Chlapi, chlapi...

8. srpna 2009 v 13:43 | Cirrat |  Denní hemzy
Není nad to, když někdo začne s rekapitulací... To se pak musím pokaždé přidat.


Vynecháme platonické lásky a bolestné zamilování se do spolužáka na základce, který ani snad nevěděl, že existuju. Dokonale jsme si užily s kamarádkou srdceryvné vzlyky, protože jsme ho zbožňovaly obě, no Esmeralda hadr.

Můj první kluk byl trempíř a s ničím se nepáral, zatímco já měla hlavu ještě plnou červené knihovny a románů s happy endem. Kde on měl veskrze praktický přístup k životu, já jsem se odmítala smířit s tím, že to ve skutečnosti nechodí tak jako v knížkách. Byli jsme spolu dlouho, nakonec jsme ale měli jiné představy o společném životě a byl konec. Já blbec jsem se zeptala, on mi odpověděl a bylo vymalováno. Rok jsme spolu nemluvili, potom jsme si jednu dobu rozuměli tak, že se nás lidi ptali, proč vlastně spolu nejsme. Na to jsme se vždycky v dokonalém souladu urazili a dotyčnému vysvětlili, že jsme to zkusili, neklaplo, a že je nám takhle líp.

Veškeré základy tajemného předmětu "jednáme s chlapem" čerpám od něj. On pragmatický blíženec, já hystericky cholerický střelec, no, taky si se mnou užil svoje - a já s ním. Trochu mi ale hladí ego to, že vždycky tvrdil, že jeho typ jsou drobné štíhlé brunetky (je to vysoký a štíhlý tmavovlasý chlap) - ale až na jednu vyjímku, všechny jeho přítelkyně, včetně té současné (milá holka), byly oplácané blondýnky - jako já. Ale třeba je to jenom náhoda...

Pokus #2 byl o hodně starší než já a policista. Ale to, jakým způsobem byl hnutý, bylo zjevně způsobeno něčím jiným. Žárlil, dělal mi peklo na zemi, a když jsme se během tří měsíců viděli dvakrát, požádal mě o ruku. Chvíli jsem se vznášela na romantickém růžovém obláčku, ale jeho SMSky typu "Policista se zastřelil v tramvaji, protože viděl svou přítelkyni, jak líbá někoho jiného. Střela, která mu prošla hlavou, zabila dalšího člověka" a podezřívavé telefonáty do Basileje, kde jsem studovala, mi ho znechutily na dálku. A není žádným tajemstvím, že jsem plynule přešla z jednoho vztahu do druhého. Policajt zůstal kdesi vzadu, párkrát jsem ho potkala a nebylo mi z toho dobře. Říká, že jsem z něj udělala potvoru já. Nemyslím si.

Můj třetí chlap byl opět blíženec. Mazec. Mám na blížence a lvy štěstí celý život. Úžasný člověk, který přesně věděl, jaké jsou jeho priority. Bohužel pro mě, jeho prioritou byla práce. Byla jsem hned na druhém místě, ale zjistila jsem, že pro mě práce na prvním místě už být nemůže. Když miluju, miluju celým svým tělem i duší a neumím si nechávat "pracovní koutky". Navíc jsem žárlila na jeho dceru, které v té době bylo třináct. A aby toho nebylo málo, scházeli jsme se tajně. Každý z nás byl z jiné pobočky a protože by se jeden z nás musel odstěhovat za tím druhým, poškodilo by to tu pobočku církve, která by přišla o zaměstnance.

Šestkrát jsme se dali dohromady a šestkrát jsme se rozešli. Pak mě "zapůjčili" na dva měsíce do Ruska a když jsem se vrátila domů, právě včas abych stihla stoletou vodu v Praze, dala jsem se dohromady se svým dlouholetým kamarádem.

Chyba. Měli jsme sice stejné vyznání, ale jak se ukázalo, to rozhodně nestačilo. On byl úspěšný programátor v úspěšné firmě s úspěšnou výplatou, já jsem byla duchovní církve s tisícovkou na týden. Koupil byt na hypotéku, 3+1 v Praze, prý kvůli mě. Lichotilo mi to přesně do doby, než mi spočítal, kolik činí náklady a prohlásil, že budu platit půlku. Začali jsme se hádat, nejen kvůli penězům, ale i kvůli tomu, že jsme každý měli jiný životní styl. Já jsem odcházela o půl osmé ráno a vracela se po jedenácté večer, on odcházel na devátou a doma byl o půl šesté. Představoval si teplou večeři, já mu ji nebyla schopná poskytnout. Nakonec se náš vztah rozpadl na bojišti výčitek a osobních útoků.

Měli jsme zůstat kamarádi, bylo by nám líp. Navíc, dali jsme se dohromady strašně... hloupým způsobem. Když jsem se vrátila do Prahy, zakopla jsem o něj v práci, kde byl jako student. Okamžitě jsme se domluvili, že půjdeme někam na kafe. Kecali jsme ve frontě v Panerii a já mu ze samé radosti dala pusu na tvář. No, on si to vyložil jinak než já a začal mě líbat. Řekla jsem si, 'a proč vlastně ne?' Byl milý, hezký, příjemný, veselý společník, stál o mně. Na první pohled všechno vypadalo tak nekomplikovaně...

Dnes je ženatý a má dítě - a paradoxně žije ve Švýcarsku.

Já se vrátila do Švýcarska na další trénink - a jiskra přeskočila posedmé. Pořád s tím samým člověkem jako předtím. Tentokrát jsme to vzali daleko vážněji - a nakonec to stejně nevyšlo. Prostě nám to neklaplo. Poslední drby, které z té končiny mám, tvrdí že se vrátil k matce své dcery, která se mezitím rozvedla. Kdo ví, třeba to je pravda, třeba ne.

Pracovala jsem nakonec ve stejné pobočce jako on, ale nastoupila jsem až po našem rozchodu. Vydržet se mnou nebylo lehké - v té době jsem se vzpamatovávala z menší závislosti na alkoholu, kouřila jsem tři krabičky cigaret denně, propadala jsem se do dluhů a bála se spáchat sebevraždu, protože by se taky nemusela povést. Ne kvůli němu - celkově jsem si připadala jako troska, která všechno jenom kazí. Netrvalo dlouho, než mě má práce, při které jsem musela poslouchat cizí problémy naplno, položila - a já jsem položila práci. Odešla jsem s velkým bengálem, vyvedla jsem věci, které jsem fakt neměla, ať už jsem je udělala úmyslně nebo neúmyslně. Dodneška je řeším a bolí to.

V té době jsem se rozhodla, že o chlapa nestojím a vsadila jsem se sama se sebou, že to vydržím rok. Vydržela jsem to přesně 360 dní - pak se zastavil kamarád, kterého jsem znala delší dobu z Čech. Slovo dalo slovo, milenec byl výborný. Taky mi pomohl dostat se zpátky do Čech, našel mi vlaky, vyzvednul mě na nádraží, dojel pak se mnou autem pro věci... Teď už se spolu tolik nebavíme, prohodíme jednu větu po ICQ za půl roku, našel si stálou partnerku. Chvíli jsem žárlila - chtěla jsem ho mít pro sebe, ale i když mě měl rád, neměl mě rád tak, jak jsem chtěla. Nicméně, velmi mi zvednul sebevědomí a pomohl mi, když jsem to snad nejvíc potřebovala. Nakonec, já jsem teď taky vdaná, už by mohl usoudit, že z mé strany jeho vztahu nic nehrozí :-)

Po návratu do Prahy jsem potkala přes kamarády svého posledního bývalého. Slovo dalo slovo, byl okouzlující, měl v zásobě spoustu historek a byla s ním legrace. Nechtěla jsem být sama a už mě nebavily "kamarádské výpomoce" (no jo, citrátová není žádné neviňátko a mělo nezávazných partnerů celkem dost...). Dali jsme se dohromady, velmi brzo jsme se sestěhovali - a nakonec jsme zjistili, že máme opět velmi rozdílný pohled na svět. Rozešli jsme se v předvečer výročí.

Jsme dnes takoví... lepší známí. Zato s jeho sestrou, se kterou jsme měly tak trochu kostrbaté vztahy, jsme dnes dobré kamarádky. Jsem ráda.

No, vztah s manželem jsem nijak neplánovala. Potkali jsme se, prokecali jsme spoustu času a prostě jsme si sedli. Doplňujeme se a chápeme se. Milujeme se. Je to síla, už jsme spolu skoro dva roky a pořád si na to ještě nemůžu zvyknout... Ale je to fajn :-) Byla jsem natolik zvyklá, že se neustále musím hodně krotit a hodně ustupovat, že několik málo kompromisů mi připadá jako ráj. Bere mě takovou jaká jsem, nechce mě měnit a má mě rád bez jakýchkoli podmínek.

Ale taky když spočítám kolik mě to stálo pokusů a nervů, včetně těch 'nezávazných', sakra, prostě jsem hledala až jsem našla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katastrophe katastrophe | 10. srpna 2009 v 15:22 | Reagovat

Vidíš, já už rekapitulace nedělám :) co bylo - bylo :)
Teď mám zase období, kdy jestli něco nechci - tak chlapa :)
Jinak taky jsem ráda, že jsme byly schopné si všechno vyříkat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama