Deštivý den

18. května 2009 v 15:17 | Cirrat |  Skřeky české
Po krátké poradě jsem se rozhodla tu povídku přeložit do češtiny, aby si ji mohlo užít víc lidí :-) Takže, tady je první díl. Druhý a třetí ovšem uveřejním až potom, co budou odeditované v angličtině. (Odkaz na první díl v angličtině)


Když vzkaz dorazil, pršelo. Ostatně jako vždy. Není nic zlomyslnějšího, než je počasí, když už se vám kazí celý den. Bylo to jen pár jednoduchých vět, ale já je opravdu nenáviděl. Jak hloupé, reagovat takhle na kus papíru, ale už jen pohled na něj způsoboval, že se mi chtělo řvát, protestovat a škrábat po stole, až by se mi lámaly nehty. Můj obličej ale nic z toho neprozrazoval. Samozřejmě.

Poděkoval jsem dívce, která mi vzkaz přinesla, a udělal jí čaj. Přitulila si hrnek plný horké tekutiny do dlaní a spokojeně si povzdechla, nejspíš vděčná, že nemusí hned ven do toho deště. Byla to hezká holka, příjemná na pohled: drobná, tmavovlasá a štíhlá, s velkýma výmluvnýma očima a rudými rty, zářícími z bledé tváře. Občas jsme si spolu vyšli, jen aby se nikdo na nic neptal, když za mnou sem tam přišla, ale mezi námi nic nebylo. Žádná jiskra. Možná určitý druh přátelství, ale nic, co by stálo za zmínku.

Zapálil jsem si další cigaretu a podržel ten malý kousek papíru nad zapalovačem. Zmizel v plamenech a já si přál, abych mohl vzkaz ignorovat stejně snadno, jako jsem ho zničil, ale nešlo to. Na to jsem byl moc zodpovědný. Zatraceně... Občas jsem si přál, aby mi zase bylo sedm a já se mohl schovat pod deku, zůstat v trochu páchnoucí teplé jeskyňce a předstírat, že svět kolem neexistuje. Ucítil jsem, jak se mi zrychlil tep a najednou jsem si přál, aby to celé bylo za mnou. Všiml jsem si, že Thalia už dopila svůj čaj.

"Pojď, doprovodím tě domů." Můj vlastní hlas mi zněl divně.

Hodil jsem na sebe plášť a klobouk a popadl jsem deštník ze stojanu. Pozoroval jsem ji, jak si nasazuje na vlasy malý červený klobouček a všiml jsem si, že se jí při natahování rukavic trochu třesou ruce.

"Je ti pořád zima?"

Jen potřásla hlavou.

Už jsem věděl, že když mi sama neřekla nic, nemělo cenu na ni naléhat, tak jsem jen pokrčil rameny, otevřel dveře a vyšel ven. Když vyšla z mého bytu i ona, zamkl jsem, zapálil jsem si další cigaretu a nabídl jí rámě, gentleman jako vždy.

"Půjdeme?"

***

Doprovodil jsem Thalii domů, cestou jsme se bavili o nejnovějších filmech a zastavovali se u výloh, které ji zaujaly (nebo to alespoň předstírala), a zamířil jsem na vedení. Hm, takový vznešený název pro vybydlený byt v jedné z chudších oblastí města. Tapety se tam odlupovaly ze zdí, celý byt smrděl starým a zkyslým cigaretovým kouřem a sem tam do toho zavanul pach plísně z kuchyně.

Patrick tam už byl, ostatně jako vždy. Byl rozcuchaný, měl zmačkanou košili a vyhrnuté rukávy. Popelník přetékal, neklamná známka toho, že už zase kouřil jednu za druhou celou noc. To znamenalo, že co přijde, se mi bude líbit ještě míň, než jsem očekával.

"Co ode mě potřebuješ," řekl jsem místo pozdravu, zapálil si další tabákovou tyčinku a sirku jsem hodil na podlahu. Stejně tam byl nepořádek, tak co.

"Chytli alfu. Potřebujeme ho odtamtud dostat." Patrick chraptěl, asi už stihl vykouřit dvě nebo snad i tři krabičky.

Tak tohle bylo opravdu špatné. Alfa byl náš nejcennější agent. Byl v armádě ještě než to celé začalo a poskytoval nám velmi cenné informace, které zachránily mnoho životů.

Mrknul jsem na mapy, co měl Patrick na stole. "Co mám dělat?"

"Máme v jejich velitelství dalšího spícího agenta. Potřebuju, aby ses tam dostal a spolupracoval s ním. Zjistěte, kde je alfa a dostaňte ho ven, když to půjde." Odkašlal si. "Pokud z něj něco dostanou, můžem začít s plánem evakuace a likvidace. Zná všechny kontakty a hesla. Jestli ho nedokážete dostat ven, budete ho muset zabít. Já jen doufám, že ho ještě nezlomili."

Potichu jsem přikývl. Všichni jsme věděli, čeho jsou Oni schopní. Od Revoluce, jak tomu Oni říkali, se ztratilo příliš mnoho lidí, stalo se příliš mnoho divných zranění, bylo příliš mnoho zatčení, příliš mnoho rozehnaných demonstrací a příliš mnoho neoznačených hrobů. Nějakým kouzlem si nás pořád ještě nevšímali, ale kdyby zlomili alfu, neměli bychom na výběr a museli bychom se začít chovat jako obyčejní teroristé a pokusit se je zničit za každou cenu. I za cenu životů nevinných obětí. Byl to jediný způsob, jak zajistit, aby budoucí generace vyrůstaly bez nesoudných pravidel ohledně ras a národů, bez těch nesmyslů o nadřazenosti a podřazenosti.

***

Když se to celé semlelo, mě samotného změny nezasáhly, ale nemohl jsem unést hanbu svého národa, aniž bych s tím něco zkusil udělat. Cokoli. Skutečně jsem přemýšlel o tom, že vezmu jejich vedení útokem, s puškou a sám, přemýšlel jsem o možnosti vyrobit bombu a nastražit ji někam, kde bych vyhodil jejich vůdce do vzduchu, i s jeho pokroucenými představami o tom, jak by lidstvo mělo vypadat.

Mluvil jsem o tom se svými přáteli a rodinou a pokaždé se mi dostalo té samé odpovědi: "Hrabe ti? To už si úplně zešílel? Nech to plavat a prostě se snaž přežít, jako my. Chceš nás snad všechny zabít? Je ti jasný, že když něco zkusíš, půjdou po nás po všech - kvůli tobě?" Postupně jsem s nimi přestal mluvit.

Jednoho krásného večera jsem měl natolik plné zuby sám sebe i všech okolo, že jsem vzal pistoli, schoval ji do kapsy a šel do baru v centru města. Bylo to bezhlavé a hloupé, civilní obyvatelstvo nesmělo chodit ozbrojené. Pouhé vlastnění střelné zbraně bylo důvodem k okamžité popravě. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem začít svou vlastní partyzánskou válku, pokusit se eliminovat vojáky jednoho po druhhém, dokud by mě nechytili. Byl to bláznivý nápad, neefektivní a zřejmě by to způsobilo masové postihy mezi obyvatelstvem, ale to mi bylo jedno.

Vypil jsem tři panáky whisky, zaplatil a odešel z baru. Trochu se mi točila hlava a věděl jsem, že za chvíli budu cítit alkohol daleko silněji. Nikdy jsem neuměl pít, vlastně, měl jsem nízkou toleranci na všechny druhy jedů. Dokonce i cigarety mi postupně užíraly plíce a nechávaly mě bez dechu i jen po vystoupání do schodů.

Zahlédl jsem vojenskou patrolu a rozhodl jsem se je následovat. Poté, co dva muži v uniformách zahli za roh, jsem vytáhl pistoli, odjistil ji a zhluboka se nadechl. Cítil jsem, jak mi srdce tluče rychle a povrchně, to kvůli strachu, a v krku jsem měl sucho. Musel jsem potlačit nutkání odkašlat si, prozradilo by mě to. Místo nohou jsem měl gumové žížaly a ruce se mi třásly tak, že jsem sám nevěřil tomu, že bych vůbec mohl zamířit. Opakoval jsem si, že není žádný důvod, abych žil dál, když má země byla zahanbena a vše, čemu jsem o lidech věřil, bylo překrucováno a stavěno na hlavu. Pomalu jsem vydechl, nakročil za roh - a najednou jsem zezadu zaslechl nějaký zvuk. Nadskočil jsem, prudce jsem se otočil a vše, co jsem zjistil bylo, že mě někdo praštil přes hlavu. Všechno ztmavlo.

Probral jsem se na gauči v divném bytě, světla byla ztlumená a všechno se ztrácelo v cigaretovém dýmu. Zamrkal jsem a opatrně jsem si ošahal hlavu. Na temeni jsem měl velkou citlivou bouli a hlava mě bolela přímo pekelně. Viděl jsem trochu rozmazaně a všechno se se mnou pomalu točilo. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek, ať už to bylo díky otřesu mozku nebo alkoholu.

Na židli poblíž seděl mladý muž, asi stejně starý jako já, v puse nezapálenou cigaretu. Ostře se na mě zadíval a zeptal se mě:

"Co ses to sakra snažil vyvádět?"

A tak jsem potkal Patricka, neoficiálně oficiálního velitele téhle malé, ale výkonné opoziční skupiny. Tedy, poté, co jsem přestal s omluvami, brbláním, kňučením a stěžováním si. Naučil jsem se oceňovat jeho bleskové myšlení, suchý humor a brilantní taktiku. Měl světle hnědé vlasy, které už pomalu začínaly řídnout, i když mu nebylo ještě ani třicet, hnědé oči, které často přimhuřoval, a vrásky kolem jeho úst svědčily o tom, že řeší více problémů, než by mu bylo milo.

Ukázalo se, že se jim právě povedlo dostat do armády jednoho ze svých lidí a já se ho málem pokusil zabít. To by byla pekelná smůla, vlastně jsem mohl být rád, že ještě žiju. Rozhodl jsem se, že se k nim přidám a zatím jsem pokračoval ve svém ctihodném životě obyčejného knihkupce. Poslouchal jsem ve svém obchodě drby a nosil je Patrickovi, který si s nimi už dělal svoje, ať to bylo, co to bylo. Sem tam jsem dodával zásoby nebo návody, občas u mě někdo přespal.

Z celé skupiny jsem znal jen Patricka a Thalii, jeho sestřenku, o zbytek jsem se nestaral a oni zas neznali mě a tak to bylo v pořádku. Patrick mě Thalii představil s tím, že pokud budeme předstírat, že spolu něco máme, nebude moc nápadné, když budeme spolu viděni. A že by se to mohlo hodit pro případ rychlé spojky. No co, stejně jsem neměl přítelkyni a Thaliin snoubenec byl zastřelen během Revoluce. To proto pracovala pro Patricka, jak mi to jednou vysvětlil: chtěla se pouze pomstít a nedala se ji svěřit práce v přední linii, protože by mohla ztratit hlavu a udělat něco pitomého. A tak si ji nechával na pozadí, pro sběr informací, stejně jako mě. Byla kadeřnice a holička, a tak často přinášela šťavnaté kousky. Lidi prostě mají tendence pouštět si jazyk na špacír, zvlášť před těmi, kdo se o ně starají.

***

A teď po mě Patrick chtěl, abych se nechal zaměstnat na jejich vojenském ústředí. Já, ten nejmíň zkušený z celé party! Tomu jsem prostě nemohl uvěřit. Nebyl jsem žádný superagent, abych tam nakráčel a šlohl jim alfu před nosem. Rozesmál jsem se.

V klidu si počkal, než jsem se přestal smát a típnul cigaretu. "Víš, nemám nikoho jiného, koho bych na to mohl poslat. Něco připravujeme a potřebuju všechny zkušenější lidi. Budeš to muset zvládnout."

Potřásl jsem hlavou. Pořád jsem si myslel, že je to šílená blbost. A ani jsem to nemusel říkat nahlas, věděl jsem, že je to na mě dostatečně vidět.

"Podívej, už jsi členem jejich strany..."

Skočil jsem mu do řeči a píchl jsem ukazovákem jeho směrem: "Jo, a nemysli si, že za to na tebe nejsem pořád ještě naštvanej! Víš jak se mi chce zvracet během schůzí? A že jsem přišel o zbytek kamarádů, protože si myslí, že jsem je zradil?"

"Abych pravdu řekl, vím. Jenže Thalia by to nezvládla a ty informace prostě potřebujeme. Navíc, teď už aspoň víme, kdo je s nima, to proto, žes přinesl ten seznam. Takže, jsi ve straně, mluvíš několika jazyky a umíš zacházet s papíry. Víme, že potřebují nové kancelářské krysy, takže by ses měl dostat dovnitř docela snadno."

Uhnul jsem pohledem a mlčel jsem. Chápal jsem, proč mě o to žádá, ale něco chápat ještě neznamená, že se mi to musí líbit. A mně se tenhle nápad nelíbil ani trochu. A navíc... "No jo, jako kdyby věřili tomu, že někdo, kdo má svůj vlastní obchod, tak nutně potřebuje práci. Do háje, půlka těch přesouvačů papíru nevydělává ani polovinu toho, co já!"

Patrickovi tenhle argument nevadil ani trochu. Zapálil si další cigaretu. "Pamatuješ na tu pojistku, co jsem tě donutil sepsat před pár měsíci?"

Cítil jsem, jak blednu a jak mi postupně docházelo, co tím chtěl básník říci, pokoj se zase začínal pomalu točit. Drapl jsem jeho krabičku cigaret a zapálil si další. "Patricku, to ne. Tak tohle fakt ne! Ne, prostě... Prostě ne! To nemůžeš!" Musel jsem si sednout.

Zamračil se, když jsem mu sebral cigarety, ale jinak se na jeho tváři neodrazila žádná emoce, když povzdechl, "Můžu, Theo. A udělám to. To přece víš."

Potáhl jsem z tabákové tyčinky, ruce se mi třásly tak, že jsem si posypal popelem celé kalhoty. "Tak za to tě budu nenávidět do smrti."

Trhl sebou a prohrábl si rukou vlasy. "Byl bych raději, kdyby ne, ale jestli ano, pochopím to. Jenže, já tě tam prostě potřebuju dostat. Tohle poskytne dostatečný důvod, kdyby si tě chtěli dopodrobna proklepnout."

Zakryl jsem si obličej dlaněmi, opatrně, abych se nespálil o cigaretu. "Vysvětli mi znova, proč jsem se s tebou kdy dal dohromady...?"

***

Neřekl mi, co se stane, ani na kdy to domluvil. Myslel jsem si, že počká, až budu někde pryč s Thalií, v restauraci nebo tak něco, vrátím se domů a zjistím, že už nemám domov ani obchod. Ale dovolil mi, abych předal Thalii pár maličkostí z domu, jako například šperky, co patřívaly mé matce, pár fotek, svou malou rezervu ve zlatě, kterou jsem si našetřil ještě před Revolucí, a pár oblíbených věcí.

Byl jsem ještě otrávenější než obvykle, trhal jsem sebou při každém hluku a podezřívavě jsem zahlížel na každého zákazníka, který vkročil dovnitř, než jsem si za pár dní na tu myšlenku zvykl. Pořád jsem byl nabručený a když se mě někdo na něco ptal, spíš jsem vrčel, než odpovídal. Lidé se začali ptát, já se vymlouval na bolesti zubů. Přemýšlel jsem o tom, jestli mám objednávat nové knihy, ale pak jsem se rozhodl, že jakákoli odchylka by později mohla být nápadná, tak jsem zatnul zuby a objednal novou várku knih.

I knihy byly jiné. Pár týdnů po té události s pistolí přišel do mého obchodu oficiálně vypadající pán se dvěma policejními úředníky. Vydal rozkaz, že se musím zbavit veškeré "perverzní a nebezpečné" literatury, Dal mi taky seznam zakázaných autorů. Většina z nich byli mí oblíbenci, ale už dávno jsem se naučil držet jazyk za zuby. Už jsem uměl jít s davem a chovat se jako zbabělec. To mi šlo až moc snadno. Jistě, pořád jsem chtěl něco dokázat, ale touha položit vlastní život za věc mě už opustila. Vydal jsem zakázané knihy, které jsem měl v policích a slíbil jsem, že už budu hodný, budu prodávat jen povolené autory a budu pravidelně kontrolovat, jestli na seznam těch zakázaných nepřibyl někdo nový. Poděkoval jsem oficiálnímu pánovi, že můj obchod nezavřel, když měl tu možnost, přece jen, měl jsem tu ty zakázané knihy, že? Trojice hned potom odešla a ani nezkontrolovali sklad. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych si ty nyní nevhodné knihy nechal někde vzadu v rohu a rozdával bych je zadarmo, prostě na truc, ale hrozba odhalení byla příliš velká. Nakonec jsem se rozhodl, že je předám Thalii, ať je rozdá, komu uzná za vhodné.

Uběhlo pár týdnů od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je mé knihkupectví odsouzeno k zániku, a pořád se nic nedělo. Uklidňoval jsem se pořád víc a dokonce jsem přemýšlel o tom, že bych zašel zpátky za Patrickem a zeptal se ho, jestli není nějaká změna v plánu. Byl konec pracovního dne, Thalia za mnou přišla "na návštěvu" a seděla u pultu. Sem tam mi pomáhala v obchodě, usmívala se na zákazníky a balila jim knihy, protože to přece dívky pro své partnery dělávají, že? Rozhodli jsme se, že bychom se mohli jít projít do parku u řeky a pak na večeři do té nové restaurace na náměstí.

Zrovna jsem zamykal mříže, které měly chránit výlohu mého obchůdku, když začala křičet. Otočil jsem se a uviděl dva muže, jak ji tisknou na zeď. Jeden se jí snažil zakrýt ústa, druhý jí zas chtěl strhnout blůzu. Snažila se jim vytrhnout, ale každý ji chytil za jednu ruku a ona prostě nebyla dost silná. Bez přemýšlení jsem se k nim vrhnul a srazil jednoho z nich na zem. Thalia dupla svým vysokým úzkým podpatkem na nohu tomu druhému, který ji překvapením pustil. Utekla pryč, aniž by se ohlédla, a mně se ulevilo. Možná jsem ji nemiloval, ale rozhodně jsem nechtěl, aby se jí něco stalo, natož něco takového.

Pěst v obličeji mě tvrdě vytrhla ze zamyšlení. Ten chlap, kterého jsem srazil na chodník, přišel k sobě a dával mi najevo, že se pode mnou cítí docela nepohodlně. Ne, že bych vážil nějak moc, vždycky jsem byl spíš knihomol a ty svaly, které jsem náhodou měl, byly štíhlé. Shodil mě ze sebe a postavil se. Jeho kolega, hranatý hromotluk se zkaženými zuby, přikulhal blíž a nakopl mě do žeber.

"Ale, ale ale, copak to tu máme?" To byl nový hlas. Na druhé straně ulice stálo pár chlapíků, každý jeden z nich vypadal jako zasloužilý pouliční rváč. Jejich vůdce byl menší muž s nazrzlými vlasy a spoustou pih.

Ten, co mě nakopl, vzhlédl. "Sorry, šéfe. Chtěli jsme si trochu užít, jenže se tu vynořil tenhle zasranej rytíř v zářící zbroji a ta čubka zdrhla. Právě jsme se mu chystali vysvětlit, že by neměl přerušovat zdvořilou konverzaci."

Zrzek přešel ulici a prohledal mě. Neměl se čeho bát - i kdybych chtěl, nemohl jsem mu nijak zvlášť ublížit, zvlášť se šesti ranaři za zády, co by ze mě udělali sekanou na jediný povel. Vytáhl mi peněženku z kapsy, podíval se dovnitř a oči se mu najednou rozšířily. "Hele, kluci! Podívejte! Von je s nima!" Zamával ve vzduchu mou členskou průkazkou ze strany.

Jeden z nich zvedl kámen a prohodil ho výlohou, kterou jsem chtěl právě zabezpečit, než se to celé seběhlo. Sklo popraskalo a dopadlo na zem s cinkavým zvukem. Další prokopl dveře a skočil dovnitř. Přidali se k němu další dva a slyšel jsem, jak trhají knihy a převracejí regály uvnitř. Jejich velitel a ti dva zbylí se mezitím věnovali tomu, aby ze mě udělali první lidský tatarák v historii. Najednou bylo slyšet dusot, jak vybíhali z obchodu a za chvilku jsem koutkem oka zahlédl plameny. Poslední věc, na kterou jsem pomyslel, jak na mě dopadal déšť ran, bylo: "Patricku, já tě zabiju!"
 


Komentáře

1 Laura Laura | E-mail | Web | 12. září 2011 v 0:36 | Reagovat

Tak tohle mě velice zaujalo... Jen doufám, že se dočkám i pokračování v češtině (omlouvám se za pochyby, ale už jsem si zvykla, že najdu první díl, a na ostatní se autor vybodne)
Zhltla jsem to, po slohové a zatím ani po příběhové stránce nemám, co bych vytkla... snad jen jednu věc, na kterou jsem krajně alergická, jenže to, pokud vím, snad ani není chyba: mapy, co měl Patrick na stole.... "Které, jež", to by bylo fajn, ale "co" mi v tomhle významu ukrutně vadí. ;-) (houbeles, máš to opravdu hodně moc čtivé, tohle je jen kvůli prevenci rostoucího ega)

2 Laura Laura | E-mail | Web | 12. září 2011 v 0:38 | Reagovat

Ovej, jestli to od roku 09 není zveřejněné, tak se asi nedočkám :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama