Tento způsob léta...

23. července 2010 v 9:42 | Cirrat |  Denní hemzy
... ale co, kašlu na to. Nemusím citovat klasiku na každém kroku, zvlášť, když si ji ani po letech nejsem schopná pořádně zapamatovat.

(Obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)

(Tohle by vás mělo varovat: dneska si budu stěžovat ve velkým.)


Všechny tyhle pózy jsem schopná a ochotná vystřídat během jediného dopoledne. Přitom je mi jasné, že se zas tak špatně nemáme a vůbec, ale holt je toho příliš dlouho příliš moc.

Pořád jsem hodně naštvaná na jednoho týpka, o kterém jsem si myslela, že je kamarád. Bohužel jsme zjistili, že ve chvíli, kdy jsme pro něj začali pracovat, spadli jsme hodně dozadu. Ale fajn, člověk neočekává nějaký extra zacházení jenom proto, že je několik let šéfovi zvyklej tykat. To, že se ale ani nedozvíme, jestli ještě práci máme nebo ne, to, že mi tvrdí, že platí soczdrav pojištění, ale mně příjde upomínka, že není za čtvrt roku zaplaceno, že je mi na dotaz, jestli jsou podaný přihlášky řečeno, že firma nemá zapsaného jednatele, a proto se ještě nemohly podat, a nakonec, že papíry spojené s naším odchodem nemá a nedá, a že to bude trvat strašně dlouho, než budou připravené, jenom proto, abychom se o dva měsíce později dozvěděli, že je účetní vystavila hned, co se dozvěděla o našem ukončení pracovního poměru a šéf je dostal do ruky komplet a buď je někam založil neschválně nebo schválně...

To druhé by znamenalo, že nás chtěl pouze potrápit, vytrestat, a je to docela síla, myslet si tohle o někom, koho jsem považovala za přátelskou duši, ale já už po pravdě nevím, co si mám myslet. Jenom na tomhle je navršeno tolik lží, že se mi dělá zle. Přitom věděl, že jsem zrovna s tímhle pracovala: s přihláškama a odhláškama, s komunikací se sociálkou a pojišťovnami, s vystavováním papírů po rozvázání pracovního poměru. Nevím, co je horší: to, jestli si opravdu myslel, že mu na to skočím, nebo to, že jsem mu ani nestála za "vymakanou" lež, jestli jsem pro něj byla natolik pod radarem, že mu bylo jedno, jestli vím že lže nebo ne.

Vím zhruba, jak se ohledně toho cítí manžel. Ale je na něm, jestli to bude někde ventilovat nebo ne. Pro mě je tohle - a ty celkem tři chybějící výplaty zvlášť ve chvíli, kdy jsme na tom finančně tak jak jsme, docela rána a pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.

Nebýt toho, nebyli bychom v takovým mínusu. Mohla jsem mít zaplacenou pojistku, nemusela bych se stydět, když jsme včera jeli domů od kamarádky, které jsme pomáhali s úklidem, že když zastavíme u mekáče, nemůžem si koupit ani zkurvenej hamburger, nekrkalo by mě, že si musím brát od mamky kapesný, abych vůbec měla na oběd, a pak to škudlím, abych aspoň měla na cigára, protože bych to kapesný nepotřebovala.

Já vím, nemůžu to házet všechno na něj. Souhra okolností, krize, yada yada yada... Ale i tak, dalo se říct na rovinu "Děcka, nemám pro vás práci ani vejplatu, hledejte jinde". Mohl nám dát rovnou číslo na účetní a mohli jsme mít ty papíry hned, namísto přednášek o tom, jak na něj všichni serou a jak jim on pořád zachraňuje krk. No jo, ale kdo je do těch průserů dostává? A proč se potom obklopuje lidma, kteří takoví jsou a potřebují zachraňovat? My nejsme materiál pro charitu. Neumím to já, ani manžel - viset někomu na krku a koukat mu do huby rozzářenýma očima, jestli náhodou mu neupadne od rtů drobek moudrosti a z peněženky koruna. Chtěli jsme jenom pracovat, dělat to, co bylo naší pracovní náplní, za plat.

Ano, dal nám práci, když jsme ji hodně potřebovali. Ale teď si říkám, jestli jsme neměli ještě počkat a hledat jinde, protože těch nervů, problémů a zklamání, které s tím jsou nakonec spojené, to za to opravdu nestálo. A hodně by mě zajímalo, jestli těch třicet táců nakonec ještě vůbec uvidíme. Snažím se na ně nespoléhat, ale přece jen by to zaplatilo nájem alespoň za měsíc a ještě pojistku...

Já vím, zase vytahuju ty samý věci. Holt, občas to jinak nejde.

(Tento obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)


Stehy mě pořád bolí a rozbil se mi jeden z chladivých gelových polštářků. Okamžitě jsem ho vyhodila do koše. To bylo v úterý - a včera, ve čtvrtek, jsem ho našla zase v mrazáku. Uklízečka ho aktivně vzala z toho koše a vrazila zpátky. Asi jsem paranoidní, ale opravdu mám pocit, že si asi myslí, že když je jí dvakrát tolik co mně, pak určitě ví líp než já, co jsem chtěla vyhodit a co ne. Rozbitý geláček letěl do koše znovu a jestli se vrátí ještě jednou, budu mít s paní ostrý rozhovor. Klidně si kvůli tomu na ni i počkám v práci, než přijde. Navíc je mi lehce zle z představy, že ho po tom vytažení z koše ani neopláchla, než ho do toho mrazáku vrátila...

Nemůžu se díky stehům ani pořádně hýbat. Když mě doktor varoval, že to bude trvat tak měsíc, než rána přestane krvácet, myslela jsem si, že si dělá psinu a že se samozřejmě zahojím mnohem mnohem dřív. Jo, houby houby, zlatá rybko, mělo mě napadnout, že doktor ví, o čem mluví: bez Ibalginu si kolikrát už nejsem schopná ani dojít na WC, krvácí to pořád tak nějak zhruba stejně a bolí to. Bolí, bolí, bolí.

Už čtvrtý týden v kuse polykám ty malý růžový pilulky. Myslím, že jsou minimálně jedním z důvodů, proč mám noční můry a začínám být víc než lehce nestabilní. Doma jsem buď mrtvá nebo hysterická, jsem slabá jako moucha a skoro pořád se mi točí hlava. Kolísání tlaku a teplot mi asi taky moc nesvědčí.

Cítím se jako totální lemra. Sportovat nemůžu. Hýbat se nemůžu. Dělat domácí práce? Maximálně tak sedět na posteli a třídit věci. Nemůžu si pořádně ani sednou ke stolu - po osmi hodinách v práci stehy potřebujou provětrat, aby se v nich nenamnožily nějaký bakterie, což v praxi znamená polosedět-pololežet na posteli a maximálně tak dloubat do notebooku nebo spát.

Díky stávající finanční situaci mi stačí se podívat na kytky, ze kterých jsem ještě nedávno měla takovou radost, a mám výčitky svědomí, že jsme za ně utratili tolik, že by se nám ty peníze teď hodily na něco jinýho. Vyčítám si, že jsme dělali tak velkou svatbu, že jsem objednala tolik masa, tak velký dort... Dort se rozbil, přišla půlka půlky lidí, co slibovali, že dorazí - s půlkou jsme počítali, ale ne se čtvrtkou. Celý jedno prase šlo někam do prčic, protože to přítomní nebyli schopní sníst. Dvacet kilo klobás sežrali správcové a dělňasové na statku - a myslíte, že to aspoň byli ochotní říct? "Hele, kazilo se to, tak co..." Ne. Řekli nám, že to hodili psům!

(Obrázek je ze serveru ICanHasCheezburger.com)

Já vím, já vím, chce to jenom vydržet. Vydržet, než mi zvednou plat, než si manžel najde práci, než  se máti povede kšeft, než se odstěhujem, než vyhrajeme ve sportce, než...

Jak dlouho ještě? Já už nechci. Já už chci mít tuhle fázi za sebou. Už to fakt nedávám.

Ale co. Tak vzhůru ke světlým zítřkům...

(Obrázek je ze serveru VeryDemotivational.com)
 


Komentáře

1 Maruška Maruška | Web | 23. července 2010 v 10:26 | Reagovat

ohodnotila jsem Ti to na půl hvězdy. Páč se mi to nelíbí, i když je to napsaný dobře. chjo, nějak to jde do pryč všechno :-/

2 Cirrat Cirrat | Web | 23. července 2010 v 10:46 | Reagovat

[1]: Na ja, člověk se občas potřebuje psychicky vyblejt...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama