Unavená

25. července 2009 v 21:56 | Cirrat |  Denní hemzy
A ani nevím proč.


Jistě, dneska jsem strávila poměrně dlouho za volantem - jeli jsme do Nuzic vyzvednout kamarádku a hodit ji domů do Prahy. Bohužel, hned za Benešovam jsme se dostali do kolony a popojížděli v zácpě asi hodinu a půl. Zpátky jsme to vzali přes Písek, dali si tam oběd (Café-restaurant U kamenného mostu vřele chválím) a mazali zpátky domů, tentokrát po dvacítce.

Taky jsme včera vyprovodili matku. Ještě štěstí, že si ji kamarád na týden odvezl na dovolenou do Itálie. Pozorovat ji balit bylo zábavné, už o něco méně zábavné bylo zjištění, že si s sebou opravdu chce vzít jednu tašku s hadrama, jednu tašku s kosmetikou, dvě tašky žrádla a jednu tašku příruční s papírama. A to jsme jí ještě dvě vymluvili. Fakt, jako bychom měli doma málo velkých pohodlných kufrů na kolečkách... Trochu mě zamrzelo, že jaksi automaticky předpokládala, že si s sebou vezme toastovač, co jsme dostali jako svatební dar. Čert vem přístroj - mohla alespoň něco říct. Ale co už. Máme doma na týden klid, manžel na chvíli přestane skřípat zubama, já zas nebudu co patnáct minut řešit otázky života a smrti ("Sluší mi to?" "Jak se ukládá stránka do oblíbených?" "Co mám dělat k večeři?" "Proč si neuklidíte v pokoji?"), máteř se provětrá v Itálii, všichni spokojení, celkově pozitivní výsledek.

Manžel už nehraje v Aréně. Je spokojený. Máme víc času na sebe, nemusíme každý víkend někam lítat, odpadá dvouhodinová cesta na zkoušky a dvouhodinová cesta ze zkoušek, můžeme podnikat výlety, odpočívat a páchat věci. Akorát, že toho moc nepodnikáme. Většinou sedíme doma, protože je jednomu nebo druhému špatně nebo nemáme sílu, nebo se nám nechce, nebo nemáme prachy.

Pořád nemám práci. Nemám sílu hledat. Je to pořád to samé dokola, potřebuju se na chvíli nadechnout, než zase našlápnu to běhací kolečko, jako správné morče. Krysa. Kancelářská.
Nechce se mi koukat na filmy, i když máme nabitou polici DVDčkama.

Všechny knihy, co máme doma, jsem přečetla, snad kromě Clancyho, Crightona a Robina Hooda od Dumase. Myslím, že si nemůžeme dovolit koupit něco nového - a i kdyby, v poslední době nevyšlo nic, co by mě zaujalo.

Nechci hrát. Štve mě, že to jenom kazím.

Řešim nějaké věci s Basilejí a mám pocit, že mi všechno, o co jsem před několika lety stála, proteklo mezi prsty. Nechci se k tomu vracet, ale na druhou stranu vím, že pokud tohle nedořeším a neuzavřu, budu se k tomu vracet v myšlenkách pořád a znova a připadat si jako zbabělec.

Celé dny sedím u počítače a čtu si povětšinou špatně napsané povídky a nemůžu s tím přestat. Je to jako strhávat si strup - bolí to, je to tak trochu nechutné, ale stejně toho nejde nechat.

Jsem unavená. Ne fyzicky. Na duši. A přemýšlím, jestli to mám nechat tak, koneckonců, letargie je taky postoj. Stejně jako "ne násilí", ať žijou volební billboardy nejmenovaného politického recyklátu.

Na Deníčkách si připadám zvláštně. Skoro dva týdny jsem nepsala a přemýšlím, jestli mi to chybělo, nebo nechybělo. Taky jsem donedávna většinu nečetla. Přemýšlím, jestli mi to chybělo nebo nechybělo.

Nevím, co vlastně chci. Celkově bych se svou životní situací mohla být spokojená. Mám skvělého manžela, který by mě na rukou nosil (kdybych zhubla - připadám si jako vorvaň). Pro něj se rýsuje určitá práce na obzoru, já zatím nevím. Jak jsem psala, ani teď nehledám. Nevím, jestli mám sílu na další kolo zamítacích dopisů. Mám kde bydlet, máme co jíst (na jak dlouho?), máme co dělat (akorát je zase o činnost míň, když už není kapela)...

Já prostě nevím. Je mi jasné, že v téhle situaci se nedá ani poradit. Nechce se mi nic a to se mi nelíbí. Jsem se situací celkově nespokojená. Jsem unavená sama ze sebe.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama