Veřejný prostor

15. června 2010 v 15:31 | Cirrat |  Denní hemzy
Jo, jo, Citrátová zase říká, co si myslí - a lidé to nesou s nelibostí...


Holt, jednou už jsem taková, že když vidím blbost, ale fakt blbost, neudržím se a pachatele dotyčné blbosti opravím. Někdo to ustojí, někdo se mě zeptá, co tím chci naznačit, někdo se urazí rovnou. Nebudu sem házet odkazy, o co šlo - jednak mě autor(ka) daného blogu jako návštěvníka nechce (honím si triko, že ta zmínka o zamknutí blogu, aby tam nelezli protivní lidi, byla minimálně částečně o mně; já jsem taková ješitka), jednak je to naprosto zbytečný. Nestojím o Svatou válku ani o trolly.

Budu citovat sama sebe (a pokud někdo poznal, odkud cituju, prosím ozvěte se mi i na tom serveru), když řeknu následující:

"Zaprvé, existuje spousta druhů psaní, ale v podstatě můžeme všechno tvůrčí psaní rozdělit do dvou kategorií:

Pro sebe a pro druhé.

Pro sebe píšete, když prostě chcete hodit své fantazie na papír a nechcete, aby to kdokoli jiný četl. Pro sebe píšete, když používáte povídky jako art terapii. Pro sebe píšete, když si děláte všechny ty poznámky a zapisujete si pozadí pro své povídky a postavy, všechny ty kousky, co čtenář nikdy neuvidí. Veškerá cvičení, která jste kdy provedli, abyste se dostali přes nějakou obtíž ve psaní a vaším záměrem nikdy nebylo to někomu předvést; něco, s čím jste se nechtěli nikde chlubit.

Psaní sám pro sebe je fajn a je to sakra užitečná věc, ale upřímně si myslím, že by se nikdy nemělo objevit na veřejném prostoru jako jsou například internetové servery. Nikdy. (Poznámka: Tohle je můj názor. Neříkám tím někomu, že by neměl veřejně vystavovat cokoli, o čem si myslí, že by na to tyhle poznámky pasovaly. Tohle není nějaký osobní útok.)

Pro druhé píšete kdykoli napíšete něco, co má něco sdělit někomu druhému. Cokoli, od vzkazu pro partnera na ledničce, přes domácí úkol pro učitele, plk, zápisek na blogu, až po román."

Před pár lety se mi stalo něco podobného. Autorka povídky napsala v komentáři, že kritika je na uvážení čtenáře, a já podotkla, že si neumím představit, že by se dotyčná postava takhle zlomila. Několik měsíců internetové komunikace v háji, ježto milá dáma se chtěla s něčím prezentovat, ale zároveň očekávala od ostatních pouze pochvalné plácání po zádech.

Tak to sorry, ale nehodlám být členem něčího mentálně-masturbačního kroužku, zvlášť když napíšu, že si to já neumím představit a ona se rozsype, že ji příšerně kritizuju a jsem podrazák, zrádce kamarádství a já nevím co všechno. Ignore, blokace (ahem, na obou stranách, dožrala mě tím), a i když se v dané virtuální komunitě potkáváme skoro denně, tváříme se už asi dva roky, že ta druhá neexistuje. Já jsem pro ni antikrist a Belzebub, ona je pro mě hloupá kravka, co ani neumí zapnout filtr "critique: discouraged". Pěkný, co?

Odbočím. Jak se vlastně s kritikou srovnávám já? Těžce. Nebudu kecat a říkat, že hned napoprvé vidím, kde se stala chyba a jsem schopná napomenutí přijmout. Ale vzhledem k tomu, že chci jednoho krásného dne psát profesionálně, a pokud možno se tím uživit i s rodinou, nezbývá mi, než se ke kritice obrátit čelem a podívat se, jestli náhodou nemá kritizující v něčem pravdu. Občas zahodím celý komentář jako plk, který někdo vypotil, aniž by věděl, o čem vlastně sám píše, občas si z toho něco vyberu. A jsou i takové, kterých si nesmírně vážím a uchovávám si je jako oko v hlavě. Ne proto, že mě chválí, ale proto, že v nich kritizující naznačil (nebo na plnou hubu rovnou napsal), jaký pracovní postup používá on, aby dosáhl těch a těch výsledků.

Mám na kritiku svůj postup - v klidu si sednu a přečtu si ten který komentář. Pokud to nejsem schopná překousnout, na nějakou dobu na něj prostě zapomenu a nevšímám si toho. Dělám si svoje a mezitím to ve mně štěrchá a pracuje. Po chvíli (občas 15 minut, občas i týden) se k tomu můžu vrátit a podívat se na to objektivně, kolikrát s úplně jiným postojem a pak to buď dává smysl a věnuju se tomu dál, nebo to nedává smysl vůbec, a pak sayonara!

Je jen málo věcí, ke kterým musím přistupovat takhle - většinu záležitostí na netu beru s nadhledem (který je tvrdě naučený a vydřený). Taky hojně využívám pestrosti internetu - "Nechceš? Jdu si číst a psát jinam."

Nemám potřebu se vtírat - ale ani držet zpátky.

Internet a s ním i blogy, které nejsou uzavřené nebo se zakázanými komentáři, tu jsou od toho, aby na ně lidi reagovali. Když si budu chtít přečíst něco, na co nemůžu reagovat, seberu se a šáhnu po knížce. Pokud si zakládám prostor na internetové stránce, která je postavená na návštěvnosti, musím počítat s tím, že mi tam může vlézt prakticky kdokoli. Protože píšu pro ostatní.

Pokud někdo píše sám pro sebe, připadá mi strkání těchto úvah na veřejný prostor a pak se rozčilovat nad tím, že to někdo okomentuje nesouhlasně (pokud nejde o vulgární či urážlivý komentář), jako čirý masochismus.

Pro případné popichovače: já píšu tenhle blog proto, že mi to poskytuje odreagovávání, zaznamenám si některé události, ke kterým se můžu zpětně vrátit, je to fajn způsob, jak být v kontaktu s některými lidmi, kteří mohou v podstatě kdykoli zjistit, co se zase stalo nebo co jsme vyvedli, a taky proto, že jsou i tací, kdo mé historky považují za zábavné - a mně baví bavit lidi.

Dokud je komentář slušný, je mi jedno, zda je souhlasný nebo ne. Mažu reklamy a mažu osobní útoky a sprosťárny, jinak všechno visí tam, kde je. To, zda na tyto komentáře reaguju nebo ne, závisí zcela na mé momentální náladě.

Beru to tak, že člověk za sebou zanechává na netu elektronickou stopu. A každý veřejně viditelný kousek může být pochválen nebo napadnut, záleží na tom, odkud se pozorovatel dívá. Počítám s tím, a jsem připravená na to, že se mnou lidi nebudou souhlasit. Od toho jsme každej jinej, aby tu nebyla nuda.

Takže, pokud nedokážete unést to, že si vaše věci čtou cizí lidi, co mají jiný názor než vy, modlete se, aby Blog.cz už brzo ten placený nadstandard zavedl. Nebo se přestěhujte na jinou adresu, kde to už možné je. Anebo si laskavě alespoň napište do designu "nesnesu jiný názor, než svůj vlastní". To aby, až půjdu kolem, jsem si odnesla svou potřebu interakce se spolublogery někam do prdele pryč. Pokud tam nic takového neuvidím, a váš článek mě z jakéhokoli důvodu zaujme, je více než pravděpodobné, že ho okomentuju.

Nemám čas ani nervy na to, bruslit kolem ostatních uživatelů, jako by byli z křehkého skla. Chovám se ke každému tak, jak bych čekala, že se lidé budou chovat ke mně. A to já jsem ještě slušňák - nedokážu si představit, co by dělali někteří internetoví hrdinové a primadony, kdyby se jim postavil alespoň poloviční trol...
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 15. června 2010 v 19:57 | Reagovat

ženy vůbec nerady přiznávají své chyby a kritiku berou osobně... aspoň takovou mám s nimi zkušenost :D
a co se týče "článků pro sebe": i když člověk nepíše zrovna o sobě, v podtextu se stejně prozradí, protože je tam jeho stanovisko a druhý člověk si o něm nakonec udělá, i když často subjektivně, obraz.
jako já teď o tobě :D

2 pavel pavel | Web | 17. června 2010 v 0:23 | Reagovat

co si o tobě myslím? moc toho není, neboj:)
moje žena, například, má mne prý skrz na skrz prokouklého, takže vy ženy asi vidíte do chlapů lépe:D
každopádně máš ráda mít v hlavě pořádek:)
jdu si přečíst tu smrt...

3 Maruška Maruška | Web | 17. června 2010 v 10:34 | Reagovat

chachá! Tak jsem konečně přišla na to, proč jsi to napsala! Vážně jsem se pobavila. :-D Teda, hlavně mě pobavila Terka a ten její první koment. Díky za hezké čtvrteční dopoledne.

4 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 17. června 2010 v 13:22 | Reagovat

No vida, bavím lidi :-D A tak to má bejt!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama