Hubnu, hubneš, hubneme...

22. února 2009 v 20:53 | Cirrat |  Denní hemzy
Hubnout se snaží dřív nebo později snad každá ženská - a takhle se s tím rvu já...

Ještě vloni v květnu jsem vážila 115 kilo. Je jasné, že takhle to dál nešlo. V listopadu mi lékařka nařídila, že nutně musím zhubnout, minimálně 30 kilo, klidně i víc. U mně nejde ani tolik o estetickou záležitost, ve skutečnosti mi kila sluší, jako čistě o zdraví - jednak mi nadváha šíbuje s tlakem, jednak až jednou budu zase těhotná, musím počítat s tím, že moje klouby, svaly a šlachy musí být těch plus-mínus extra 30 kilo zvládnout ;-)

Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné už dřív, že budu muset shodit, začala jsem pomalu upravovat jídelníček. Věděla jsem, že se nemohu spolehnout na zázračné diety a prášky, protože miluju vaření (skvěle se mi u něj relaxuje - nekamenovat, prostě je to můj koníček!) a také rozmanitost chutí. Navíc jsem už z dřívějška, kdy se do mě snažili vmlátit trochu rozumu, měla základní ponětí o tom, co moje tělo vyžaduje a co ne, na co funguje nejlíp, co jsem schopná jíst dlouho a do čeho ďobnu jednou za čas.

Odběhnu a vysvětlím, proč ne "klasické" diety: Jak jsem psala v jednom z předešlých deníčků, byly chvíle, kdy jsem třeba i týden nejedla a peníze jsem utrácela za knihy a cigarety. Občas jsem zašla s knihou a cigaretami do kavárny a dala si kafe, ale nejedla jsem. A ani mi to nechybělo. Byla jsem schopná shodit tak 30 kilo za měsíc, ale když jsem se pak vrátila do Prahy, při první návštěvě rodiny začalo kolektivní práskání rukama typu "ty koukáš tak hladově" a pod. Mamka, tátova manželka i babička vařily výborně, a tak jsem se tláskala a užívala si, že mám jídlo, aniž bych za něj musela utrácet. Je jasné, že jsem takhle byla schopná za měsíc klidně těch 15-20 kilo zase přibrat. Zkuste si to tak třikrát po sobě, čtvrt roku tak a čtvrt roku tak, taky si rozbombardujete metabolismus strašným způsobem.

Takže, bylo mi jasné, že nárazově to nepůjde. Proto jsem programově začala jíst menší porce, s absolutním klidem jsem přetala dojídat, a to i v restauracích, klidně nechám odnést půlku talíře a odmítnu si nechat jídlo zabalit. Vypustila jsem drtivou většinu smažených věcí a když vařím, používám minimum tuku. Ale nenahrazuju - když mám použít máslo, použiju máslo a ne margarín. Stačí ho přece jenom troška. Když mám chuť na kachnu, dám si kachnu - vždyť je to jednou do roka. Koupila jsem si už před lety výbornou pánev, na kterou kapu olej vysloveně čistě z chuťových důvodů. A jím spoustu zeleniny. Každý den alespoň jednu velkou mísu salátu. Mně to chutná. Mám po ruce jablka a mandarinky, nekupuju si čokoládu do zásoby - to jenom na víkend. Přes všední den se držím přídělu 4000kJ na den, které mi byly lékařsky stanoveny.

Mimochodem, o víkendech plánovaně a programově hřeším. Víkend je den čokolád, margotek, párků s kečupem a hranolků (hranolků na přípravu v troubě bez dalšího tuku, žáden friťák). Neděle je den vepřových pečení, řízků a podobné verbeže :-) Víkendy jsou příležitostí pro sendvičové tousty z bílého chleba a palačinky, zmrzlinové poháry a dorty. Jednak tím uplácím své chuťové buňky, aby mi daly dalších pět dní pokoj, jednak je to důležité proto, aby tělo neztratilo schopnost tyto potraviny zpracovávat a měnit je přímo na energii, nikoli na tuk. A mimochodem, to že tyhle věci jím, neznamená, že se jimi začnu cpát ráno a večer přestanu: znamená to, že si třeba dám jednu margotku v sobotu a jednu v neděli a třeba v neděli na oběd palačinky. Ale vím, že si tyhle věci můžu dát, a proto po nich přes týden horečnatě netoužím :-)

Výsledek? Od loňského května mám 10 kilo dole. Jo, je to pomalá záležitost, podpořená ještě tím, že jsem (když se to nasčítá) strávila za poslední rok 6 měsíců na lůžku kvůli různým zdravotním problémům, ale když můžu hopkám hodinu denně po DDRku (o tom jindy). Ale já vím, že těch 10 kilo už v životě neuvidím! :-) Zbavila jsem se jich nadobro - nejen změnou jídelníčku, ale taky změnou celkového životního postoje! A to se mi vyplatí :-)
 


Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | 23. února 2009 v 14:53

Gratuluji Ti a jen tak dál!   Když jsem viděla tu foku, tak hned jsem si řekla, já tu holku znám. Ale odkud, nebo jsi někomu strašně podobná, ale ta tvář je mi známá. Asi je to celé nesmysl a jedná se o podobnost čistě náhodnou. Měj se dobře a zatím ahoj. Jitka

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama