10.02.2009 - Vypatlátor

19. února 2009 v 11:30 | Cirrat |  Denní hemzy
Tlak lítá nahoru a dolů jako opice na gumičce a já se už nemůžu pomalu ani pohnout. Tohle nesnáším. Přestává mi fungovat mozek a mám vypatláno.

Zaujaly mě deníčky, které píše Hermionkaaa. O nevěře a novém pohledu na věc, o dětech, o profesích - taky jsem nad těmito tématy přemýšlela a přemýšlím, tak proč to nenapsat :-) Stejně se dneska nic světoborného nestane, jenom mě možná ušlape k smrti kočka.
Musím se přiznat, že o nevěře jako takové jsem nikdy neuvažovala. Dokud s někým chci být, tak s ním jsem, a když ne, tak dost a odchod. Jednou jedinkrát jsem tohle pravidlo porušila, už je to pár let, a byl z toho strašný mazec. Já jsem taky z lidí, kteří neumí lhát nebo něco tajit. I díky internetu žiju život veřejný a nemám problém se rozkecat skoro o čemkoliv. Dokonce se musím krotit, abych někam nehodila příliš mnoho informací :-) Snažím se nikoho neodsuzovat, ale to neznamená, že s nevěrou souhlasím. Udivují mě lidé, ať už podváděni či podvádějící, kteří nad nevěrou pokrčí rameny a jdou dál. Já se přes tohle přenést neumím, je to pro mě strašné zklamání důvěry. Obrací se mi žaludek při pomyšlení, že by do mě "strkal to, co strkal jiný kamsi" zatímco já na něj čekala doma. Omlouvám se, jestli se někomu neudělalo volno při tomhle popisu, ale konec konců, je to můj deníček... ;-)
Samozřejmě, to je můj pohled ženský, která stojí na začátku produktivního věku, děti nemá, udržela si svou finanční nezávislost a má kde bydlet. Za chvíli budu vdaná, až přijdou děti, je možné, že se můj pohled na svět změní. To neumím předvídat. Naštěstí jsem si našla partnera, který mě bláznivě miluje a na nevěru máme oba názor totožný. Klep klep klep na dřevo.
Děti. Děti jsou pro mě zdrojem protichůdných pocitů. Ty malé mi připadají jako z jiné planety, člověk na to kouká a říká si, že se s tím stejně nedomluví. Kolem tak desátého roku věku (zhruba od chvíle, kdy začnou vyprávět opravdu dobré vtipy, bráno podle mé sestry) se s nimi začíná dát komunikovat a pak už to tak nějak jde. Puberťáky ignoruju, pokud do mě nešťouchají, neřvou, nepouští si v MHD mobil s nějakými pazvuky nebo nade mnou v tramvaji nezpívají písničky typu "já bych chtěl šu*at psa do zadku". Pokud se něco takového strhne, jsem ochotná vynést je v zubech, to samé v situacích jako byla ta v kině, co hermionkaaa popisovala. Ovšem dutohlavci mě štvou v každém věku...
Chtěli bychom mít s přítelem děti, tak nějak do pěti let, ale nespěcháme. Je nám oběma jasno, že děti nejsou jenom uzlíček radostí, ale taky starostí. A jestli budou po nás dvou (jakože jim asi nic moc nezbývá, chuděrám), užijeme si dosytosti. Nedávno jsem tady někde v reakci psala, jak se bumanžel se svým o dva roky mladším bratrem rvali až do doby, kdy bylo bušvárovi dvacet. A to jednu dobu oba dva dělali karate. Není divu, že s takovým tréninkem byli oba na špičce klubu :-D A taky bylo období, kdy do sebe řezali tyčema a mečema.
Já jsem pro změnu lezla po stromech, padala do potoků a řek, chodila na túry sama - a pak se vracela s podvrtnutým kotníkem (to se mi povedlo i zkombinovat: na túře jsem slítla ze skály a podvrtla si kotník), mlátila hlavou o chodník (ale to jenom, když jsem zakopla), začala jsem kouřit ve třinácti letech a měla jsem delší období se zvýšenou příchylností k alkoholu (Když vám doktorka řekne, že ještě pár plicních onemocnění a do osmnácti jste mrtvá, co udělá správnej puberťák? Jde a koupí si krabičku cigaret a něco na zapití. Když už mám za pár let chcípnout, tak se nemusím šetřit, ne?).
Jinými slovy, sen každého rodiče. Vychovávat dítě/děti je obrovská zodpovědnost. Přála bych si, aby se naše děti jednou dívaly na svět stejně jako my, aby měly podobné představy o tom, co je dané slovo, slib, přátelství, rodina, zodpovědnost a k čemu jsou zákony. Aby se něco naučily, jak ve škole tak doma od nás. Aby jednou měly práci, která je bude bavit, aby to někam dotáhly ve svém oboru, ať to bude automechanik nebo vysokoškolský profesor chemie, aby měly milující partnery a rodina se rozrostla i o ně... A strašně se toho děsím. Že selžu. Že jim ublížím, protože je jako mimino pustím na zem. Že nedokážu překonat svou averzi k plínám a k nudlím. Že budou brát drogy, krást nebo někoho schválně zabijou. Že se nám odcizí. Že je bude jejich životní partner týrat. Že je nedokážu přivést k samostatnosti a budou z nich doživotně maminčini mazánci. Prostě uá!
Profese. Mou vysněnou metou v tomhle směru je mít barák, nejlíp někde nad mořem (ale dost vysoko, pro případ potopy), u něj zahradu a sad, sedět půl dne doma u počítače a psát knihy, druhou půlku dne se věnovat sobě, rodině, pozemku... To samozřejmě zahrnuje jednak spoustu dřiny, abych se dostala mezi vydávané autory, jednak úspěšnost, abychom si taky mohli dovolit někoho, kdo se bude o zahradu a sad starat. :-) A myslím, že přítel by chtěl buď vymýšlet počítačové hry, nebo mít nahrávací studio :-D Jak je vidět, jsme realisti ;-) Ale už na tom pracujeme... Pomalu ale jistě. A do takových deseti-patnácti let... Však uvidíme, kam se dostaneme!
Kočka po mě přestala šlapat, stočila se na křesle do klubka chlupů a usnula. Kocour taky. Ježiš, jak já jim závidím... :-)
 

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama