Trampoty v ráji

12. srpna 2009 v 21:15 | Cirrat |  Denní hemzy
Aneb jak jsme vlastně tolerantní...


Už nějakou dobu máme problém v tom, že na sebe věčně čekáme, popřípadě si sedíme každý u svého počítače a nekomunikujeme. Mě to bylo líto a trochu jsem nechápala, co jsem ale nevěděla bylo, že manželovi je to líto taky. Vypadá to, že beznotebooková doba je ideální pro doladění vztahu.

Nicméně, včera jsem dopsala svůj žalozpěv a šla jsem sebou praštit o postel. Trochu jsem si zakňučela, manžel se přišel přitulit a lámal ze mě, co je. Postěžovala jsem si, že on v poslední době jen bručí, mamka se nás snaží zaúkolovat a že život bez peněz mě týrá. Nechal mě, ať se vybrečím, pak jsme se povalovali v posteli a on tak nějak smutně koukal.

Začala jsem pro změnu lámat já z něho, co se děje. Prý, že to není nutné řešit, že si užívá, že jsme spolu. Logickou smyčkou typu 'když jsi smutný, jsem já vyplašená co se děje, takže to vysyp' jsem se dozvěděla, že mu občas připadá, že na internetu trávím víc času než s ním, a i když ví, že mi na něm záleží, je mu občas smutno a osamělo. Nechtěl mi to vyčítat, protože mám prý už tak svých starostí dost.

Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že já sedím u počítače, protože ho nechci rušit ve hraní a on sedí u počítače, protože mě nechce rušit od čtení povídek na netu. Když jsem mu připoměla, že jsem mu už několikrát říkala, že když chce spát, má mi notebook prostě sebrat a půjdem, opáčil, že mě nechce nějak rušit a utiskovat...

Jinými slovy, dostali jsme se do pěkně patové situace - jako když se dva lidi navzájem pouští do dveří a neprojde jimi ani jeden...

Mluvili jsme dál a nakonec jsme čirou náhodou přišli na to, jak celá tahle patová situace vznikla: Manžel je zvyklý, že ráno vstane, pustí počítač a nechá ho najíždět, aby ho měl už připravený, když si k němu bude chtít kdykoli během dne sednout. Já zase, jak jsem s počítači pracovala a pracuju hodně intenzivně (překlady a spol.), mašinu nezapínám, pokud s ní nehodlám něco dělat. Je vám jasné jádro pudla?

  1. Manžel vstane a zapne mašinu, aby najela
  2. Já vstanu, zjistím, že manžel (tou dobou v koupelce nebo tvořící kafe) spustil mašinu. Vyhodnotím situaci jako "ach jo, zase bude celý den sedět u té věci"
  3. Zapnu svou mašinu, abych měla co dělat, než si vyřídí na počítači, co potřebuje.
  4. Manžel se vrátí z ranního okruhu bytem a zjistí, že sedím u své mašiny.
  5. Manžel zasedne ke své mašině, aby zabil čas, než já si vyřídím, co potřebuju.
  6. Oba dva strávíme den v tichosti každý u svého počítače a čekáme, až ten druhý bude mít hotovo. Ovšem neptáme se a nepoňoukáme, protože přeci toho druhého nebudeme rušit...
  7. Oba se cítíme osaměle...

A to spolu bydlíme víc jak rok a půl! Jsem zvědavá, na co přijdeme po dalších třech letech!
Samozřejmě, jak jsme na to přišli, vytáhla jsem knígu 100 výletů s Dopravním Podnikem Praha a vymysleli jsme si program:

Dneska jsme byli v malé botanické na Albertově. Odpoledne jsem měla pohovor - a když jsem se vracela, vytáhla jsem drahého telefonem na kafe o dva bloky dál. Poseděli jsme, pokecali, bylo fajn. Zítra jdeme na Pražský Semmering, v pátek do kina a v sobotu do Muzea MHD. Po osamělosti není ani stopy...

(Stejně, tohle mi fakt hlava nebere - jak jsme ze samé slušnosti trápili jeden druhého... ;-) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katastrophe katastrophe | 15. srpna 2009 v 19:02 | Reagovat

No, myslim, že bych doma snesla spíše přebytek ohleduplnosti než opak :))

2 Cirrat Cirrat | Web | 16. srpna 2009 v 9:48 | Reagovat

[1]: Tak já si nestěžuju - já sdílím zážitek .-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama