Fiky fik

9. června 2010 v 0:04 | Cirrat |  Denní hemzy
Ne, to opravdu necituju ze starýho MASHe nebo z Full Metall Jacket (taky nenávidíte ten pitomý český překlad Olověná vesta?) - dnes bude řeč o sebepoškozování.


Tak si tak sedím, procházím si Autorský Klub a najednou článek o sebepoškozování. Nejdřív jsem začala psát komentář, ale bylo by to na dýl, a tak proč z toho neudělat rovnou další zápisek? Nehodlám soudit, proč to dělají nebo dělali ostatní, dnes budu (opět) vycházet z vlastních zkušeností a svých osobních názorů.

A protože jsem svým čtenářům už dlouho nepřipomněla, že se mnou nemusí nutně souhlasit nebo nesouhlasit, protože ze sebe nedělám světového odborníka, jen projevuji svůj názor, připomínám to teď: pokud se mnou nesouhlasíte, jsem ochotna o čemkoli polemizovat buď přes slušné (sic!) komentáře nebo soukromě pře email (použijte klidně vzkazník vlevo a vyplňte svůj email, abych vám mohla odpovědět). Nicneříkající flame nebo vulgární komentáře zmizí v propadlišti dějin.

Začněmež.

Sebepoškozování rozhodně není nová věc, ba ani nová módní vlna. Když přeskočíme různé rituály a podobně do celkem nedávné doby, zjistíme, že romantismus byl v podstatě plný hrdinů, jimiž zmítaly bouřlivé, převážně negativní, emoce - a páchali sebevraždy jako na běžícím pásu. Vzpomenete si na Utrpení mladého Werthera? Jak já tu knihu svého času nenáviděla!

Nechápala jsem, jak může někdo dobrovolně chtít ukončit své žití. Proč se tak upnul na jednu jedinou kravku a zničil si život? Proč by měl člověk milovat jenom jednou? A co by se vlastně muselo stát, aby musel být člověk ochoten dobrovolně porušit to, co ho celou dobu žene kupředu a stalo se základním kamenem naší civilizace, totiž touhu po přežití?

Dnes už to vím - a tou knihou svým způsobem pohrdám.

Kdysi jsem se vysmívala uctívačům bolesti a hře na dominanci a submisivitu. Potom jsem bolest vyhledávala a cítila jsem se jistě, jen když mě někdo ovládal. Dnes už to nepotřebuju.

Tenkrát se mi hroutil svět - věřila jsem lidem, kteří se na mě vykašlali, udělala jsem řadu chybných rozhodnutí, potratila jsem, přišla jsem o přítele, byla jsem daleko od domova v cizí zemi, nedařilo se mi v práci, kolegové se na mě začínali zlobit, dlužila jsem napravo-nalevo, zjistila jsem, že ubližuju lidem - a ve chvíli, kdy se mi podařilo jakž-takž situaci zvládnout, přišel seshora příkaz, že nesmím být dál zaměstnaná tam, kde jsem chtěla pracovat, smím jen externě spolupracovat. Cíl, za kterým jsem z různých důvodů šla nekolik let, se mi zhroutil jako domeček z karet. Akorát padala karta za kartou a já pořád ještě věřila, že ho udržím. Měla jsem také v té době zdravotní problémy, o kterých jsem nevěděla.

Několik let jsem se více či méně budila každý den s myšlenkou, jak by bylo krásné nebýt. Ale neměla jsem dost sil, abych to sama ukončila. Lékařská věda dnes pokročila, a já se bála, že bych nedokázala dílo dovést do konce a zůstala bych naživu. A každý by se dozvěděl, o co jsem se pokusila. Nebo ještě hůř - zmrzačila bych se a musela bych s tím pak žít. Záviseli na mě jiní lidé, kterým jsem paradoxně měla pomáhat zbavit se jejich psychických problémů - a spoustě z nich se mi povedlo pomoci. Ale zároveň s tím, jak oni stoupali, já jsem zabředávala hlouběji a hlouběji.

Několik let stálého poslouchání cizích problémů, nedostatek času a financí na řešení těch svých, zřejmě i to zdraví, to všechno se spolu s mým srabáctvím zkombinovalo do těžkého černého mraku, já šla každý den do práce a říkala jsem si, kéž by mě chtěla srazit tramvaj. Nebo co kdyby mě někdo napadl a měl nůž? Auto by mě mohlo srazit na přechodu...

Rozumíte? Já měla strach, že bych to nezvládla, a tak jsem se modlila, aby to za mě udělal někdo jiný. Chtěla jsem, aby mé problémy vyřešil s konečnou platností někdo jiný. Chtěla jsem zemřít, odmítala jsem žít dál - ale měl za to být zodpovědný někdo jiný. Já, já bych byla jen nevinná oběť... Mohla bych ukázat pomyslným prstem a říct, já nic, já muzikant - to on mě zabil.

Domeček z karet se hroutil jako když kopne do stolu a já začala dělat chybu za chybou a ubližovala jsem lidem, na kterých mi záleželo. A v tu chvíli na to došlo - začala jsem se zoufale snažit nějak se zastavit. Nemohla jsem o tom nikomu říci, nebylo v té době komu. Buď jsem těm lidem nedůvěřovala, nebo byl mezi námi nějaký jiný, většinou pracovní, vztah. Nejhorší bylo, že mi lidi z okolí tak dojemně důvěřovali. Jeden z nich dokonce řekl, že když se hroutí Cirrat, svět končí. Rodině bych to tenkrát říct nemohla, i kdyby nebyli několik set kilometrů daleko. Nikdy. Ví to můj manžel. ví to pár přátel, dozví se to, kdo si to přečte - a šmytec. Líp se mi píše, než mluví...

Bylo potřeba, abych přestala dělat ty věci, kterými jsem ubližovala jiným. Ale nikdo nic nepodnikl, nikdo mě nezastavil, a tak mi došlo, že je to na mně. Strach byl pořád silnější než já, a tak jsem začala levým předloktím. Věřili byste, co všechno se dá napáchat kancelářskou sponkou?

Bylo to... Bylo to fajn. Bylo to jako první pálení cigaretového kouře v plicích, jako když se kořalka sklouzne po sežehnutém jícnu až do žaludku. Jasně, že to bolelo. Sem tam i krvácelo. Ale pomáhalo mi to nějak udržet tu vnitřní bolest, tu touhu po nebytí, na uzdě, a tak jsem příště udělala to samé znovu. A znovu. A znovu.

Nakonec jsem se začala vymlouvat, že jsem spadla do trnitých keřů. Spolubydlící mi to nevěřil a časem mi začal prohlížet ruce i nohy. Na chvíli to pomohlo, držel mě na uzdě, ale pak odjel - a já v tom plachtila znova jak albatros nad oceánem.

Moje nezvládání se ještě zhoršovalo, přivolávala jsem na sebe ještě horší hromy a blesky a tak jsem šahala po ostrých předmětech znovu. Nakonec jsem udělala opravdu hnusnou botu, utekla jsem z práce, seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela, odkud to vezmu. Jestli zápěstím napříč nebo podél a jestli bych to neměla posichrovat ještě tahem přes krk.

Najednou jsem měla pocit, jako bych dostala nějaký šok. Všechno vevnitř mě zabolelo, jako když člověk dostane opravdu zlou a opravdu šokující zprávu, a s velkou jasností mi došlo, že tudy cesta nevede. Dodnes ani plně nechápu jak se mi povedlo dostat se zpátky, oznámit, že končím, teď hned končím, a za dva dny jsem byla v Plzni.

Kamarád se mě tehdy ujal a dal mi, co jsem potřebovala. Zbavil mě nutnosti dělat rozhodnutí, a i když jsem nedokázala přestat s alespoň drobnými škrábanci, přestala jsem mít pocit, že je svět tak strašně nehostinné místo.

Trvalo mi ještě zhruba rok, než jsem se dostala z toho šíleného psychického bahna ven, a i tehdy, když bylo opravdu zle, jsem se přistihla, že v kantýně v práci umývám nůž, rychle se rozhlédnu a pak si s ním jen tak lehce přejedu po hřbetě ruky. Jen takový závan starých časů, kdy jsem se bez rozdrápané kůže ani nemohla soustředit...

V podstatě velký dík patří mému poslednímu bývalému - i když jsme se nakonec ukázali být celkově nekompatibilní a rozcházeli jsme se v názorech na svět, pomohl mi se z toho dostat. Našla jsem si nové koníčky, práci, přátele, vrátila jsem se pomalu do života, který jsem díky svému workholismu před lety opustila.

Už pár let se ráno budím občas v pohodě, občas nasraná, ale necítím tu tupou beznaděj a touhu nebýt. A už pár let mi nepřibyl jediný škrábanec naschvál. Jsem za to na sebe pyšná.

A popravdě, protože vím, jaká šílená psychická bolest dokáže dohnat lidi k sebepoškozování, nakopala bych ty, kdo si na to hrají, protože je to in a kchůl (a takové jsem už taky potkala) do řitě tak, že by jim kostrč vyletěla z huby ven. Pak by je třeba napadlo, co dělají za pitomost. Důležité, když s někým jednáte, je umět to rozlišit...

A to o emo směru, metalu nebo upířině - není pravda. Jde to napříč všemi skupinami lidí, všude se najdou ti, kteří nevidí jiné východisko, stejně jako pablbci. A rodiče něco poznají jen v případě, že je dítko opravdu blbé a neví, jak výrazné jsou pravidelné jizvy - nebo ho opravdu pozorují...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 9. června 2010 v 8:56 | Reagovat

Sebepoškozování určitě není nová věc, ale módní vlna ano. Dokazují to statistiky podle, kterých se za poslední rok počet těhle lidiček zvýšil na dvojnásobek (samozřejmě těžko měřit přesně).
Souhlasím s tebou, že se to netýká zdaleka jen lidí z jmenovaných skupin. Jde o to, že tohle jsou lidičky, kteří se i tady na blog.cz pohybují ve společnosti, ve které se to řeší, tzn. že se tím mohou nechat ovlivnit. Já například jsem o této problematice dříve vůbec neslyšela. Snad je srozumitelné, jak to myslím.
Nevím jestli napsat, že ti gratuluji, že ses z toho dostala - zní mi to poněkud divně. Každopádně i já zažila několika leté období, kdy ráno nebyl důvod vstávat a ti kdož mi měli být oporou byli hlavním důvodem mých problémů ... Takže si to dovedu alespoň částečně představit. Myšlenky na sebevraždu taky byly, ale naštěstí jsem to nenechala zajít tak daleko.

2 Karoll Karoll | Web | 9. června 2010 v 17:18 | Reagovat

lidé, kteří se poškozují, musejí být hodně zoufalí. Ale je úspěch, vyhrabat se z toho, takže gratuluji.
Nevím, já to asi nepochopím, na to se mám moc ráda ;)

3 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 9. června 2010 v 20:36 | Reagovat

[2]: ... to jsem si říkala taky. Doufej, že ani nepochopíš...

4 cattarina cattarina | 15. června 2010 v 22:15 | Reagovat

podepisuju. je to droga, člověk by chtěl trochu těch endorfinů a ono kde nic tu nic. tak si je dodává jak může. někdo sladkým, někdo nějak jinak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama