O životním optimismu

21. února 2009 v 15:03 | Cirrat |  Denní hemzy
Jak to, že jsem taková, jaká jsem...

Často mi píšete, že jsem optimista. Já to o sobě tvrdím taky. Někdy mám ale chvíle, kdy mám pocit, že mi bliká "palivová kontrolka". Být optimista je totiž někdy náramně náročný. A teď tu budu asi chvíli fňukat, proto prosím o shovívavost. Tohle se mi nepíše lehce.
Když jsem v osmnácti odešla ze školy, šla jsem pracovat do jedné církve. Nehodlám se tu rozšiřovat o tom, do které - to je moje věc. Nehodlám tu dělat nějaký nábor nebo něco - a kdo má s mým bývalým působením problém, může mé články přestat číst. :-) Šest let jsem studovala a pracovala, abych pak byla jmenovaná duchovní. V praxi to znamenalo, že jsem 14 hodin denně, většinou včetně víkendů, poslouchala cizí trable a pokoušela se dovést lidi k tomu, aby sami dokázali nalézt řešení.
V té době jsem byla tak zahrabaná do své práce, že jsem pohřbila čtyři vztahy a potratila jsem ve třetím měsíci těhotenství. Ostatní měli vždycky přednost, ať už v práci nebo doma nebo mezi přáteli. Vždycky jsem tu byla, jsem a budu pro ostatní, je to má povaha. Ale tenkrát jsem měla jen svou práci, nic jiného. A byla jsem dobrá. Byla jsem zatraceně dobrá, dokud šlo o pomoc ostatním, ale jakmile jsem měla pomoci sama sobě, byla jsem v háji. Neuměla jsem se mít ráda, neuměla jsem si sama sebe vážit, i když mi ostatní říkali, že jsem jim pomohla zachránit život / vztah / soudnost...
Je málo věcí, se kterými jsem se v jednáních s lidmi nesetkala. Prakticky jsem snad nemluvila jenom s vrahem, nekrofilem nebo pedofilem. Možná ještě pár dalších podobných záležitostí šlo mimo mě. Věci, se kterými jsem se denně setkávala (otec prodávající trávu vlastnímu synovi, mnohaletý alkoholik v těžkých depresích), mě začaly zmáhat natolik, že jsem se o sebe přestala starat. Začala jsem pít, znovu silně kouřit, začalo mi být jedno, s kým se zahazuju. Začala jsem se probouzet s pocitem, že si přeju aby mě dnes srazilo auto, protože tohle už dál nevydržím. Nedivím se, že mě chlapi opouštěli. Byla jsem depresivní workoholik. Za šest let jsem si vybrala týden dovolené a jednou za půl roku jsem si vzala volný víkend. Častokrát jsem utratila všechny peníze za cigarety a knihy a pak už jsem neměla na jídlo.
Pak jsem přešla do švýcarské pobočky téhle církve. V té době už jsem nosila dlouhé rukávy, abych zakryla vlastnoručně provedené škrábance na rukou. Pomohli mi, pomalu jsem se vybabrala z alkoholismu, srazila jsem spotřebu nikotinu ze třech krabiček denně na jednu, pomalu jsem se dostala z nespavosti (několik let jsem mohla spát jenom 4 hodiny denně). Nevím, opravdu nevím, jak jsem to tenkrát vydržela. Chvílemi mi bylo úplně všechno jedno a jediné, co mě donutilo ráno otevřít oči a vylézt z postele bylo vědomí, že jsou kolem mě lidé, kteří jsou na tom hůř než já - a pokud jim nepomůžu já, nikoho jiného už nemají.
Jenomže tyhle stresové faktory už ve mně byly příliš pevně zakořeněné a konečně si po letech začaly vybírat svou daň. Začala jsem dělat chyby, začala jsem být potenciálně nebezpečná - protože když přijde na lidskou mysl, každé nevhodně zvolené slovo může sakra ublížit. Nakonec jsem musela přestat pracovat, protože jsem těch chyb začala dělat příliš mnoho. Přišla jsem o kariéru, dobrá - sice jenom v úzkém měřítku, ale byla jsem jedna z nejlepších v celé Evropě... svého času. Přišla jsem o kamarády a kolegy. O vztazích už jsem psala.
Naštěstí jsem byla zase více méně stabilizovaná natolik, že jsem tuhle další dardu vydržela. Nějak to přešlo. Nakonec jsem to zvládla. Tady vděčím za velký kus pravdy svému poslednímu bývalému. Jednou jsme tohle rozebírali cestou v autě a on povídal: "Podívej, když se ke mně všichni otočili zády, mohl jsem se utéct ke svým koníčkům. Ale tys měla jenom práci, vytěsnila jsi všechny přátele a koníčky, takže jestli se z toho chceš dostat, musíš si najít nové." Měl pravdu.
A kde je ten slibovaný optimismus? Vlastně všude kolem. Nějak se mi povedlo přes tohle všechno udržet zdání stabilního člověka a studnice optimismu pro ostatní a nezbývalo mi, než se takovou opravdu stát. Záviselo na mě příliš mnoho lidí. Zjistila jsem to, když se mi jednou ve společnosti rozpadla fasáda a všichni byli zděšení. Ne tím, jaká troska ve skutečnosti jsem - i když udělali co mohli, aby mi alespoň nějak pomohli. Ale jak řekl jeden z kamarádů: "Ať padají trakaře nebo se hroutí svět, na Cirrat je spoleh vždycky. Ona to ustojí. Ale když už se skládá i ona, je konec."
Teď už je s fasádou konec. Není potřeba. Srovnala jsem se sama se sebou, krok po kroku, jedna bolestivá zkušenost po druhé. Jizvy na předloktí se zahojily a dokonce už i zmizely. Zjistila jsem, že je v pořádku mít se ráda. Všechny ty rady, které mi dali kamarádi a kolegové ve Švýcarsku najednou začaly dávat smysl, pochopila jsem, co se mi snažili říct. Ale přijít jsem si na to musela já sama. Ať jsem v minulosti udělala jakékoli chyby nebo ať se mi stalo cokoli, neměnila bych. Já jsem já. Kdybych měla jiné zkušenosti, byla bych jiná.
Ano, jsem mobilní sběrna depresí pro své okolí, ale to jsem prostě já. Neumím se zavřít před lidským trápením, ať už jakkoli malicherným nebo velkým a drastickým. Ale nezměnila bych ani vteřinu svého života. Poskytuju úlevu a radost druhým, to je smysl mé existence. Přišla jsem na to. Ale už nezapomínám na sebe. I když mám občas depresivní "probliky", jako například včera večer, zase se seberu a jdu dál. Prostě to jsem já. Pramen optimismu a zábavy pro všechny. I pro sebe.
Díky, že jste se mnou vydrželi až do konce. Příště zas na lehčí notečku.
 

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama