09.02.2009 - Šílený podzim

19. února 2009 v 11:28 | Cirrat |  Denní hemzy
Aneb povídání o tom, že katastrofa je to, na co člověk není připravený...

Musím se přiznat, že se většinou snažím být nechutný optimista. Vidět na všem to lepší, představovat si, jak se to zvládne tím snadnějším způsobem a podobně, ale kolikrát jsem se už dostala do situace "na rtech lehký smích, hluboký v srdci pláč", nespočítám. Tohle není sice přesně podle téhle fráze, ale podzim a zima 2008/09 bylo něco, co si snad dlouho nezopakuju, ráda bych řekla že si to nezopakuju nikdy, ale tady mě zrazuje už i moje koňská dávka optimismu.
Předem mého dopisu, já mám vyklechtanou imunitu, někde na úrovni nula nula prd. Načaté plíce, poškozená játra (mononukleóza v osmi letech se podepsala doživotně), alergie, no a můj imunitní systém je sběratel - jak jde nemoc kolem, musí ji mít, některé pro jistotu opakovaně. Můj přítel je epileptik, od svých 11 let. Ani jednoho z těchto stavů se nemáme šanci zbavit, můžeme je pouze prášky a životosprávou upravit tak, aby nám moc nelezly do života. Tohle nepíšu proto, abyste nás litovali, je to prostě fakt, se kterým musíme žít my i naše okolí. Na světě je spousta lidí, kteří jsou na tom hůř než my...
Začalo to v září. Já jsem začala po osmi letech pauzy opět chodit do gymnázia. Vybrala jsem si denní studium s možností individuálního studijního plánu, protože mi stačilo složit postupové zkoušky a pokračovat do čtvrtého ročníku. Kdybych se přihlásila na dálkové studium, neměla bych možnost dorovnání a musela bych projít pětiletý studijní cyklus. To je na mě moc dlouho, já nemám trpělivost. Samozřejmě, že studijní plán vyžadoval, abych zůstávala v práci déle nebo chodila i o víkendu, abych si odpracovala svých 40 hodin týdně. V tomhle mi šéfová vyšla vstříc, i když v jiných věcech jsme si nerozuměly natolik, že jsem uvažovala o výpovědi.
Bohužel, pro mé tělo toho bylo moc a jednoho krásného dne na konci září jsem se složila jak štafle. Protože jsem se v té době už přes rok léčila s vysokým tlakem (a šla jsem k doktorce proto, že jsem měla výpadky paměti a docela často jsem padala), ihned jsem šla k doktorce. Týden a půl na neschopence. Vrátila jsem se do práce a po třech dnech začaly další problémy - závratě, kinetóza v autobuse a v metru (a to se hodí, když člověk do práce dojíždí), další pády. Zpátky k lékařce, kolečko po vyšetřeních na interně a neurologii včetně magnetické rezonance mozku, rehabilitace pokroucené páteře. Naštěstí se přišlo na to, že mé problémy jsou ve dvou věcech: jednak má obrovská nadváha, ale hlavně, původně nasazené prášky přestaly zvládat kompenzovat můj vysoký tlak. Jsem strašně ráda, že mě moje praktická lékařka poslala na tohle "kolečko" - nemusely jsme podnikat žádnou léčbu stylem pokus-omyl, přesně se našel zdroj problémů a mohl být osloven. Na neschopence jsem strávila tentokrát bez osmi dnů dva měsíce, ale raději tak, než nevědět.
Zatímco já jsem se placatila doma nebo po vyšetřeních, přítel podal výpověď ve staré práci, ze které ho ovšem pustili až ke konci roku. Pracoval jako expeditor v jednom e-shopu, kde denně odesílal desítky balíčků a do toho obsluhoval systém slevových karet a dělal ještě další věci. Protože jeho nová práce vyžaduje určité vzdělání, začal každou sobotu chodit minimálně na jedno školení v oboru. Do toho ve staré práci začal předvánoční prodej velmi brzo a do toho chodily předobjednané položky jedna za druhou. A aby toho nebylo málo, začal hrát v nové kapele (ano, v té, do které se včera na zkoušku vracel) a jednak musel lítat na zkoušky (hodinu a půl tam, stejně zpátky, alespoň dvě hodiny na místě), jednak doma cvičit nový repertoár.
Za měsíc a půl ho tahle trojkombinace a vyčerpání dohnalo k epileptickému záchvatu, prvnímu za posledních devět let. Šli jsme zrovna domů a ještě jsme stihli vyjít po schodech před byt, když se začal klepat. Držela jsem ho v podpaží, zazvonila na spolubydlící a už to jelo. Přítelovi se podlomila kolena a šel k zemi. Pořád jsem ho držela pod jednou rukou, spolubydla ho drapnul pod druhou a naštěstí se nám povedlo spustit ho pomalu na zem, aby se nepraštil do hlavy. Když se mi zdálo, že se na zemi kroutí nějak dlouho, zavolala jsem záchranku. Byli u nás velmi rychle, přenesli přítele z chodby na postel, vyšetřili ho, píchli mu uklidňující injekci a odjeli. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být nějaká komplikace.
Jak už asi tušíte, byla. Protože přítel dělával bojová umění a šerm, často si vykloubil ramena. Na střídačku. Dohromady asi pětadvacetkrát. Ovšem při tomhle pádu jsme mu je, jak jsme ho se spolubydlou chytali, vykloubili obě najednou a ani my, ani záchranáři, jsme na to nepřišli. Až po dvou hodinách se nám z něj povedlo dostat, co se stalo. Další záchranka, převoz do ÚVNky, nahození ramen, další injekce, domů.
Nebudu popisovat, jaké to je, starat se o člověka s oběma rukama nepohyblivýma. Vychytali jsme si systém, zjistili jsme, co je schopný pozřít (pochválen budiž vynálezce Nutridrinků!), ale bohužel, "záchvaty" se začaly objevovat každý třetí až pátý den. Píšu "záchvaty" v uvozovkách schválně - zatímco my jsme žili v domění, že se jedná o epileptické záchvaty, nad kterými jsme ztratili kontrolu, později jsme zjistili, že to nebyly záchvaty způsobené epilepsií, ale extrémním vyčerpáním.
Svátky stály za ho... však víte co. Jsem narozená na konci listopadu - dostal další "záchvat" na mé narozeniny. Já jsem zase chytla svou teď už tradiční Vánoční angínu - nejpozději 24.12. mi oteče krk, nemůžu polykat a horečku abych srážela kladivem. Skvělé. Naštěstí pro mě mi v práci neprodloužili smlouvu a tak jsem sice na pracáku, ale můžu studovat a dodělat maturitu bez další zátěže.
Na začátku prosince se cítil na to, aby se vrátli ke kapele. Už pár dní po tom prvním kolapsu se jich ptal, jestli si nechtějí najít někoho jiného, že neví, jak na tom fyzicky bude. Kapela se demokraticky rozhodla, že na něj počkají. Odehrál s nimi dva koncerty. Když se složil přímo ve zkušebně před tím druhým (jezdila jsem na delší štreky s ním, sichr je sichr), dotyčný spoluhráč z kapely, který akci organizoval, se nezajímal o to, že nám nezařídil šatnu, nebo že by si jejich kytarista potřeboval sednout, nebo spíš lehnout. Pochodovali jsme i se zbytkem kapely po nočním Kolíně a hledali volnou hospodu, kde se schováme před mrazem a alespoň trochu si odpočinem.
Po tomhle extempore byl přítel jeden den v pořádku, druhý den se začal třást (nepravidelné záškuby hlavou, které u něj dřív hlásily příchod záchvatu) a třásl se v kuse až do 25.12., kdy už jsem nevydržela s nervama a zahnala ho na pohotovost v Motole, kam chodí na neurologii. Primář neurologie, který měl zrovna službu, ho prohlédl a prohlásil onu památnou větu o vyčerpání. Přítel strávil dvě hodiny na kapačkách, narvali do něj magnésium a něco proti křečím; celou tu dobu ve vedlejším "vchodě" na ambulanci vyla nějaká žena, pochopila jsem, že zfetovaná. Pes baskervillský by jí mohl závidět. Chvílemi si zpívala, pak volala o pomoc, křičela v hrůze... Tohle by měli vidět všichni ti frajeři a frajerky, kteří přemýšlí o tom, že drogy jsou fajn.
Od té chvíle se to zlomilo a pochopili jsme, co máme jeho tělu dodávat. Stali se z nás odborníci na to, kolik hořčíku, vápníku a draslíku obsahuje která potravina a která minerálka, co by měl jíst a neměl jíst - a od 20.1. nastoupil do nové práce. Teď už má třesavky "jenom" jednou za týden, v praxi to znamená, že si musí lehnout, nemůže mluvit, některé momenty si nepamatuje, škube mu celé tělo, hlavně hlava. Doléčení bude trvat ještě dlouho, snad to bude mít do svatby za sebou. Nikomu bych nepřála ten pocit, dívat se, jak se jeho milovaný partner tiše skládá a vědět, že s tím nic, ale absolutně nic nemůže dělat, jenom tam být s ním, aby na to nebyl sám. A zažívat to opakovaně. Netřeba říkat, že při takovém vyčerpání se nedostává síly na nějaké hrátky...
Do toho jsem zase já dostala zánět zvukovodu. Asi 4 dny po tom, co jsem se zbavila té angíny. Když mi doktor řekl, že se to bude ozývat, nevěděla jsem, že to je nový slang pro šílenou bolest. Tři dny jsem nemohla spát ani jíst, počítala jsem minuty, kdy si budu moci vzít další Ibuprofen jako nějaký feťák. A deset dní po vyléčení ucha jsem pro změnu chytla chřipku. Netřeba dodávat, že při bolestech člověk taky nemá náladu na nějaké hrátky - zkrátka, náš sexuální život je odložen, dokud se zase nedáme dohromady.
Milujeme se a stojíme při sobě, ať se děje, co se děje. Ani jeden z nás není s tím druhým ze soucitu. Bylo mi vytýkáno, že jsem s přítelem, protože mám komplex Matky Terezy, nebo mi dokonce pár lidí navrhlo, že se s ním mám rozejít, protože je možné, že se o něj do konce života budu muset starat. Ti dotyční nevidí, že se staráme o sebe navzájem - můžou se jít vycpat. Hlavně moje matka měla strach, že si uvazuju na krk mlýnský kámen. Nakonec se mi svěřila, že ona by takový pohled, jako mám já teď už "jenom" každý týden, nevydržela ani dvakrát a utekla by. Já ji za to neodsuzuji, má své standardy - ale já mám své.
Miluju ho pro to, jaký je, a jeho nemoc pro mě není jeho součástí. Ale, a tady přicházíme k první větě tohoto příspěvku, katastrofa je to, na co člověk není připravený. Když jsme spolu začali chodit (věděla jsem, že je epileptik už předtím), sedla jsem si k počítači a našla si všechny dostupné informace (mimochodem, česká wikipedie v tomhle silně zaostává), včetně možných následků. Jak epileptici umírají, že mohou být neplodní, atd. Vyzpovídala jsem přítele, co mám dělat a jak se mám chovat, vyzpovídala jsem kamarádku, která je zdravotní sestra. A když se stal průšvih, byla jsem připravená. Bylo to sakra těžké a opravdu se k tomu už vůbec nechci vracet, ale nebyla to pro mě katastrofa, svět se nezhroutil.
Druhá věc je, nic není tak strašné, aby se to nedalo překonat. Já mluvím třemi světovými jazyky, hraju na piáno, píšu si do šuplíku a ráda bych jednou vydala knihu. Můj přítel dělal na vysoké úrovni karate, judo a tae kwon do, potom byl ve skupině historického šermu, hraje na elektrickou kytaru a dokonce má papír, že smí hře na kytaru vyučovat. Prostě, když se člověk dlouho patlá sám v sobě a nemá co dělat, začne dřív nebo později dělat blbiny. Dokud se soustředí na něco mimo sebe, vytáhne ho to z díry ven, dříve či později...
 


Komentáře

1 nominek nominek | Web | 3. ledna 2010 v 22:52

Vyčerpání organismu je fakt prevít! Člověk si to vážně musí hlídat a nepřepálit to...

A jak píšeš o manželovi, docela dost chápu. U nás se jedná o jiné nemoci (a manžel si nepřeje, aby někdo věděl o jaké - a respektuji to) a taky to občas není lehké. Ale jde to.
Akorát když přijdou děti, tak je to pak o něco ještě náročnější...

No, ale my nechutní optimisté to vždycky nějak překlepem, že :-)

2 Cirrat Cirrat | Web | 3. ledna 2010 v 23:33

Mno, v srpnu '09 jsme zjistili, že to celou tu dobu epina byla... Drsný. Další změna prášků a už se to začíná uklidňovat.

My, nechutní optimisté, jsme právě takoví - nechutní. Celý svět se nás snaží vydeptat a my jsme jak gumídci - odrazíme se a skočíme jim s úsměvem na hlavu ;-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama