srdíčka, pusinky. Přeslazeno a překýčováno, což se strašně hodí k našemu rockovému a metalovému životnímu stylu, že... A "má to každej". Nakonec se nám povedlo najít fotografický salón za rohem od nás. Necháme se tam vyfotit, fotku necháme zapracovat do rámečku, do druhého rámečku se napíše text - a máme veskrze originální a nepřeplácané oznámení! A o třetinu levněji, než je běžná cena za kus!
Dlouho jsme přemýšleli, jak zorganizovat tu merendu. Měli jsme spoustu nápadů, taky proto, že máme kamarády muzikanty a šermíře a plivače ohně a orientální tanečnice... Ano, ti všichni tam budou :-) A ti všichni budou chtít pít a jíst a vylučovat a bavit se a kouřit... Trn z paty nám právě vytrhává pivní maják. Včera jsme zašli do jejich kanceláře - a strávili hodinu a půl rozhovorem s majitelem firmy (velmi příjemný a věcný člověk), při kterém jsme doladili velkou část organizace merendy - nápoje, jídlo, hygienu, ale hlavně personál, který se bude starat o to, aby se prase nepřipálilo, pivo točilo dostatečně rychle a voda na kafe nevystydla. Bingo! Teď se oba s přítelem klepeme, kolik si za to všechno řeknou, protože naše finanční prostředky jsou těžce omezené, ale myslím, že se vejdeme docela slušně.
Dnes ráno jsem si objednala šaty na svatbu - přes internet. Jednoduché, dlouhé, černobílé. Mám už vymyšlený zlatý šál přes ramena a něco na způsob závoje taky ze zlatavé látky. Dohromady mě to vyjde asi na třetinu běžné ceny svatebních šatů a ještě budu mít šaty, které si mohu obléknout prakticky kamkoliv. A budou mé postavě lichotit víc, než to co na svých stránkách prezentují pražské svatební salony. Uf!
Teď už zbývá "jenom" najít a zamluvit hospodu na hostinu, objednat prstýnky (vybrané jsou, ale ještě jsme se nedostali k tomu je objednat) - taky přes internet, objednat dort a zákusky a doladit dopravu (tímto díky Honzovi, který nám půjčí dva autobusy i s řidiči). Najít zvukaře, vyřešit šatnu pro tanečnici (musí se zamykat, ty kostýmy stojí majlant), uzamykatelné prostory, kam kapely můžou složit nástroje a aparaturu, přívod elektřiny, ale to už jsou v podstatě drobnosti. Focení obstará moje kamarádka ze školy. :-)
Sečteno, podtrženo - po půl roce vyhledávání, mluvení, zjišťování a dohadování se to začíná pomaličku rýsovat a já nemám pocit, že musím každou chvíli vyskočit z kůže. Sice mám ty tendence pořád (jsem nervák a paranoik, i když by to většina lidí na první pohled neřekla), ale už skoro není proč.
Doufám, že jsem vás neunudila k smrti - potřebuju se z toho stresu vypsat a taky je to pro mě trochu takový seznam "co se ještě musí zvládnout"... ;-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama