Trocha vzpomínek...

19. října 2009 v 16:00 | Cirrat |  Denní hemzy
Nevím, jestli jsem se zmiňovala, že jsme byli na necelé dva roky v Kábulu, což je hlavní město Afgánistánu. Když jsme tam přijeli, byly mi necelé tři. Náš pobyt tam byl poznamenán historkama, které jsme nedávno vytáhli a oprášili a leccos jsem se dozvěděla a na leccos jsem si vzpomněla. Jenom škoda, že fotky nenávratně pohltilo kterési ze stěhování a už skoro deset let jsem je neviděla.


Naši chodili nakupovat na trh. Mně nakupování nikdy nebavilo, to až v posledních několika málo letech jsem schopná stát pět minut před regálem a zádumčivým pohledem vybírat z nabízených výrobků, a tak jsem kničela a kničela. Tak mi nechali v autě pootevřeno na škvírku a nechali mě tam, čekat v autě mi totiž vadilo podstatně míň. Nutno dodat, že pleť jsem vždycky měla hooodně světlou a vlásky jsem jako malá měla úplně platinově blond, takže mezi Afgáncema pěst na oko.
Vrací se milí rodičové s nákupem a vidí, jak je celé auto obsypáno Afgánci a afgánčaty, kteří se smějí, až se lámou v pase a uprostřed cosi piští. Přidali do kroku a co nevidí - jakožto správný učenlivý malý tvor jsem prostrčila ruku škvírou v okýnku a začala vyvolávat slovíčko, co jsem se naučila od potulných kluků kolem: "Bakšiš! Bakšiš!" Holt, bílé dítě žebralo u Afgánců... Táta to musel chvíli rozdejchávat, mamka se smála taky.

Stabilně nám tam život zpestřovaly dvě věci - zemětřesení a bombardování. Naši už mě vycvičili natolik, že jsem se v noci při prvních ránách připotácela rozespalá k nim do ložnice, vlekla za sebou deku a plyšového bílého kocoura (toho jsem měla dloouho - pak jsem ho zapomněla v Rusku, když mi bylo deset) jménem Semjon a ptala jsem se, jestli jdeme do sklepa nebo na zahradu. Při zemětřesení se muselo z baráku ven, naopak při náletu co nejhlouběji dovnitř.
Jednoho krásného dne se obě zábavy zkombinovaly a tak jsme stáli mezi dveřma na zahradu a řvali a řvali a řvali... Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Jednou v noci byla obzvlášť silná ďaha a slyšela jsem naše, jak si povídají, že někde sestřelili vrtulník. Já tehdy ani nevěděla, co to vrtulník je! Dokážete si představit to zklamání čtyřletého dítěte, když jsem ráno vyběhla na zahradu, a tam žádnej vrtulník nebyl!? Tejden se mnou nebyla řeč...

V rámci své zvídavé povahy jsem samozřejmě strčila prsty do zásuvky a pak jsem se půl dne klepala jak vystrašený jorkšír.

Naši měli doma dálnopis. Sem tam jsem si k němu vlezla a mačkala čudlíky. Nevím, jestli se mi ho povedlo zprovoznit, ale jestli jo, druhá strana musela teda zažívat dobré šoky z těch nesmyslů, co jsem tam dokázala namačkat...

A byla jsem samostatná. Věděla jsem, že mi mamka něco nalije ze skleněné flaštičky, co stála na lince do hrníčku, doleje to vodou a je to dobré. Chtěla jsem si udělat pití sama, tak jsem doklusala k lince, která mi sahala přesně po očička a natáhla se dozadu po nějaké té skleněné věci. Ta ovšem spadla, vylila se a celé to teklo směrem ke mně, naštěstí jsem stihla otočit hlavu. Tekutina mi ohodila levou půlku těla a přivodila jsem si takhle docela vážné popáleniny. Ona to byla vysoce koncentrovaná kyselina octová, protože normální ocet nebyl k sehnání a vyráběl se právě ředěním kyseliny. Holt já ještě neuměla číst...

Školka stála taky za to, ale o té až příště :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Acheron Acheron | 20. října 2009 v 12:46 | Reagovat

ahoj cirrko hele co je to ten dálnopis? To nějak neznám to slovo, to je rusky telegram či co?

2 Acheron Acheron | 20. října 2009 v 12:46 | Reagovat

:-D

3 sibelinne sibelinne | Web | 3. července 2012 v 18:18 | Reagovat

Ty brďo, ty máš teda zajímavý zážitky. A pro spisovatele nedocenitelné, co?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama