Proč si nenechávám vykládat karty...

4. července 2009 v 1:30 | Cirrat |  Denní hemzy
Zabývala jsem se s postupem času různými věcmi. Lovením významů ve snáři, numerologií, nechávala jsem si vykládat karty, matka mě vodila po léčitelích. Byla toho taková spousta, že jsem si musela najít cestu ven sama. .-)


Podotýkám, že zbytek článku se bude pohybovat kolem vod esoterických, takže komu to nevoní, vidíte vlevo nahoře to tlačítko "Zpět"? Teď je čas ho použít... ;-) Jo a ještě další varování - celé to je můj osobní pohled na věc. Pokud to podávám tak, že neexistuje žádná jiná varianta, je to proto, že žádná jiná varianta pro mě neexistuje. Co se týče ostatních, každý věří tomu, čemu věří a nikdo nemá právo říkat, že věří něčemu nesprávnému, pokud tím samozřejmě někomu neubližují (ve smyslu ponižování, zranění, vraždy). Ráda si poslechnu jiné názory na věc, ale nikdo nemůže očekávat, že mě obzvlášť v tomto tématu obrátí na svůj způsob vidění světa - stejně jako já neočekávám hromadné přikyvování "ano, ano, je to tak". Jenom bych ráda vyložila svůj pohled na věc a možná poskytla námět k zamyšlení.

Jak jsem psala v jednom z předchozích deníčků, nějakých šest let jsem strávila studiem a prací jako duchovní jedné církve, která se považuje za hodně kontroverzní. Popravdě, nechápu moc proč, ale to je námět na jindy - a opatrné téma, které klidně rozvedu po emailu nebo osobně, ale ne na "velký plátno".

Je samozřejmé, že když se pohybujete v náboženském prostředí a běžně řešíte věci, které by většině lidí připadaly jako vybrané ze Science fiction, máte na tyhle záležitosti trochu jiný pohled.
Přijala jsem jako platnou teorii to, že každý člověk pozměňuje své okolí podle toho, čemu věří. Jinými slovy, pokud budu opravdu věřit tomu a onomu, stane se tak. Ne to, o čem si říkám a přesvědčuji se o tom, že to tak bude, ale to, co prostě "vím" tak nějak mimoděk.

Jednou jsem prohlásila nahlas, že miluju překvapení. Ano, je to pravda. Jsem nekonečně zvědavá a nesnáším předvídatelnou nudu. No, nesnáším - občas mám pocit, že se mi z věčných překvapení rozskočí hlava, ale na druhou stranu, neměnila bych. Každopádně, od té doby jsem z překvapení nevyšla - ale zjistila jsem, že jsem onehdy zapoměla uvést, že jde o překvapení příjemná :-) No nic, alespoň se neustále lepším tím, že přelézám ty překážky, na které neustále narážím. Tím se utěšuju, když přijde nějaké špatné překvapení.

Minulé životy? Ale jistě. Já si nemyslím - a nemyslela jsem si nikdy, že je život jen na jedno použití. A koncept "duše" oddělené od těla je pro mě natolik přirozený, že mi připadá podivné, když to někdo vidí jinak :-) Naplno mi to asi došlo někdy ve dvanácti - probudila jsem se z noční můry, kdy mě postřelili, s tím, že jsem přesně cítila bolest porušené tkáně, pocit vytékající tekutiny i mokrou košili lepící se na tu zraněnou část těla. Chvíli jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že bych tohle dokázala nakombinovat a přišla jsem s jediným vysvětlením: že si to pamatuju.

Má mamka se nedávno "spřáhla" s jedním léčitelem. Až mě překvapilo, jak se změnil můj pohled na svět: jako dítě jsem tyhle lidi obdivovala, teď ty, které potkávám, považuju... za nedouky. Prošla jsem osobně natolik pečlivým výcvikem, že jsem si při práci nikdy nedovolila tvrdit nic, co by mohlo mínění člověka, se kterým jsem pracovala nějak ovlivnit. Nesměla jsem k sobě přitahovat pozornost. A věty typu "Já si myslím..." byly zakázané. Já jsem si neměla co myslet, nesměla jsem nikdy pro dotyčného nic zhodnotit. Já jsem tam byla jenom proto, aby se dokázal dohrabat ke zdroji svých problémů a odstranit ho. A proto, abych ho vytáhla z jeho vlastní hlavy, když se moc zamotal. Chvíli pauza - a pak znova. Dokud jsme nedošli k jádru problému, ať už psychického nebo psychosomatického rázu.

Pozorovala jsem toho člověka, jak předvádí určité pohyby, které mi připadaly docela... úsměvné, ale dobrá. Každý má jiný styl práce a pokud mu to funguje... Ovšem pak vypustil z úst to, že mě kdysi někdo uřknul a že tím já způsobuji špatný zdravotní stav své matky. Což je z mého hlediska zaprvé technicky blbost, protože věřím, že vědomě nebo podvědomě, člověk si všechno způsobuje sám, zadruhé mě to ranilo tak silně, že jsem pěnila ještě několik měsíců poté.

Poté se pokoušel pracovat s mým tehdy ještě bumanželem. Hm. Později se mi manžel svěřil, že necítil vůbec nic, že ten člověk něco tvrdil, ale nebyla to pravda. A mimochodem, strašně dlouho potom jsem se necítila ve své kůži a trvalo mi, než jsem si zase upravila systém tak, jak jsem zvyklá. Potvora, zkoušel mě hacknout...

Další léčitel, na kterého se matka obrátila, prohlásil, že je v mém manželovi spousta nevybité agrese a že mě bude bít. To i matka prohlásila, že je blbost. Ano, je pravda, že můj muž umí být agresivní a teritoriální - ale raději by si usekl ruku, než aby ji na mě vztáhl. Na druhou stranu, tohle až taková blbost nebyla, jenom evidentně dotyčný nepočítal s jinou možností: jakmile nám to zdravotní stav povolí, chce me trénovat asijská bojová umění. Spolu. Jasně, že se pak navzájem zmlátíme jako žito - ale úplně jinak, než říkal pan léčitel. Ale dobrá, přiznávám mu plusové body k tomu, že něco vycítil. Mínusové dostane za to, že se to snažil vykládat, místo toho, aby předal dál přesně to, co vycítil.

Stoprocentně beru to, že jsou lidé citliví na přítomnost různých věcí a prvků, od vody, přes kovy, až po lokalizaci osob. Každý to vnímá jinak, každý s tím pracuje jinak, ale rozhodně, stejně jako kamarádka neomylně zamíří někam, kde mají zajímavé slevy, které ani neinzerují, někdo dokáže vycítit čokoládu přes dvoje dveře a známá vždycky odhadne, jestli s tím chlapem "něco" bude či nebude, lidé jsou schopni nacházet a vycítit nejrůznější věci (copak? nemusí jenom hledat vodu nebo osoby - kdo říkal, že jenom proto, že pokud se ta schopnost používá nějakým praktickým nebo z něčího pohledu nízkým způsobem, přestává být schopností?).

Další člověk, který se vydával za léčitele, nabídl mě a mamce medovou masáž. Hm. Potíž je v tom, že evidentně neznal základní masérské pokyny a po zádech pomazaných medem bil plochou dlaní v parodii na některé chvaty. Strašně to bolí. Alespoň teda mně. Pak nám ukazoval dlaň plnou žluté matné hmoty a říkal, že to je hnis, který nám vytáhl z těla. Mamka z něj byla nadšená - než jsem jí řekla, že to byl med, do kterého byl vtlučený vzduch. Schválně, zkuste si chvíli šlehat normální med, co udělá... To bylo ještě pár let před tím, než sem vůbec přišel ten nápad, že se z medu dají úspěšně dělat detoxikační zábaly.

Komunikace s duchy? Určitě. Akorát, v životě se mi nepovedlo s některým komunikovat tím způsobem, jak se často popisuje v knihách, nebo předvádí ve filmech - médium, sklenice, tabulka, stůl, svíce... Spíše sem tam zakopnu někde o nějaký zapomenutý "pocit" nebo spíše koncept. Někdy je to velmi nepříjemné, ale většinou je to spíš v rámci "jo, jsem tu, jsi tu, já ti nic nedělám, ty mi nic nedělej" - jako když se s někým potkáte v knihovně.

Věřit na nadpřirozeno, bohy, duchy, atd.? Půjčím si větu od pana Pratchetta "Čarodějky na bohy nevěří, stejně jako nevěří na pošťáka." Teď, neříkám, že jsem čarodějka (jestli ano, vyžaduji koště, vlastní domek a havrana jménem Abraxas - nebo domek, zásobu alkoholu a rozvětvenou rodinu). Ale k tzv. nadpřirozenu zaujímám stejný postoj. Většina lidí taky nevěří na to, že existují například auta nebo výtahy - ví to a ani se nad tím nezamýšlí. U mě je to na podobné úrovni.

A teď ta předpověď budoucnosti. Ano, čtu si horoskopy - pro zábavu. Několikrát jsem si nechala vyložit karty. A už to neudělám. Zjišťuju, že pak jenom čekám, než se výklad splní a jsem v pasivní roli. Já. Pasivní. To nejde dohromady.

Pak je tady ještě ten faktor, že podle mě si člověk utváří své okolí - a svou budoucnost. Když mi někdo řekne, že to bude tak a tak, pak tomu budu věřit, a udělám si to tak.

A nakonec - kde by bylo překvapení? Kdybych věděla všechno napřed, proč bych měla potom pokračovat? :-)

A proto nechodím ke kartářkám, nedělám numerologické rozbory, nevykládám si sny a nechci to vědět. Nemám problém s tím, když je někdo ohledně mě zvědavý. A nerada to dělám, ale sem tam se nechávám ukecat a někomu vyložím karty (ale to už musí být, opravdu to dělám strašně nerada). Ale i kdyby si někdo chtěl udělat ohledně mě nějaký rozbor, prosím, neříkejte mi to. Nebo i kdybych sem zase hodila nějaký sen (a že se mi v poslední době zdají šílenosti), neříkejte mi, co to má znamenat. Já chci svoje překvapení - a chci se rozhodovat podle sebe, nikoli podle toho, že se chci něčemu vyhnout :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama