Brusle a sádra

6. září 2009 v 10:16 | Cirrat |  Denní hemzy
Byly jsme se svědkovou domluvené, že v sobotu půjdeme ozkoušet brusle a večer si pak dám kondiční jízdy na motorce. Ok. Ona totiž ta moje mašina už je funkční a je u kamarádů na prozkoušení...


V sobotu bylo větrno a hnusně. Navlíkla jsem se ale tvrdohlavě do trika a můj jediný ústupek počasí spočíval v chlupaté černé vestě. Ještě, že tak. Vlezla jsem totiž po nějakých šesti (sedmi, osmi) letech na kolečkáče, ujela jsem dva metry a švihla jsem sebou o zem. A protože jsem padala dozadu, strčila jsem pod sebe ruce. (Luca už tuší, že?) Měla jsem takový divný pocit v lokti, ale hodnocení znělo "To máš akorát naražený..."

Měla jsem poslechnout své varovné signály, že když s tou rukou nemůžu otočit, asi to nebude to pravé ořechové. Místo toho se mi nechtělo nikam jít samotné, tak jsem ještě chvíli brudlila, švihla sebou ještě jednou, tentokrát na koleno, sedla si na lavičku a sundala si brusle. Ještě hoďku jsem seděla a pozorovala, jak se svědková učí bruslit, pak jsme si šly sednout do Kobyly u metra a vlastně až po čtyřech hodinách od úrazu jsem se dobabrala domů.

Napsala jsem manželovi, jestli by mi nepřišel naproti pro bágl. Když mě u metra viděl, jak tam stojím jako hromádka neštěstí, vyzpovídal mě a hnal mě do úvéenky. Tam to šlo ráz naráz. Recepce, rentgen, ordinace, konzultace, CT, ordinace, potvrzení, sádra, dom. Za dvě hoďky jsem jakožto raněná nafasovala studentskou pečeť, Esíčka, brambůrky s tatarkou, párečky a milku plněnou čokoládovou pěnou. Manžel se akorát smál, jestli to teda bude Andrea nebo Andreas (a já si nadávala, že jsem si měla ten těhutest koupit dřív - po dvou rentgenech a CTčku teda chudák případný plod). Čokolády a párky ještě zbyly (ne nadlouho).

Jo a samozřejmě, když jsem svědkové napsala co a jak, chytla se za hlavu, jestli na ni není manžel naštvaný. Ujistila jsem ji, že jsem sice absolvovala přednášku o tom, že když si nejsem jistá, mám sypat na úrazovku rovnou, ale zakončil to povzdechem: "Je vidět, že to vážně máme v rodině!"

Mám zlomenou kost vřetenní v hlavičce na horním konci. Tedy u lokte. Sádru mám nataženou od dlaně až pod rameno a prskám. Najít pohodlnou (nebo alespoň vzdáleně pohodlnou) pozici je zatím nemožné, svalíky pohmožděné pádem bolí, neučešu se, nevykoupu se, neutřu si zadek... Naštěstí si zvládám alespoň opláchnout podvozek... Aspoň, že se zvládám najíst (lžící) a psát levačkou už taky docela umím...

Jo a co se chráničů týče - ty by mě taky nezachránily. Sedněte si na gauč a položte na něj dlaně vedle svých boků. Takhle nějak jsem dopadla já. Akorát z větší vejšky, na jednu dlaň a pořádnou vahou. A jak jsem měla pokrčenou ruku, loket to holt neustál...

Ponaučení? Když máš z úrazu blbej pocit, padej do špitálu hned. A když padáš, necpi pod sebe ruce. Už se těším, až mi po třech týdnech sundají gyps a začnu chodit na Aikido - první věc, co se tam učí, jsou pády!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jawe jawe | 6. září 2009 v 11:32 | Reagovat

cirdi,sádru ber jako módní doplňek,já ti jí pak podepíšu a ať tě to moc nebolí a koukej psát:-)

2 cirrat cirrat | Web | 17. září 2009 v 0:07 | Reagovat

[1]: levou to jse blběééééé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama