Jouvejs!

26. června 2010 v 22:16 | Cirrat |  Denní hemzy
Tramtadadá, tramtadadá, mám to za sebou!


Popravdě, čekala jsem daleko víc zmatku nebo strachu a i bolesti. Ve skutečnosti jsem drtivou většinu událostí prospala a akorát jsem měla absurdní touhu se pohádat se saniťákem o deku ("Moje!"), což nevím, jestli jsem nakonec udělala nebo ne, a vím, že jsem jim na dospáváku nechtěla vrátit půjčený balíček ledu ("Moje!"). Ten jsem si bohužel neubránila, obrečela jsem ho, ale na pokoji jsem dostala nový a uklidnila jsem se :-)

Ale po pořádku.

Ve čtvrtek ráno jsem naklusala na vyplňování papírů. Nakonec to trvalo (oproti slibovanému termínu) ne jednu hodinu ale tři. No tak fajn. Doplácala jsem se do práce, o dvě hodiny později, než mi končila pracovní doba (spousta korespondence) jsem se doplácala domů, sbalila si a šla spát ještě před půlnocí.

Jo, ještě cestou do práce jsem zahlídla tuhle ceduli (je to focené mobilem z okna jedoucí tramvaje, takže fakt kvalitka no...):

Pavle dekujeme
Nápis na ceduli: Pavle, děkujeme za kytky, ale my potřebujeme přechody. Děti.

Ráno jsem se vybabrala z postele a na oddělení jsem byla ještě asi se čtvrthodinovým předstihem. Sestra v sesterně mě ujistila, že se mi hned bude někdo věnovat, a že si mám zatím sednout v jídelně. Za chvíli dorazila ještě paní, se kterou jsem se potkávala ve čtvrtek při vyběhávání papírů, ale že kde nic tu nic, povedlo se nám každé krásně se stulit v jednom křesle do klubíčka a usnout.

Gynekologické oddělení v úvéence je barevně rozděleno. Jídelna je jasně oranžová, je přece známým faktem, že oranžová podporuje chuť k jídlu. Křesílka u jedné zdi jídelny jsou polstrovaná, měkká - a modrá. Klidová zóna. Chodby jsou zelené. A pokoje jsou pěkně fialové...

uvn pokoj
Všude čisto, relativně ticho, klid... Kolem sedmé se na nás dostala řada a byly jsme i se spolutrpitelkou odveleny na pokoj "malých výkonů". V podstatě jsme neustále pospávaly, pak byla řada na tabletku, naposledy si odskočit, nechat si zavázat nohy jako prevenci proti trombóze a jelo se na sál.

Se sanitářem na sále jsme se špičkovali, hlavně z toho vyplynulo to, že on je Pan Hodný, protože mi pučí deku. Pak to šlo ráz na ráz, kanylu do hřbetu ruky, kapačku, přelézt si na lehátko, nechat se olepit elektrodama, manžetu na paži, elektrodu na ucho, jedna šleha, druhá šleha, světla se zhoupla vlevo, vpravo, ještě jednou a pak se začala otáčet. Mezitím sanitář přidělával na lehátko třmeny - ale žádné takové ty ambulantní, pěkně "dlahu" na celé lýtko od kolene dolů. Pod levou ruku s manžetou a kanylou jsem dostala i nějaký odkládací stoleček. Bylo to příjemné.

Trochu jsem pochopila feťáky, co si píchají do žíly. Byla to fakt strašně rychlá šleha - akorát že to bolelo jak pes. Doslova jsem cítila, jak se mi ten chemický nával prodírá oběhovým systémem a pálilo to jak čert. Nechci fakt skončit jako nějaká smažka, bojím se bolesti a představa toho, že je můj rauš vykoupený touhle tsunami, kdy na mě ječí a protestuje každé nervové spojení v těle, mě silně odpuzuje. Dostala jsem masku, prý kyslík, hlavně si zhluboka dýchejte. Jeden nádech, druhý, další šleha do žíly až mě zabolela celá ruka, třetí nádech z masky a anestezioložčin hlas, který mi přál, ať myslím na něco pěkného, abych měla hezké sny. Tma.

Probrala jsem se asi na dospáváku, už na své posteli. Nad hlavou pořád ještě infuze, bolel mě celej člověk. Myslím, že jsem se pořád motala do klubíčka jak ježek, brečela jsem, že chci něco na bolest a led, že chci hlavně led. Vydyndala jsem i polštářek mezi kolena. Za chvíli jsem měla injekci zapíchlou v zádi jako kdyby harpunovali Moby Dicka, led na patřičných místech a asi jsem zase odpadla.

Vím, že nás tam bylo víc a pořád kolem někdo z personálu běhal. Odváželi takhle jednoho pána, který si stěžoval, že to bolí jako svině. Pamatuju si, že jsem s ním souhlasila, ale dodala jsem, že prasátka jsou přece hodný... Manžel tvrdil, že musí být zvyklí, že tam furt někdo něco žvaní.No, snad jo. Protože já bych nikdy neřekla, že prasátka jsou hodný! K sežrání, to jo...

Taky by mě zajímalo, jestli tam vážně bylo takové příšeří, nebo jestli to bylo způsobeno mou připlesklostí. Připadala jsem si jako v noci někde na pokoji, přitom ale bylo pořád dopoledne.

Z pokoje mě před výkonem odvezli asi o půl jedenácté - a o půl jedné jsem už zase z pokoje posílala manželovi silně zmatenou SMSku plnou překlepů, že jsem už ze sálu zpátky. Dvě hodiny i s uspáním, probráním a výkonem. Tomu říkám fofr...

Když mě vrátili s postelí tam, co jsem patřila, vydyndala jsem si, aby mi sestry podaly ze skříňky na noční stolek tašku a taky z kapsy županu mobil. Ozvala jsem se domů, vyhrabala si z tašky pytlík gumových Haribo medvědů a pustila se do nich. Pak jsem vesele usla.

Zkoušela jsem přivolat bzučákem u postele sestru. Há há, marná sláva... Naštěstí se tam vyrojily sanitářky samy o sobě, pomohly mi slézt z postele, dopravily mě na WC a pak do mi co chvíli rozrazily dveře a ptaly se, jestli jsem už vykonala malou potřebu. Po chvíli jsem to vzdala - měla jsem pocit, že když už se něco daří, že mě zase vylekají dalším otevřením dveří.

Otevřela jsem si půllitrovku ionťáku zakoupeného pro tyto případy - někde jsem si totiž přečetla, že po operaci je člověku hlavně zle z toho, že má nevyváženou hladinu cukru v krvi, a těma medvídkama a ionťákem jsem to chtěla vyrovnat. Ať už jsem přirozeně odolná na tyhle věci, anestézie byla mírná nebo za to mohl ten úplněk, opravdu mi zle nebylo. Ale ionťák byl fajn a myslím, že na první smočení hrdla pomohl...

medvidci a iontak
Pak jsem střídavě SMSkovala s pár lidma, pospávala, tlapala na WC a do umývárky (pokaždé je potřeba se pečlivě opláchnout, aby se něco nedostalo do rány), zjišťovala, že stát víc jak dvě minuty je prostě průšvih - okamžitě horkost, zbrocení potem po celém těle a závratě jak pes, ale to my umíme, takže jsem vždycky ještě stihla vylézt ze sprchy, utřít se, obléct se, dotlapat k posteli... A pak klidně třeba pět minut nevědět, co se dělo.

Jak říkám tohle mám natrénováno ještě ze Šíleného podzimu, takže mě to z míry fakt nevyvádělo. Daleko zajímavější bylo dyndat led ze sanitářek a sestřiček. A taky čekat na propuštění. Původně totiž mně i Spolutrpitelce řekli, že nás ještě týž den pustí, ale najednou jsem pořád měla zarvanou kanylu v ruce (jak já ji nenáviděla; vyndali mi ji až těsně před odchodem a pořád se mi zatrhávala o deku, o postel, buď jsem za ni tahala nebo jsem si ji zarážela hlouběji, občas jsem na ní spala) a když jsem ji reklamovala, pravila sestřička, že kdyby se mi v noci přitížilo...

kanyla


He? Celou dobu do mě perou, jak je to triviální zákrok, a teď najednou "přitížilo"? A přes noc?

Protože jsme tyhle protesty spustily dvojhlasně, bylo nám řečeno, ať si počkáme na vizitu, že se domluvíme s lékařem. No tak jo...

Mezitím chodila po chodbě jedna velmi milá sanitářka, vždycky zaťukala na pokoj, vlezla dovnitř a hlásila, že je čas k večeři. Ovetřela dveře k nám, vlezla dovnitř a pravila: "Tak a jsem v prdeli!" Chtělo se mi zaoponovat, že pravdu by měla v případě proktologie, že tady na gynekologickým je leda tak v piči, ale nechtěla jsem uvádět svou Spolutrpitelku do rozpaků, tak jsem se omezila na prohlášení, že na to je tu moc světlo.

Ona totiž slečna pro nás neměla jídlo. A že prý si můžeme zkusit dojít do jídelny, ale že nezaručuje, že tam ještě něco bude.

Lehla jsem si zpátky, že na to se teda můžu vykašlat, že to když tak zaspím. Nakonec jsme dostaly jídlo až na pokoj a já zjistila, že si fakt nesednu. Tak jsem stála opřená o topení, samo, že se mi zase udělalo zle, tak jsem si i s talířem v tlapě lehla a futrovala jsem vleže. To už šlo...

Při vizitě nám lékařka sdělila, že standardně se pouští až tak 24 hodin po zákroku a že pokud se něco nestane, že nás pustí po ranní vizitě. Tak jo, no...

Střídavě jsme pospávaly, couraly na WC a do umývárky, já jsem se ještě co 4 hodiny prošla do sesterny pro další led a prášek na bolest. Měla jsem v tu chvíli pocit, že v rámci operace se nějaký vysoký a statný muž obutý v okovaných bagančatech rozeběhl a z toho rozběhu mě vší silou kopl do rozkroku. Ještě jsem neměla tu odvahu se mrknout, jak to dole vlastně vypadá, ale počítám, že bude zhmožděná úplně všude. Tak to alespoň pocitově vychází.

Koukala jsem z okna na ten úplněk a záviděla kolegovi a jeho rodině, že šli courat po ZOO a poslouchat, jak vyjí vlci. Taky bych z fleku šla - ale to bych musela bejt schopná udělat aspoň dvacet kroků v kuse.

A nechodit u toho jak namrdanej tučňák (což je další fráze, kterou jsem si před Spolutrpitelkou nechala pro sebe).

Ráno jsme už snídani dostaly do jídelny, tak jsme se musely odsunout tam. Konec komfortu... Kontejnerek na bílou kávu byl fajn. Všechny pacientky seděly, jen já nemohla - prostě to bolí, no. Než jsem našla nějakou vhodnou zeď, sežvýkala jsem dva přidělené chleby s máslem (hermelín fakt nemusím) a odplížila jsem se černotou, co mi padla před oči, zpátky na pokoj. Kolegyně byla tak hodná, že mi to nešťastný kafe donesla k posteli, když jsem se na něj tak těšila.

Chvíli jsme ještě pospávaly, pak dorazila ranní vizita a prohlásila, že nás tak o půl jedenácté pustí. Zase jsme spaly a až kolem desáte jsme se začaly chystat. nakonec to vyšlo tak akorát, zaplatily jsem každá šedesátikorunový poplatek a šly jsme. Mě vyzvedávala svědková, díky díky, byl sranda si sednout. Nakonec jsem musela - jinak by to v tom autě bylo ještě nepohodlnější.

Tři patra schodů bez výtahu taky nechám bez komentáře.

No, tak teď jsem už skoro dvanáct hodin doma, střídavě leduju mraženou zeleninou a větrám pod dekou, protože rána má být v čistotě a suchu, kamarádím se s Ibalginem a přemýšlím, jak půjdu v pondělí do práce, když si a) ještě pořád nemůžu sednout, b) mám se do tří dnů dostavit na kontrolu ke svému gynekologovi. Celou dobu jsem počítala s tím, že to bude onen pan druhý doktor, ale vypadá to, že budu muset k panu původnímu doktorovi, který o nějaké operaci samozřejmě neví, neví že mám k němu jít na kontrolu a navíc já zas nevím, jestli on náhodou nemá dovolenou... Fakt zbožňuju takovouhle domluvu.

Jediný, co se mi na úvéence tak trochu nelíbilo, byl nedostatek informací po výkonu. Co vlastně mi dělali (protože u mně to bylo na vážkách mezi odstraněním cysty a celé žlázy a vyčištěním abscesu), jak se mám o to doma starat, jestli tam mám stehy, kdy mi je vyndají... No, v pondělí holt mého chudáka doktora čeká strašná spousta otázek.

A ne, že bych se na to na oddělení neptala - bohužel jsem se vždycky zeptala někoho, kdo odpověď na danou otázku neznal a odkázal mě na někoho jiného. A pak buď prostor na otázky nebyl vůbec nebo jsem pro změnu zapomněla, že se chci zeptat. Ve srovnání s úžasnou informovaností před zákrokem, kdy vám vysvětlí každičký prd, bylo tohle docela zklamáním...

Ale jinak celou tu zkušenost hodnotím vcelku dobře. Teď už se zas jenom těším na to, až si budu moct normálně sednout... :-)

PS: Omluvte překlepy. Jsem ještě pořád pod vlivem...
 


Komentáře

1 Maruška Maruška | 27. června 2010 v 15:03 | Reagovat

tz malé chůďátko. :-) Aspoň že to máš za sebou. Držím pěsti, ať ta bolest brzo přejde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama