Operace očí? Stojí to za to

22. května 2009 v 18:36 | Cirrat
Je to skoro na den přesně, co mi před dvěma lety operovali oči laserem. Pokud o tom někdo z vás uvažuje - a pokud má slabý žaludek a strach, neměl by číst dál. :-)


Výsledek stál rozhodně za to, rovnou říkám, že se mi upravily dioptrie z -8 na 0 a zmizely všechny odchylky, tudíž astigmatické problémy jsou taky v čudu. Ale ještě, že jsem nevěděla přede, do čeho jdu. Ten zákrok byl totiž nějvětší hrůza mého života, bez jakékoli nadsázky.

Jako malá jsem měla oči bez problémů, než jsem tedy nastoupila do školy. Zrak se mi od sedmi let začal rapidně zhoršovat, klidně i o půl dioptrie za půl roku, pak se na chvíli srovnal, jen aby se začal skokově zhoršovat znovu. Během následujících let jsem se stala odbornicí na různé druhy čoček (a rovněž i odbornicí na porušování zásad jejich správného nošení), ale můj zrak se pořád horšil víc a víc.

Nakonec jsem se dostala do stádia, kdy jsem trpěla jakýmsi druhem šerosleposti a v noci jsem nemohla řídit - veškerá světla nebyla jasně definovaná, ale viděla jsem takové chlupaté koule světel. Vrchol byl, když jsem začala jedním okem vidět dvojitě. No ano. Jako šilhání, ale jedním okem. Taky nechápu, jak se mi to povedlo, nicméně se mi to povedlo, nakonec i na druhém oku, takže jsem nakonec viděla čtyři obrysy jednoho předmětu - no a tref se! Hlavně kvůli milovanému řízení auta a taky kvůli (tenkrát) budoucímu řidičáku na motorku jsem se rozhodla, že do toho praštím.

Někdy v tom roce trpěl můj děda krvácením pod sítnici, které se neustále zhoršovalo, až se pak dostal do jedné Zlínské oční kliniky, kde mu pomohli. Na základě téhle znalosti jsem zadala do vyhledávače "laserová operace očí Zlín" a klikla na odkaz, který mi připadal, že by mohl být to ono :-) Až když už jsem měla zákrok za sebou, jsem se dozvěděla, že jsou ve Zlíně oční kliniky dvě a děda byl na té druhé...

Nestěžovala jsem si - dostala jsem se pod ruce člověku, který u nás laserové operace očí před lety zaváděl, a tudíž měl největší praxi. A taky v té době nejlepší stroje. Vyplnila jsem na jejich stránkách kontaktní formulář a odeslala ho - až potom jsem se šla koukat na popisy zákroků. Udělalo se mi zle, tak jsem rychle stránky zavřela a přestala na to myslet.

V plánovaný den prohlídky jsem sedla na vlak a oddrandila jsem šest hodin tam a šest hodin zpátky na kontrolu. Bylo mi řečeno o mých očích spoustu věcí, některé jsem věděla, některé ne. Možná bych asi měla podotknout, že u nás v rodině jsou oční problémy dědičné. Jak jsem psala výše, měl je děda, měl je pak i můj táta i strejda, měla jsem je já, má je i sestra. Po určitém měření jsem zjistila, že vlastně už nějakou dobu vůbec nevnímám hloubku. Můj proklatý astigmatizmus se zkombinoval na obou očích tak, že jsem viděla pouze dvojrozměrně! To leccos vysvětlovalo, včetně toho, proč jsem byla takové dřevo, když došlo na míčové hry, nebo něco někam hodit (nedokážete si představit mou dětinskou radost, když ještě dneska házím zmuchlaný papír do koše metr daleko a TREFÍM SE - jsou to už dva roky, ale nadšení z toho, že se trefím tam kam chci mě ještě neopustilo)...

Termín operace mi vyšel na 1.6.2007. Bývalý přítel mě naložil do auta a odjuchali jsme zase do Zlína. Část cesty jsem spala, ale většinou jsem byla strašně nervózní. Bývalý tomu taky moc nepomáhal... Fóry dělal, což by mě většinou uklidnilo, ale když se v nich začali objevovat vodící psi a bílé hole, jediný co mě udrželo bylo, že řídil a já nechtěla zahynout ve vraku auta, kdybych ho náhodou zabila. Čočky jsem nesměla mít v oku už den předem, takže jsem houby viděla a pohybovala jsem se v barevné mlze, takže vystrčit ho z auta a odjet nepřipadalo v úvahu. Ne, že by mě to nenapadlo... ;-)

Na místě jsem chvíli čekala, pak jsem spolkla prášky proti bolesti a Lexaurin na uvolnění, prošla posledníma kontrolama včetně scanování rohovky a čekala jsem. Sem tam prošla kolem sestra a rozkapala mi oči analgetiky a kapkami na změkčení rohovky. Během ani ne půl hodinky jsem byla na řadě.

Říkala jsem si, že to bude v pohodě, že mě určitě přikurtujou ke stolu, znehybní mi hlavu, abych nemohla cukat, ale ono houby. Samozřejmě, moderní lasery monitorují pohyb oka a v okamžiku, kdy se pohne z "pracovní polohy", se samy vypnou, ale i tak...

Položila jsem se na naprosto obyčejné lehátko s malou podložkou pod hlavu, sestra mi podložila kolena válečkem, abych si je moc nešponovala, a do každé ruky jsem dostala malý mačkací měkký tenisák. Někteří prý dostávali i velkého plyšáka na objímání. Bylo mi jasné, že se musím na tom stole udržet sama, i když to bylo přesně to poslední, co se mi chtělo.

Lexaurin buď přestával pomalu působit, nebo byl můj strach, adrenalin a vztek na bývalého, který zase přidal pár "psích" poznámek, jako že má pro mě vybranou krásnou vyřezávanou hůl a pod., mnohem mnohem silnější. Ležela jsem tam a následovala pokyny lékaře, který mi říkal, co mám dělat, chvílemi jsem zapomínala dýchat.

Jedno víčko jsem měla přelepené gázovým polštářkem, víčka druhého oka jsem měla rozevřená jak jen to šlo a přilepená k obličeji, abych nemrkla. Tohle bylo daleko méně nepříjemné, než se zdá z popisu - přece jen, X let jsem nosila čočky a byla jsem zvyklá na to, že si šahám do oka. Když mě hodně svrbělo, uměla jsem se na rohovce podrbat i přímo nehtem, aniž bych si jakkoli ublížila a jednou jsem se dokonce při vyndavání čočky omylem do oka štípla... Takže to, že mi někdo šmrdlá pod víčky, mi bylo celkem šumák.

Horší bylo, když mi doktor na oko přiložil sukční kroužek a pak se ozvalo "drrrrrrrrrrrrrrrrrrrrt" a jemná, extrémně ostrá keramická čepel mi odřízla rohovku nad duhovkou a zřítelnicí. Necítila jsem bolest, na to bylo mé oko příliš dobře znecitlivěné a rozměkčené, zato tahání a tlaku tam bylo habakuk. Přestala jsem vidět i to něco málo, co jsem předtím viděla bez čoček (při -8 dioptriích nevidíte výraz člověka, který stojí metr od vás) a doktor vzal pinzetu a ten malý kulatý kousek rohovky, který nebyl úplně odříznutý od oka, odklopil stranou jako knížku. Jedním slovem: nepříjemné.

Pak mi nad oko najel laser a doktor mi řekl, ať se do něj dívám a snažim se zaostřit. To je ten důvod, proč se tyhle ambulantní operace nedělají v narkóze. Musíte u toho spolupracovat. Pálilo to jako svině, bylo to nepříjemné a já se v tu chvíli začala bát. Ne něčeho konkrétního, prostě jsem dostala obrovský strach... z něčeho. Nedá se to popsat. Je to takové ten pocit strachu, kdy přestanete být schopni dýchat, protože vzduch kolem vás najednou zmizel a nahradilo ho kompletní vzduchoprázdno. Nepopsatelná děsivá hrůza. Jenom matně jsem vnímala doktora, jak mi opakuje, že nemám hýbat hlavou. Jo a ještě byl u toho smrádek, jako když se pálí nehty. No jo, rohovka.

Během chvilinky, vysloveně pár vteřin, bylo po všem, ale mě ty vteřiny připadaly jako roky. Doktor mi něco nalil na oko, vzal do pinzety tamponek a začal mi s ním po oku šmrdlat. Chladilo to a bylo to příjemné. Když jsem se zeptala, co to dělá teď, bylo mi řečeno, že to mi omývá z oka spálenou tkáň. Hm. Dávalo to smysl, ale připadalo mi bizarní, že nejpříjemnější část je odstraňování spálených kousků tkáně...

Šup šup, a měla jsem ten odříznutý kousek rohovky zpátky přes oko a švih, byla přes něj hozená léčebná čočka. Oko zavřít, přelepit gázou a zopakovat celou proceduru, včetně panické hrůzy na druhém. Pamatuju si, že první se dělalo levé oko, pravé jako druhé.

To, co ten laser dělal bylo, že podle nascanovaného obrazu rohovky a zadaných parametrů, se pohyboval kolem a doslova odpálil nerovnosti na spodní vrstvě rohovky tak, aby se svrchní část rohovky zakřivila tak akorát správně na to, aby obraz dopadal přímo na sítnici a nedocházelo k žádným výchylkám.

Můj táta prodělal svého času operaci očí taky. Byl to rok, kdy byla olympiáda v Moskvě. Ale u něj to probíhalo tak, že podle předem daných parametrů mu byly v rohovce kolem zřítelnice provedeny paprskovité řezy, které se posléze vyhojily a vzaly větší část dioptrií s sebou. Říká, že v noci se na těch jizvičkách zajímavě láme světlo. Má jich 12 v každém oku... Zlatý laser.

Hned po dokončení operaci mi sundali gázovou přelepku, narazila jsem si na oči sluncáky (bez nich stejně nevycházím z domu a to ani v zimě) a na hodinku jsem se šla posadit. Byla jsem vyklepaná jako ratlík a bývalého povzbuzování "škoda, už jsem měl pro tebe vybranýho pěknýho labradora" mě přimělo zadržovat slzy. Nebyla jsem si totiž jistá, co by mi v čerstvých jizvách v očích nadělaly. Nakonec se ukázalo, že vůbec nic. Vždycky mě dokázal rozbrečet... Nesmírná radost, že vidím, já vidím, já zase vidím, ostře a vidím i do hloubky, byla přebitá tím, jak se ke mně choval člověk, který mi měl být nejbližší. Bohužel, on to jinak prostě neuměl.

Kontrola na místě. Doktorka mi sundala z očí hojivé čočky, pečlivě mi je prohlédla, napsala mi recept na kapky s antibiotiky a na kapky změkčující rohovku (to aby nezůstaly velké jizvy) a pravila, že se mi týden nesmí dostat vůbec žádná voda do očí. A druhý den na kontrolu.

V tu chvíli mě opustila analgetika docela. Hnusná bolest, příšerná řezavá bolest. Fakt humus. Kapkami jsem si oči zakapávala na střídačku co hodinu a byla jsem extrémně světloplachá. Pro představu: v hotelovém pokoji jsme zatáhli těžké sametové závěsy, zhasli všechna světla, já jsem zalezla do tmavé koupelny bez oken, akorát jsem si nechala pootevené dveře, abych vůbec něco viděla. Po sundání sluncáků jsem naříkala bolestí. Brečet nešlo, vymyla bych si léky z očí...
Ale viděla jsem.

Jakmile jsem se opět skryla za tmavými brýlemi, bylo všechno v pohodě (ano, vybírám si je hodně tmavé, hodně drahé a hodně funkční), takže jsme se zastavili za pár známými a já se mohla kochat tím, jak vidím.

Mělo to taky jeden zajímavý následek, díky kterému jsem si minimálně tři měsíce netroufla sednout za volant: Už jsem psala, že jsem viděla dvourozměrně, že? A že jsem viděla věci trochu jinde, než ve skutečnosti byly a zvykla jsem si na to, že když něco vidím támhle, musím trochu sem, protože tam to je. No, ale teď byly věci po mnoha letech přesně tam, kde jsem je viděla! Hukot! Kolikrát jsem bourala do zdí nebo do nábytku ani nespočítám... Řídila jsem za tu dobu jednou - když jsem s Katastrophe jela na kontrolu do Zlína a zpátky měsíc po operaci. Tos nevěděla, viď?

Týden jsem spala v levných plastových brýlích, které jsem si ještě převazovala šátkem, abych si náhodou ve spánku nešáhla do oka a neposunula jizvy. Tři dny mě ty oči bolely fest. Ale viděla jsem - a vidím doteď.

S několika málo následky: mohu používat jenom některé konkrétní značky kosmetiky, zatímco dřív jsem na to byla absolutně necitlivá. Pořád jsem docela slušně světloplachá a nosím sluncáky i pod mrakem nebo v místnosti osvětlené zářivkami. A hlavně, kdykoli si musím sednout nebo lehnout a někdo mi pustí světlo do obličeje, například u zubaře, propadám panice a brečím jak želva.

Kdybych věděla dopodrobna, jaké to bude, nikdo by mě na tuhle operaci nedostal. Ale já to nevěděla. A stálo to za to. Po dvou letech jsou odchylky v mých očích v jakémkoli směru: NULA.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lipetka Lipetka | Web | 26. května 2009 v 10:57

A  víš kolik já znám lidí co na to nemají odvahu? Někdo jim řekl, že je to nebezpečné a tak a tím to pro ně skončilo.
Zase uvaž, kolik ušetříš za brýle :-) a těch starostí kolik ubylo. Ale umřela bych taky strachy, přijdu o deset let života, než se odhodlám jít vůbec k zubaři.

2 Nella Nella | Web | 15. prosince 2011 v 9:46

Zajímavý a drsný článek. Dcera nosí brýle, tak také zvažujeme operaci očí...

3 Cirrat za Téma blog Cirrat za Téma blog | Web | 15. prosince 2011 v 10:11

[2]: Jak mi to řekli na klinice: záleží na oční vadě.

Pokud nosí brýle kolem 1-2 dioptrií, pak je lepší počkat, až bude dospělá a zrak se jí ustálí. Navíc se tohle považuje za spíš kosmetickou vadu.

Pokud má závažnější vady a je ve vývinu, pak jedině na doporučení lékaře, protože těžko říct, jak se ty vady budou s věkem měnit... Přece jen, co se odpálí, to už znova nedoroste.

Navíc, stává se, že lidé mají tenkou rohovku, takže jim laserová operace očí není doporučená. Ale existují i jiná řešení.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama