Rub a líc

16. června 2010 v 14:05 | Cirrat |  Téma týdne
"Začni na začátku a pokračuj, dokud se nedostaneš ke konci. Pak přestaň." - Lewis Carrol, Alenka v říši divů, Král.


Smrt jako taková je konec existence člověka pod jedním jménem a jednou identitou, alespoň v mém malém soukromém světě (kde se všichni chovají tak, že nepotřebujeme poldy ani politiky a umí spolu navzájem vycházet; nekoukejte na mě tak - normální jsem nikdy nebyla a nehodlám s tím ani začínat). Součástí mé víry totiž je, že smrt je time out a pak se vracíme zpátky na další kolo, karty jsou rozdané znova a nám nezbývá, než dohrát další hru do konce.

Ne, nemyslím tím buddhistické a další přestavy o reinkarnaci (mimochodem, co takhle původ slova: re+in+carn = znovu+do+masa = "znovuvmasení") do různých zvířat a dalších bytostí. Pro mě je to trochu jako když si někdou koupí auto, pak v něm jezdí, a nakonec se ho zbaví - a koupí si jiné. Jasně, že to pokulhává, protože si například neumíme půjčovat tělo někoho jiného, zatímco u auta stačí  hodit po něm klíčky a techničák se zelenou kartou. Na tělo taky člověk nemusí mít osvědčení o tom, že ho umí používat (a že by se to občas hodilo - nebo aspoň průkaz, že umí používat mozek).

Tělo je lančmít, tělo je prostředek, který z jakéhosi důvodu používáme v tomhle světě a baví nás to. Je to jako založit si herní postavu v nějaké webovce - jenom si nemůžeme vybrat ani jméno ani prostředí, do kterého se narodíme. Všechno je to už milionkrát zažité, a přesto je to překvapení jak hrom. Jak se budu jmenovat? Jsem chlapeček nebo holčička? Mám nějaké skryté vady? Co jsou zač ti dva? Kde bydlíme? Jak se ke mně budou chovat? Hele, ten špenát pořád ještě nenávidím...!

Nemám nic proti tělům (i když bych si mohla trochu překontrolovat to svoje a přestat ho přetěžovat), jsou fajn, je s nima sranda, i když taky občas dělají problémy. A můžou existovat jenom ve velmi omezeném rozsahu teplot nebo vlhkosti, potřebují jednu konkrétní směs plynů s delikátní rovnováhou jednotlivých látek, které jsou pro ně samy o sobě jedovaté, musíme je nechat dobíjet spánkem, potřebují přísun paliva - a to ještě ve správném složení, jestli to má stát za to...

Smrt je v tomhle případě prostě odložení kabátu, vystoupení z auta. Rád jsem vás viděl, čau. Nebo konečně se vás zbavím, už nikdy víc! Nechci ji zlehčovat, ale zároveň to nevidím jako nějakou velkou tragédii samu o sobě. A zároveň od jisté doby nedávám sliby "navždy", i když by se mi sobecky chtělo, ale "dokud nás smrt nerozdělí" - co kdybych tu osobu příště nenašla? Nevědomky bych porušila slovo...

Co je pro mě daleko horší než smrt sama o sobě, je trápení dotyčného před smrtí - a trápení těch, které nechává za sebou. Konec života sám o sobě je prostě Game Over, dá se restartovat, ale někde jinde a s někým jiným. Ale v té uzavřené hře zůstávají všechny naše minulé závazky, citová pouta, důvěra, pochopení, láska i nenávist, zodpovědnost...

John Donne napsal:

"No man is an island, entire of itself; every man is a piece of the continent, a part of the main. If a clod be washed away by the sea, Europe is the less, as well as if a promontory were, as well as if a manor of thy friend's or of thine own were. Any man's death diminishes me, because I am involved in mankind; and therefore never send to know for whom the bell tolls; it tolls for thee..." 
(Meditation 17, Devotions upon Emergent Occasions)

v českém překladu:

"Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem částí lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."

Za celý náš život vytvoříme a zase zpřetrháme nespočet vazeb, staneme se částí mnoha pevnin, jen abychom je pak viděli odplouvat pryč po proudu času. Letmé kontakty, když se pozdravíme s oblíbenou prodavačkou a prohodíme pár slov s číšníkem v hospodě, který už naši objednávku zná nazpaměť, rodina, přátelé, kamarádi, kolegové ve škole nebo v práci... Ti všichni jsou naším odchodem více či méně zasažení. Někdo ho ani nepocítí, někoho to hluboce raní, někdo nemůže existovat, protože zmizela podstata jeho bytí.

Právě naše pouta vůči ostatním a naše zodpovědnost vůči nim je to, co činí ze smrti tak emocionálně bolestivou záležitost. Saint-Exupery v Malém princi napsal kromě spousty dalších pravd i tuto: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

Každý umírající je zodpovědný za bolest, kterou svým odchodem přičiní těm, které k sobě připoutal - a oni jsou zodpovědni za bolest, kterou cítí on, protože ho k sobě připoutali a on teď musí odejít, ať už odchází dobrovolně nebo ne. Fyzická bolest jednou skončí, ať je sebehorší. Ale tu psychickou si s sebou neseme navěky, dokud se s ní sami nesmíříme.

Smrt, ten odchod ze života, mě neleká. Lituji toho, když vidím ztrátu samostatnosti někoho těsně předtím, když se člověk trápí ať už bolestmi nebo ponížením a ztrátou hrdosti. Ale konec žití je přirozená věc. Zemřeme všichni, všichni v podstatě celý život postupně umíráme. No a co? Copak na tom záleží?

Tak jo. Zatím to vypadá, že v tom mám docela jasno, alespoň podle sebe. Ale teď tak trochu otočím. Proč?

Protože je jen málo činů, které jsou pro mě odpornější než vražda (znásilnění, zvláště pak dětí, patří mezi ně, stejně jako dealerství drog). Vzít s chladným rozmyslem život někomu jinému pro svůj vlastní prospěch je pro mě známkou toho, že dotyčný pachatel neuvažuje racionálně, je to škodná a je potřeba ho odstranit ze společnosti.

Zabití nešťastnou náhodou nebo v sebeobraně je něco jiného: když mi bez rozhlížení vběhne pod kola chodec a já mu způsobím smrtelná zranění, do konce života budu žít s vědomím, že jsem někomu vzala život. Ale pokud jsem to nechtěla způsobit a udělala jsem všechno pro to, abych tomuto výsledku zabránila, nejsem vrah.

Zabití kvůli pitomosti nebo z důvodu zanedbání základních povinností je pro mě opět vražda. Přejetí chodce pod vlivem - vražda. Neopravená fasáda, která spadne někomu na hlavu, protože se majitelovi nechtělo s tím nic dělat - vražda. Nedotažená matice na brzdách ze servisu a jejich selhání - vražda.

Tak co s vrahem? Mimo jiné jsme o tom debatovaly s Lilithen. Jsem proti trestu smrti. Nevidím důvod, proč bychom v dnešní době, kdy existuje spousta možností na jejich zadržení a doživotní uvěznění stranou od společnosti, měli klesat na jejich úroveň a nabízet jim rychlý konec... Stejně jako se mi velmi nelíbí současný trend "měkkých" trestů a možnosti odvolání do halleluja...

A zároveň mám kamarády mezi vojáky a policisty, vykonávajícími službu i těmi, kteří už zbraně (povětšinou) vrátili a metály schovávají někde vespod v šuplíku. Někteří z nich taky museli vzít někomu život proto, že usiloval o ten jejich, nebo prostě kvůli rozkazu. A těmi nepohrdám, ani bych je nezavřela někam do klece. Protože jsou to moji kamarádi, a za ty já dávám ruku do ohně, dokud mě oni sami nespálí? Jsem vážně natolik slepá?

Víte, tihle lidé o tom neradi mluví. Ano, spousta z nich sype historky z rukávu, čím za vlasy přitaženější, tím lepší. Ale občas se zarazí a změní téma. A občas jim přes obličej přeběhne něco krátkého, neidentifikovatelného a možná divného. Je to jen okamžik a je to pryč. Jenže já raději nechci vědět, co to je. Oni sami žijí s tím, co viděli, co dělali, co se stalo jim.

Vím, že i mezi muži zákona nebo v armádě jsou sadističtí bastardi, kteří se v podobných věcech vyžívají - ale s těmi se nekamarádím... Alibismus? Možná. Ještě na tom pracuju - počítám, že ještě tak deset-dvacet let a budu mít jasno i v tomhle. A mezitím holt budu používat své malé provizorium.

Stejně jako je oheň dobrý sluha ale zlý pán, může být smrt vysvobozením i krutou hříčkou pro všechny okolo. Sama o sobě není zlá - záleží na tom, co ji přivolalo. Co nebo kdo - a proč. Patří k nám a nemůžeme se před ní schovat. Prostě každý z nás jednou zemře. Otázka ovšem je, kdy, jak a co tím způsobíme ostatním...

Mimochodem, víte, proč se japonské nevěsty oblékají do bílé, když je to u nich barva smrti? Signalizuje to její smrt jako svobodné dívky a znovuzrození jako manželky...

Myslím, že výstižněji než Jaroslav Seifert to podat nedokážu, a tak se loučím odkazem na jeho báseň zvanou Píseň nebo také Poštovní holub.
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 17. června 2010 v 0:40 | Reagovat

jedním slovem, je to jediná "spravedlnost" pro všechny.... musíme tam všichni :D

2 Maruška Maruška | Web | 17. června 2010 v 10:26 | Reagovat

mě napadla jiná věc od Seiferta, myslím, že se to jmenuje "tíha hlíny". Hezké shrnutí. Díky za vysvětlení reincarnation :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama