Moje melodie

29. srpna 2010 v 13:34 | Cirrat |  Téma týdne
Když se bavíme o hudbě (mimochodem, o Strachu jsem psala loni a cokoli, co bych bývala napsala minulý týden, by bylo jen opakováním téhož), je zapotřebí článek pořádně proložit ukázkami. Takže si pusťte první a vydejte se se mnou na cestu mou vlastní hlavou s vyhlídkami na úvahy made by Cirrat.


Já osobně si myslím, že hudba jako taková, s námi byla už od začátku. Kdo by neměl spojené různé šamany s údery bubnu nebo zaříkáváními, kdo by neznal gregoriánské chorály nebo pozdější spirituály či gospely.

Sloužila zřejmě svého času jako ohnisko soustředění pro různé rituály, ať už pro šamany samotné nebo pro všechny lovce kmene. V podstatě dance nebo trance nejsou od těch původních bubnů a píšťal až tak daleko. Možná, že jsou hudební styly tak trochu jako spirála procházející těmi samými souřadnicemi na osách X a Y, jenom pozice na ose Z se mění...


Jak už jsem hodněkrát psala, poslouchám toho spoustu. Prakticky jsem vyrostla na kapele Manowar (modří už vědí, nemodří si najdou) a moje první ochutnávka tohoto žánru byl Alice Cooper (ha, to jsem se tenkrát divila, že to není ženská!), naprosto cíleně vyhledaná, bo jsem chtěla bejt jiná než děcka ve škole. Tenkrát rock zrovna neletěl.

Ale hodně velkou roli hrálo u mě taky to, že jsem od mala hrála na klavír. Když mi byly tři roky, vlezla jsem si k němu a máti se mě zeptala, jestli se to chci naučit. Kývla jsem - a na příštích patnáct let jsem měla vystaráno. Mimo jiné jsem chodila na teorii (jak jinak, hudebkáři tenhle dril znají) a pak taky pár let na skladbu, kde bylo mimo jiné oblíbeným fórem mé učitelky mi pustit nějakou symfonickou skladbu a nechat mě určovat, kdy hrají které nástroje. Tady je jedna z met, na kterou jsem nikdy nedosáhla (a nejspíš už ani nedosáhnu):


V podstatě u mně hodně záleží na náladě - jako asi u každýho. Jsou ale styly, které opravdu nemusím - a to jsou hlavně ty, kde chybí melodie a harmonie nebo pořádný přednes. Je to asi zvláštní, takhle posuzovat i moderní muziku, když se některé styly snaží tyhle věci eliminovat. Ale to tu bylo už mnohokrát: atonalismus a spol. mohou mluvit za vše. Kupodivu Ravel, kterého asi spousta lidí zná právě díky Boleru, má jednak velmi drsné disharmonické skladby, které dnešním uším věru nelahodí.

A mimochodem, on sám se o svém Boleru vyjadřoval velmi hanlivě - bral to jako papouškování, sám skladbu označil za experiment, kde není žádný kontrast ani vývoj, jedno jediné ostinato v pozadí, pořád jedna a ta samá melodie - jediné, v čem se jednotlivé sekce liší, jsou použité nástoje a hlasitost. Hodila bych vám sem ukázku, ale problém je v tom, že Bolero jako takové trvá minimálně 14 minut (14:20-14:50 podle dirigenta) a takové skladby většinou na TyTrubce nejsou. Jediná delší než deset minut je těžká jazzovitost a to není originál. Hodně by mě zajímalo, co si myslel, když mělo Bolero takový úspěch - že jsou lidi tupá masa, která přijme i nedokonalé věci a pohrdal svými posluchači, nebo ho to naopak překvapilo a potěšilo?

Každopádně, historii muziky a jednotlivých stylů považuju za hodně zajímavou a myslím, že se z ní může každý poučit, ať už poslouchá cokoliv. Proto mě hodně krkal jeden známý kapelmajstr, který považoval za jediný poslouchatelný styl metal (a pch, protože v dnešní době už je metal tak rozškatulkovaný, že je těžko říct, co kam patří) a naprosto odmítal "měkký" rock'n'roll - nedbaje toho, že metal, stejně jako glam, psychedelic nebo punk by bez rock'n'rollu vlastně neexistovaly a skoro ve všech skladbách zmíněných (a dalších) stylů se dá ten vliv odpozorovat.

A protože u vzniku rock'n'rollu stála kombinace country, bluegrassu, jazzu a černošských gospelů, šup zpátky do minulosti: všechny jazzoviny, ragtime a spol., to všechno by podle mýho měli metly aspoň rozpoznat, jelikož je to pradědeček jejich žánru!
První vlašťovka rock'n'rollu nebyla nic jiného než rockabilly. Úžasný styl. Jako oficiální otec rock'n'rollu se uvádí Elvis Presley, ale ve skutečnosti se tenhle styl hrál už nějakou dobu. Dva měsíce před tím, než Elvis nahrál svůj první singl "That's All Right (Mama)", vypustil do světa Bill Haley a jeho Comets hodně známou písničku - Rock Around the Clock!



Rock'n'roll zkrátka na několik desetiletí ovládl svět a pak do něj vypustil své potomky, kteří jsou s námi dodnes. Já jsem šla cestou metalu, i když všichni víte, že to zdaleka nebylo jediné, co jsem poslouchala. 

Můžu se přiznat, že jsem převážně zaměřená na rock'n'rollovou větev muziky a ty ostatní tak nějak odsouvám. Například to, co dneska probíhá hitparádama převážně nechápu. Například Maneater od Nelly Furtado - to si vážně nikdo nevšiml, že když tam mluví, zní její hlas úplně jinak, než na těch zpěvech? WTF? A to jsou dneska hvězdy? Zlatý Špajsky...


Další věc, co se mi na metalu a rock'n'rollu líbí, je jeho skvělá kompatibilita s klasickými nástroji. Tak a teď se většině vybavila Apocalyptica. Jenže starší ročníky zareagují podobně jako můj otec: když jsem koupila kamarádovi Reflections k Vánocům, donutil mě to pustit, pak mě seřval, že mu tajím takovéhle věci a nakonec prohlásil, že to jsou vlastně ELO.

Kdo nezná Electric Light Orchestra, si je honem rychle najde a poučí se o nich. Ta kapela vlastně vznikla jenom proto, aby si kluci mohli splnit přání: zahrát si moderní muziku s klasickými prvky. Roll Over Beethoven to splnilo dokonale, ale kdo jste viděl ten starý starý muzikál Xanadu s Olivií Newton John, si možná vybaví, že titulní písnička (Xanadu) je stylu ELO hodně podobná. Aby ne, když to hráli oni! Tak pro srovnání:




A zmiňovaný Roll Over Beethoven:

Mohla bych sem naházet spoustu a ještě víc ukázek, známějších metalových kapel a spol. Ale i tak už je to moc dlouhý. Doufám, že jsem aspoň některé z vás přiměla k zamyšlení nad tím, kdo jsme a odkud pocházíme - a taky co posloucháme a odkud se to tu vzalo. Někomu to možná připadá jako archivářská práce a hrabání se ve věcech, na které dávno sedl prach - ale občas je to potřeba. Vždyť kdo z dnešních -náctiletých vlastně něco o ELO tuší? Jen minimum. Zato Apocalypticu a Nightwish (ať s Anet nebo s Tarjou) zná každý.

Když mi bylo tak šestnáct-sedmnáct, byla jsem na koncertu Deep Purple u nás. Měli s sebou filharmonický orchestr, i když tentokrát ne ten londýnský. Mrzelo mě, že se vždycky našel nějaký kretének, který se snažil ty orchestrální části vypískat - ale je zajímavé, že většinou hodně rychle zmlknul a sem tam se ozvalo nějaké bolestné vyjeknutí... :-)

Experimentujte, hledejte, snažte se chytit nové i starší styly - každý odněkud vyšel. Byla by hloupost zavírat oči před souvislostmi jen proto, že nejsou dost kchůl a in. Jestli něco fakt nemusím, jsou to lidi, co si nechávají své zájmy naservírovat a sami nepátrají po souvislostech a původu. Vždyť je to škoda.

Ale dobře, už jsem tady přednášela hodně dlouho. A přemýšlela jsem u toho, jestli vám sem mám hodit I Love Rock'n'Roll nebo Kings of Metal. A tak si vyberte sami.


PS: Proš nepíšu o tom, jak nesnáším Hip Hop? Protože to není pravda. Ale líbí se mi "starý" HipHop a Rap. Vemte si takové Salt-n-Pepa. To už je dneska klasika. A copak ony můžou za to, co se dnes z jejich žánru stalo?

PSII: Vypadá to, že se mi některá videa nechtějí nahrát. Ach jo.
 


Komentáře

1 ♥Ilči♥ ♥Ilči♥ | Web | 29. srpna 2010 v 13:40 | Reagovat

trochu dlouhej článek nee ?? :-D a jinak krásnýý blog  plss jukni na můj  snažím se míc co nejvěčí návštěvnost .. a když už tam budeš tak můýeš zanechat komentík  ale jestli nechceš,tak nemusíš .. jen to jenom na tobě jestli mi pomůžeš - nebo to budeš ignorovat  určitě tě do ničeho NECHCI nutit !  kdyžtak předem děkujuu  a proin za reklamu ..!
papa

2 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 13:41 | Reagovat

[1]: Tak tenhle koment tady nechám viset jako odstrašující příklad. Mám k tomu spoustu co říct, ale kamarádi mě učili nekrmit troly...

3 Sikar Sikar | Web | 29. srpna 2010 v 14:18 | Reagovat

Ale jo, ale jo... jak prolétávám článek očima a sem tam pouštím video, mohu říct, že s tímto vkusem souhlasím. Není tam nic, z čeho bych utíkal na záchod, spíše naopak.

Jde se se pustit zbytek ukázek.

[1]: a tebe sežere bubák!

4 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 14:21 | Reagovat

Přemáhám nutkání se zastydět.
Článek je opravdu povedený, i když jsem vždy já a hudebka spolu bojovaly, tedy v dějinách, aneb kdy byl kde jaký nástroj. Přesto jsem ráda, že se najdou lidé, kteří se v tom pošťourají a snaží se otevřít oči těm, co o tom nemají ani páru.

5 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 29. srpna 2010 v 22:13 | Reagovat

Díky za milé počtení a máš pravdu že rocknroll odstartoval jednu velkou vlnu,která úspěšně jede a doufám,že následovníci průkopníků elektrické kytary nás budou ještě dlouho provázet

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama