Strach

28. února 2009 v 18:10 | Cirrat |  Denní hemzy
Každý se něčeho bojí. Jsou fóbie, které jsou popsané, jsou pověry, jsou nepopsané fóbie, městské mýty a podobně. Strach může být mechanismem přežití - Bojuj nebo uteč - ale i přítěží v každodenním životě. Některé se dají překonat, některé ne, některé jsou předstírané, většinou nejsou.


Asi každý slyšel o klasických fóbiích (= chorobný strach), jako je strach z hmyzu, strach z uzavřených prostor (klaustrofobie), strach z velkých prostranství, strach z lidí. Někdo má závratě. Někdo se nechce nechce nechce ztrapnit a udělá cokoliv, aby nějaké takové hypotetické situaci zabránil.

Já jsem insektofobik (v poslední době se mi daří se držet na uzdě, takže už mi nevadí motýli nebo berušky - pokud ovšem nejsou moc blízko), když jsem utahaná, vadí mi hluk a prostory nacpané lidma. Vadí mi, že se chaoticky hýbou a hlučí a do metra by mě nikdo nedostal. Přítel už si zvykl, že jsou chvíle, kdy se vyplatí jet delší cestou nebo se projít. Taky už mě několikrát vyzvedával různě po městě, když jsem nebyla schopná sama dojít domů, protože kolem mě byla spousta lidí a všichni se hýbali! Naštěstí se mi většinou daří takovýmhle stavům předcházet - stačí včas jíst a pořádně odpočívat.

Co mi ale drásá nervy neustále, je moje lehká... No, díky nedostatku lepších výrazů použiju slovo "paranoia". V minulém deníčku jsem se dotkla toho, že když budu vědět, že se umím bránit, sníží se moje paranoia. Málokdo o ní ví, jenom opravdu blízcí lidé - a ti se s tím naučili žít. Je to moje snaha být neustále připravená na všechno.

Nechci se znovu dostat do situace, kdy mi bylo 19, vracela jsem se domů za tmy a čtyři týpci mě namáčkli na dveře cizího baráku. Během ani ne minuty šel naštěstí někdo ven a oni mě pustili. V životě jsem tak rychle neběžela. A trvalo mi několik let, než jsem byla schopná být sama venku ve tmě. Ale pořád ještě mívám obavy. Naštěstí mě přítel většinou samotnou nepouští, když se vracím domů pozdě, raději "vyhodím" peníze za taxík, který nestopuju ale přivolám mobilem. Kamarád mi pořídil pepřák. A abych se pořád nemusela spoléhat na ostatní, je pro mě jednodušší konečně se naučit sebeobranu, abych nemusela mít každý večer strachy stáhnutý žaludek (cokdyžnaměšáhne cokdyžměněkdopřepadne cokdyžbudechtítvícnežjenomprachy). Chci se naučit reagovat, abych kdyby na mě někdo doopravdy šáhnul, neztuhla jak králík ve světle reflektorů, ale mohla okamžitě udeřit nebo se vysmeknout.

Další "nervy" se kterými se každý den potýkám, je strach o ostatní. Co když se někomu udělá zle a nebudu mu umět pomoci? Co když se stane nějaká bouračka a já včas nezareaguju? Co když kvůli tomu, že stojím a čumím jako trubka, někdo umře? Proto jsem si našla kurz první pomoci. Proto pročítám všechny možné příručky a materiály na toto téma a říkám si, že až budu mít ten kurz za sebou, zase se o něco uklidním, protože budu vědět že vím a budu si jistá, že umím patřičně zareagovat.

Možná se budete smát, ale opravdu uvažuju o tom, že si pořídím nějakou "přežívací výbavu" pro případ povodní nebo nějaké jiné živelné katastrofy. Magnesiové škrtátko s ocílkou, troudy ve vodovzdorné krabičce, zásobu pitné vody, nějaké "dlouhohrající" potraviny a podobně. Chvílema si připadám jako praštěná. Děkuji vám, povodně roku 2002.

Nezdá se to jako moc, ale jsou chvíle, kdy je toho na mě hodně - pořád si v hlavě převracet myšlenky a bát se. Bát se toho, že až půjde do tuhého, zklamu. Že nebudu vědět co mám dělat a díky tomu se stane mně nebo někomu jinému něco příšerného. Doufám, že mi to opravdu pomůže, ty kurzy, protože mám svého nervování se až po krk. Každý máme svoje strachy - můj je ten, že nebudu na něco připravená a ztuhnu jako solný sloup...

Jenom doufám, že se mi ta "připravenost" nevymkne z ruky (schválně, kdy jste naposledy přemýšleli o tom, co má být v evakuačním zavazadle a za kolik minut jste schopni si ho sbalit a kdy jste naposledy studovali různé signály sirén, aby jste pochopili jestli se blíží bombardéry, záplava nebo nějaké jiné svinstvo - já před měsícem). Doufám, že se zarazím včas a můj dům nebo byt nebude připomínat protiatomový bunkr - a kdybyste mě chytli, jak ho hloubím na zahrádce, dejte mi pár facek!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kittanya Kittanya | Web | 27. září 2010 v 19:29 | Reagovat

S tím protitankovým bunkrem by sis rozhodně rozuměla s tím mým maniakem. On je blázen do NASA a do armády. A když jsem se ho ptala, jak by měl vypadat náš ideální domov, odpověděl mi, že by měl mít 2metrové zdi jako Pevnosti v Dobrošově, měli bychom tam vlastní leektrárnu, zajistili si vlatní zdroj pitné vody, který by byl dokonale skryt před nepřátely. No a myslím, že by tam chtěl i tank.

Na osud se nejde nikdy dostatečně připravit, ale můžeme si na něj připravit zbraň - chladnou hlavu. A nemusí být atomová.

2 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 27. září 2010 v 22:19 | Reagovat

[1]: Jéé, s váma bych brala dvojdomek. My s tim tvym bychom se vyblbli a ty s tim mym byste na nas mohli shovivave koukat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama