Petr Hošťálek - Hedvábnou stezkou na motorce YUKI

5. ledna 2011 v 12:22 | Cirrat |  Denní hemzy
Pan Hošťálek je machr, kterého zažraným motopříznivcům snad netřeba představovat (ostatní zahrabou na netu). Je to jeden z lidí před kterýma smekám i z dálky, i když jsem ho osobně nikdy nepoznala. A jeho cestopisy stojí za to.


Mně se dostal do ruky na Nový rok jedna z jeho knih, Hedvábnou stezkou na motorce YUKI. Vydala ji v roce 2007 Pyramida Průhonice a ta kniha je prostě skvělá.

Není to ani první ani poslední cestopis z jeho pera (notebooku?) a fotoaparátu (v tomto případě zapůjčeného), a rozhodně pan Hošťálek není "jenom" cestovatel a spisovatel cestopisů. Dává dohromady nejen příručky, ale i historické motocykly, které pak soustřeďuje do Jihočeského motocyklového musea v Českých Budějovicích. A má fajne kreslené vtipy.

Jednou se sebral a vydal se po stopách závodu Peking-Paříž. Chtěl si dva roky před jeho stým výročím zopakovat trasu, kterou v roce 1907 kníže Borghese ujel v otevřeném voze bez střechy a karosérie za 60 dní spolu se svým automechanikem a italským novinářem, který cestu absolvoval na stupačce vozu, protože se jinam nevešel! Ani jeden z nich nebyl žádné ořezávátko! (Reportáže z páně Hošťálkovy cesty zde)

A o rok později, když zrovna ukazoval na výstavě Motocykl motorku, se kterou tuto cestu absolvoval, ho kontaktovali zástupci čínské továrny QuingQi, která je u nás známá pod názvem YUKI, jestli by se nevydal na cestu, která by propagovala jejich továrnu, po severní větvi hedvábné stezky. Zároveň by tato cesta byla skvělou propagací jejich výroby, protože v Číně se motorky považují za vhodné k popojíždění, ale ne jako vhodné na trasy dlouhé kupříkladu 500 km a pod.

Než vyrážel z Čech, přišlo potvrzení, že je vše domluvené, trasa schválená a vše připravené. Ale člověk míní a organizace se mění. Tu mu najednou bylo oznámeno, že jich pojede celá skupina, tam zase denní úseky vypadaly tak, že nabrali obrovské zpoždění, pak zase byly problémy s vízy pro čínské účastníky expedice...

Nakonec mi tenhle cestopis nepřipadal ani tak o cestování, jako spíš příběh lidského soužití na pozadí ubíhajících cest (i když, neměly by cestopisy být právě o tom? Kdybych chtěla vědět o reáliích, mohla bych si prostě přečíst turistického průvodce). Bylo to o Magorovi Ma, který se zuřivě hádal s každým, s kým mohl, frajeřil, a přitom neuměl pořádně jezdit. O nebesky trpělivém mechanikovi Wu a o chápavém překladateli Čenovi, kteří byli původně továrnou vydáváni za "svoje", aby pak na konci čínské etapy pan Hošťálek zjistil, že byli členy expedice stejně jako on, tedy že si za účast i zaplatili sami, a jinak mají svá povolání, která s továrnou nemají nic společného. Prostě měli rádi motorky.

Ale z vyprávění čišel i ten naprosto odlišný postoj k věcem, které nám připadají naprosto pevně dané, samozřejmé a nikdy to nemůže být jinak. Odhazování odpadků všude možně, házení šlupek a zbytků jídla na stůl, pod stůl, kolem sebe, jak v pajzlech tak v honosných restauracích, jejich vlastní nepsané dopravní "předpisy", které Evropany uvádějí v úžas a strach o život - a naprostá neúcta k hodnotám a lidským životům.

Taková blbost jako utahování drátků ve výpletu kol - Hošťálek si je kontroloval a utahoval sám. Zbytek expedice na to kašlal a netrvalo dlouho, než jim drátky popraskaly a měnili nakonec celá zadní kola.

A kde jinde by člověk viděl mrtvolu v příkopu u silnice, odhozenou jako přejetého psa, nebo slyšel příběh o tom, jak v poušti Gobi vyrostlo kvetoucí město: To dostali vojáci od generála befél napochodovat doprostřed jejich části pouště, zbudovat tam město a zavodňovací kanály - a farmařit. Což o to, stavět baráky nebo kopat kanály, to není zas takový problém, ale jak by se kluci měli stát farmáři na celý život? Řešení bylo prosté: dejte jim ženy a rodinu. A tak z dalších oblastí přicházely mladé ženy (snad dobrovolně, snad taky na rozkaz) a stávaly se manželkami vojáků...

Pan Hošťálek se taky ve svých 63 letech stal pionýrem. Jednou z jejich zastávek byla chudá horská vesnička, kde měli děti k dispozici dvě budky-jednotřídky. Jednu pro kluky, jednu pro holky. Děti přes den tvrdě makají na polích s rodiči, a pak se jdou učit do betonové boudy-budky se dveřmi a třemi okny. Delegace QuingQi spolu s expedicí jim přivezla míče, švihadla, ping-pongové pálky a pro školní kapelu bubínky, tamburíny a plechové trubky.

Až děti vyrostou a budou si pořizovat své vlastní motorky (protože nic jiného v horských oblastech tak nevyužijou), zapamatují si název výrobce QuingQi, těch hodných lidí, co se o ně starali, když byly malé.

Delegace školáků nastoupila před expedici, a než bys mrkl okem, uvázali všem kolem krku pionýrské šátky. Pan Hošťálek popisoval své rozpaky - z komunistů se mu ježí chlup a najednou má kolem krku tohle. Ale copak ho může strhnout, když mu ho uvázala vážná holčička s upracovanýma rukama, pro kterou je to čest?

Kniha je psaná čtivě a jednoduše, i když by se dalo namítnout, že v případě takových exotických lokací stačí prostě zaznamenávat, co se kolem děje. Naštěstí autor není suchar nebo motomaniak, který by neuměl mluvit o ničem jiném, a tak se dá cestopis číst, aniž by člověk musel být vášnivým motorkářem a vědět, co jsou všechny jmenované součástky, a není unuděný k smrti výčtem strašné spousty památek, a jak je to všechno úžasné, skvělé a nádherné (popřípadě hnusné, škaredé a na nic).

Autor si taky drží odstup - na několika málo místech se o režimu v Číně panujícím zmíní, ale soustřeďuje se hlavně na cestu a příhody, které se během ní staly, než aby dělal ze své knihy plamennou obžalobu komunismu. A to je také příjemné.

Kdybych měla stylem klasického čtenářáku shrnout, co jsem si z této knihy odnesla, řekla bych, že všude žijí lidé, ať už jakkoli.

(Mimochodem, na internetu jsou k dispozici reportáže z cesty, které pan Hošťálek posílal jakožto přispěvatel do Čech. Kniha je do veliké míry sleduje, ale netřeba se bát, že co je v jednom, bude slovo od slova zkopírováno i v tom druhém. Kdyby to někoho zajímalo, jsou tady.)

Obrázek obálky byl převzat ze serveru knihy.abz.cz
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bosorka bosorka | 6. ledna 2011 v 23:35

Tyjo, koukla jsem na odkaz a během dne to přečetla, zajímavý, dík!

2 Airiss Airiss | E-mail | 15. ledna 2011 v 15:18

Hedvábná stezka je napsána moc dobře,ale jako první jsem četla Expedice Peking 40.000km 1 a 2 a bylo to taky moc fajn.Není to zase tak dávno,co tuto výpravu podstoupil a moc se mi tam líbí přístup některých lidí-jsi motorkář a ještě Čech?Tak spíš u nás,zvu tě,popijem a pokecáme,poznáš moji rodinu/přátelé :)A taky některé problémy s místními úřady jsou úsměvné,někdy taky smutné,ale i to k takové expedici patří.Kdo to nečetl,tomu to vřele doporučuji!!!

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama