Příběh služebnice - Margaret Atwoodová

12. ledna 2011 v 15:28 | Cirrat |  Čtu, čteš, čteme
Příběh služebnice

1. Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
Četla jsem recenzi na Neviditelném psovi (odkud je taky stáhnut obrázek), která mě hodně zaujala. Díky tomu jsem si vyhledala film z roku 1990 na YouTube (odkaz na 1. část v angličtině) a nemohla jsem si knihu nepřečíst. Tady je trailer v pochybné kvalitě, zato s českými titulky.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Mrazení v zádech
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Možné
4. S jakou postavou bych se ztotožnila, případně kým bych chtěla nebo naopak nechtěla být.
Nechtěla bych se dostat do situace, ve které se nachází hlavní hrdinka této knihy. Nechtěla bych se dostat do situace, jaká panuje v Republice Gileád obecně.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno pozitivum.
Je to příběh pouze pro silné povahy. Rozhodně nedoporučuji jako lehké čtení. Pokud se ale chcete pořádně zamyslet a nechat si zamrazit v zádech, jestli se něco takového opravdu může stát, šáhněte po ní.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Kniha je klasifikována jako Sci-Fi žánr. Hm, možná částečně. Jako největší negativum totiž beru, že se něco takového může stát klidně i dnes až příliš snadno.

A pro zvědavce následuje moje rozkecání na toto téma.


Margaret Atwood credit George Whiteside

Paní Margaret Atwoodová (zdroj portrétu) je Kanaďanka narozená v roce 1939 jako druhá ze tří dětí a rozhodně nevypadá, že by se to tady chystala zabalit. Její matka byla výživová poradkyně a její otec entomolog (tedy broukolog) a tak velkou část dětství strávila po kanadských lesích. Pravidelnou školní docházku zahájila až v jedenácti letech (uvědomte si, že to bylo pět let po konci druhé světové), ale to neznamená, že by jedna z předních kanadských autorek a literárních kritiček rostla jako dříví v lese.

Naopak, četla od raného věku a četla ráda. Obzvláště měla ráda mýty a pohádky, ze kterých prý většinou vychází při psaní. Nevím, těžko říci, četla jsem od ní pouze Příběh služebnice.

V roce 1961 vyhrála cenu E. J. Pratta (podle kanadského básníka) za sbírku svých básní, kterou vydala soukromým nákladem (počítáte se mnou, že jí bylo 22 let?) a od té doby za sebou tato u nás málo známá autorka nechává širokou brázdu ve vodách kanadské literatury, jak poezie, tak prózy. Ale nejen to, napsala například i 6 knížek pohádek pro děti. Hned od začátku z ní byla zdatná literární kritička a mnoho z jejích knih je právě věnovaných jak teorii literatury, tak i radám pro autory. V roce 1965 začala přednášet na University of British Columbia a celkem za svůj život učila na šesti univerzitách v Severní Americe.

Tahle paní rozhodně není jen tak nějaké ořezávátko a nesedí jak fialinka v koutě. Angažuje se v ekvivalentu strany Zelených v Kanadě (a připomínám, že v tom kraji jsou akupiny a strany zaměřené tímto směrem považovány za silně radikální až anarchistické), snaží se dle svých vlastních slov přimět lidi k tomu, aby prolomili dlouholetý blok politické vlády kanadské konzervativní strany a sympatizuje s umělci všeho druhu. Na druhou stranu neumím říct, jestli se řídí nějakým plánem, nebo činí rozhodnutí dle momentálního uvážení - natolik jsem se její osobou nezabývala.

Například v loňském roce ji mimo jiné i studenti z pásma Gazy vyzvali k akademickému bojkotu Izraele (odkaz na otevřený dopis). Atwoodová přesto v Tel Avivu společně s indickým autorem jménem Amitav Ghosh převzala cenu Dana Davida Tel Avivské univerzity v hodnotě 1.000.000 USD. Řekla k tomu, že ona se kulturními bojkoty nezabývá.

Ať už je to jak chce, rozhodně lze říct, že je to dáma silného charakteru.

Atwoodová má také z mého hlediska zajímavý postoj ke zvířatům. Cituji její vlastní slova: "Zvířata umírají, abychom my mohli žít; jsou to náhradní lidé ... A my je pojídáme, ať už z plechovek nebo jinak; jme požírači smrti, mrtvé tělo Kristovo v nás vstává z mrtvých a daruje nám život."

Postavy v jejích knihách často asociují sexuální akty s pojídáním masa a pak se sexu vyhýbají. Například postava jménem Marian z knihy The Edible Woman (první román, který Atwoodová vydala - 1969) se při vyprávění svého snoubence o tom, jak ulovil a vykuchal králíka, identifikuje s lovnou zvěří a na čas přestane jíst maso (ale později se k němu vrátí) - a není to jediná kniha a jediná postava s podobnými myšlenkami.

Těžko říci, jestli ona sama maso konzumuje, nebo jak se staví k zabíjení zvířat. Buď je sama vegetariánka, ne-li veganka, nebo naopak s radostí rýpe do poklidného a otupělého publika, které zapomíná, že mlíko je z krávy a ne z kartonu. Možné je rozhodně obojí a já si bez delšího studia netroufnu přiklonit se ani k jednomu názoru.

Ale k Příběhu služebnice, který znám přece jen důvěrněji:

Kniha, kterou u nás vydal v roce 2008 BB Art, vyšla poprvé v Kanadě v roce 1985, kdy také získala Cenu generálního guvernéra (udělována od roku 1937, kdy byla založena Lordem Tweedsmuirem, který byl sám velmi úspěšným spisovatelem; uděluje se v několika kategoriích, které byly postupně zakládány podle toho, jakou oblast ten který generální guvernér Kanady považoval za významnou - Cena generálního guvernéra za literaturu se uděluje v sedmi kategoriích: fikce, literatura faktu, poezie, drama, dětská literatura - jedna za text a jedna za ilustrace - a překlad), nejprestižnější kanadské literární ocenění, a o dva roky později vyhrála historicky první udělovanou cenu Arthura C. Clarka, která se uděluje za nejlepší Sci-Fi knihu, která vyšla na území Spojeného království během předešlého roku (ano, Kanada JE součástí Spojeného království).

Perlička: Cena Arthura C. Clarka se každý rok uděluje v té částce liber šterlinků, která odpovídá letopočtu roku, ve kterém je udělována. Takže zatímco Atwoodová dostala 1987 liber, letošní vítěz dostane liber 2011. (Kdo se mě zeptá, co je libra šterlinků, bude oficiálně zastřelen. Pokud to fakt nevíte, mrkněte sem.)

Řadí se pod škatulku Sci-Fi, sama Atwoodová po jejím vydání ale byla jednu dobu touto nálepkou uražena a prohlašovala, že správný název pro tahle její díla by byl spíš speculative fiction, protože ona narozdíl od Sci-Fi jako takové nepíše o mluvících chobotnicích ve vesmíru, ale o tom, co by mohlo být. Tohle její prohlášení naštvalo spoustu fandů Sci-Fi a čas od času se objevuje v argumentech o tom, co Sci-Fi je a není. Později některá svá díla označila jako sociální science fiction.

Do jaké škatulky lze knihu ovšem bez obav zařadit a sedne jak poklice na hrnec, je antiutopie. To je žánr, který se vyznačuje dějem odehrávajícím se často v budoucnosti, kdy se společnost dostala do stavu naprosté utlačenosti a kontroly, často pod fasádou utopie, tedy ideálního stavu společnosti, který je obecně považován za nedosažitelný. Mnozí z vás si určitě vzpomenou na slavný Orwellův román 1984. Pod jiné zástupce tohoto žánru patří mimo jiné i Kafkův Soudní proces, rovněž Orwellova Zvířecí farma, Bradburyho 451° Farenheita nebo knižní předloha k filmu Mechanický pomeranč. Z filmů bych uvedla například ještě Blade Runner, Demolition Man, District 9, District 13, Equilibrium, Matrix, Minority Report nebo V jako Vendetta. Určitě sami na základě těchto příkladů dokážete určit, jaká další díla by mezi antiutopie mohla patřit.

Hodně zajímavou ochutnávkou totalitního režimu v praxi, kterou tady popsala Maruška z vlastního pohledu, je Projekt Systém.

Podíváme se na děj. A začnu netradičně - epilogem, začít na začátku může totiž každý. Doslov je napsán stylem zápisu ze Sympozionu Studií Gileádu ve vzdálené budoucnosti (rok 2195), kde dva kolegové předkládají posluchačům zápis pořízený ze 30 pásek namluvených právě hlavní hrdinkou knihy. Akademická debata o tom, jestli to tak skutečně bylo, zda je to autentický záznam hrůz zažitých v Republice Gileád nebo zda se jedná o podvrh, popřípadě jestli holka trochu nepřehání, je něco, co v současnosti zažíváme například v souvislosti s hovory o Holocaustu za druhé světové, válečných konfliktech v Africe nebo například při posuzování konfliktů v pásmu Gazy. Možná i proto ta kniha tolik mrazí v zádech - až příliš se blíží skutečnosti.

Příběh nahání lidem jako jsem já hrůzu - používá totiž oblíbený nástroj antiutopií: absolutní kontrolu obyvatelstva. Odehrává se na území dnešních Spojených států v nepříliš vzdálené ale blíže neurčené budoucnosti.

Chemické a biologické pokusy spolu s jadernými výbuchy způsobily vzrůstající neplodnost lidstva, hlavně žen. USA se dostanou pod nadvládu lidí posedlých patriotismem, náboženstvím, šovinismem a kontrolou a vytvoří se kasty. Z pohledu hlavní hrdinky vidíme hlavně sociální uspořádání mezi ženami, muži se v knize prakticky zmiňují až na pár výjimek jako pozadí pro myšlenky a vjemy hlavní hrdinky. Velitelé jsou vládnoucí kastou a jsou jediní, komu je dovoleno mít domácnost s Manželkou, Martou, Strážcem, a je-li třeba, Služebnicí. Pak jsou Oči, tajná služba pátrající po zrádcích Gileádu, Andělé - vojáci, kterým je občas dovoleno se ženit, Strážci víry - určeni pro běžné policejní funkce a nižší úkony (v podstatě moc mladí, staří nebo neschopní na to, aby byli Andělé - pokud nejsou Oči v přestrojení) a Zrádci pohlaví - homosexuálové nebo násilníci na ženách.

Ženy jsou rozkódovány podobným způsobem. Zatímco prakticky militaristické uspořádání mužské společnosti jim dovoluje určitý pocit moci a sebevědomí, ženy jsou pevně odkázány na místo. Nesmí vlastnit majetek nebo peníze, nesmí vykonávat veřejné funkce - jen hezky na tom svém ženském písečku. Ženy nesmí zhřešit čtením.

Nejvýš jsou Manželky, které se vdávají za Velitele a starají se o vedení domácnosti a dělají Velitelům společnost. Nestarají se však o domácnost vlastníma rukama, na to jsou lidi. Manželky nosí sytě modrou, prý na počest panny Marie. Dcery nosí bílou až do vdavek a jsou to přirozené či adoptované dcery vládnoucích VelitelskoManželských párů. Pak jsou Tety - jediné ženy ve zřízení Gileádu, které mají jako nevdané, neplodné a starší nějakou autoritu. Nosí hnědou a jsou pověřeny převýchovou Služebnic (ty si nechám naposled). Prakticky dělají špinavou práci mužů v táborech pro ženy. Jako další je služebnická kasta Mart (od Marty, která se v Bibli starala o domácnost, zatímco její sestra Marie a bratr Lazar naslouchali Ježišovi), starší neplodné a poslušné ženy, které se starají o domácnost. Vaří, uklízí... Pak jsou Ekonomanželky, ženy mužů, kteří nejsou veliteli. Nosí šaty v kombinaci modré, zelené a červené, aby bylo naznačeno, že ony musí zvládat jak domácí práce a rození dětí, tak dělat hodnotnou společnost svým mužům.

Všechny tyhle kasty spolešně nesnášejí Služebnice, což jsou nevdané plodné ženy, které se dopustily nějakých přečinů proti pohlaví a společnosti, a jsou posbírány a zavřeny na převýchovu do táborů, kde se o ně starají Tety. Protože Gileád zoufale potřebuje děti, počet věcí označovaných za přečiny narůstá. Ještě mají jména. Musí se stravovat zdravě, brát vitamíny, nesmí kouřit, pít alkohol nebo kávu, musí chodit na vycházky, dodržovat denní režim, nosit boty bez podpatků, modlit se, mají přísný zákaz masturbace a v noci musí spát na zádech s rukama na přikrývce, aby to bylo možné kontrolovat. Žádná kosmetika, žádné krémy. Zpátky k přírodě. Neuposlechnutí se trestá například elektrickým obuškem, zbičováním chodidel, přeřazením do lágrů - nebo veřejnou popravou. Homosexualita je trestná. Jiný, než státem schválený poměr je trestný. Dítě z něj vzniklé je odebráno a adoptováno některým z vládnoucích párů.

Když jsou "čekatelky" slavnostně označeny za Služebnice, jsou přiděleny do Velitelských domácností a ztrácí své vlastní jméno. Ne, nemyslím tím příjmení - myslím opravdu jméno. Jejím jménem se stává označení vlastnictví - Glenova, Fredova a podobně. Nikoli s přechylováním -ová, jak jsme zvyklí u nás. Krátké, jen -ova. Glenova káva, Glenova kravata - a Glenova Služebnice. V angličtině Ofglen (= of Glen) nebo Offred (= of Fred).

Služebnice neustále nosí dlouhé zahalující šaty, rukavice a boty, které mají předepsané, a před odchodem na ulici si musí zakrývat tvář. Ve filmu je to červený závoj, v knize mají na čepci jakési chlopně, které jí umožňují výhled ven, ale nikdo jí tak nevidí do obličeje, pokud nestojí přímo před ní.

Všichni mají elektronické osobní průkazy, které se neustále registrují, takže je možné dobře vysledovat, kde se kdo kdy pohyboval.

K čemu ale plodné Služebnice slouží? Ano, přesně - k plození. Jsou přidělovány Velitelům nebo obzvláště zasloužilým mužům za účelem zplození potomka.

Ale jak to v Biblí posedlé a řízené společnosti navléct, aby muž nezhřešil tím, že obcuje s jinou ženou, než svou Manželkou? Vezmeme přece na pomoc Bibli, jak jinak. Když Jákob zplodil děti se služebnými svých neplodných manželek a Abrahám taky, proč to tak neudělat i teď? Vždyť co je v Bibli, musí být přece správně!

A tak vznikl rituál v angličtině pojmenovaný "The Ceremony": v početí nejpříznivější dobu Manželka leží na posteli na zádech, mezi jejíma nohama leží na zádech Služebnice, na které vykonává akt Velitel. Manželka drží Služebnici za ruce. Všichni jsou oblečení až na nezbytně nutné provozní odhalení, je to slavnostní příležitost, ne? A cituji překladem (je to už nějaká doba, co jsem to četla v češtině):

"My red skirt is hitched up to my waist, though no higher. Below it the Commander is fucking. What he is fucking is the lower part of my body. I do not say making love, because this is not what he's doing. Copulating too would be inaccurate, because it would imply two people and only one is involved. Nor does rape cover it: nothing is going on here that I haven't signed up for."

"Červenou sukni mám vyhrnutou k pasu, ne výše. Dole šuká Velitel. To, co šuká, je spodní část mého těla. Nemůžu říct, že jde o milování, protože o to tu nejde. Kopulování je taky nepřesné, protože to naznačuje, že něco dělají dva lidé, a tady jen jeden. Ani se tomu nedá říkat znásilnění: tady se přece neděje nic, s čím bych nesouhlasila."

Služebnice má na otěhotnění určitou dobu a může být celkem přiřazena do třech různých domácností. Pokud neotěhotní ani na poslední pokus (lusknout prsty a Hey, presto!?), je prohlášena za Neženu a je poslána do pracovních lágrů určených k likvidaci prací. V lágrech jsou ženy i muži, všichni nosí šedou. Už se z nich nevrátí.

Je ještě jedna kategorie, a to jsou Jezebely. Jsou to mladé a původně plodné ženy, které se nedokázaly přizpůsobit životu v Gileádu a nedokázaly se smířit s životem Služebnice. Jsou to jediné ženy, kterým je povolena sterilizace. Smí kouřit a pít alkohol, ale jsou to v podstatě neplacené kurvy pro Velitele a jejich hosty. Chodí namalované a jsou oblékány do sexuálních verzí oblečků z "let minulých" - roztleskávačky, kurtizány, Playboy zajíčci... Jsou pod kontrolou Tet a když je jejich životnost coby sexuálních objektů u konce, jsou prohlášeny za Neženy a odveleny do lágrů.

Když Služebnice otěhotní, je opečovávána a je gratulováno - Manželce. Pokud dítě donosí (což vzhledem k vysokému poškození lidstva není vždy zaručeno), pri porodu sedí "její" Manželka na stolci a vzdychá v "porodních bolestech", zatímco ji opečovávají ostatní Manželky - a rodící Služebnice leží na zemi. Protože je stále vysoké procento znečištění a lidské organizmy se s tím ještě nevyrovnaly, není ani narozením dítěte vše u konce. Může být totiž naprosto v pořádku, a pak je adoptováno příslušným VelitelskoManželským párem a Služebnice má zajištěno, že už ji nikdy nezařadí mezi Neženy, nebo je to Nedítě s nějakým poškozením nebo vadou, a urychleně zmizí. Nikdo neví kam. A už se o něm nikdy nemluví.

Tohle je tedy společnost, na jejímž pozadí sledujeme hlavní hrdinku. Kniha je psána formou vzpomínek, které skáčou stejně jak si lidé vzpomínají na věci - nejdou nalinkovaně chronologicky za sebou, spíš se melou v určitém rámci. Přesto zápletka plyne přehledně a rozhodně není potřeba se v knize vracet a hledat, co že měla Atwoodová vlastně na mysli.

Postupně se před námi otvírá pohled na svět Gileádu jako rozkvétající... Co vlastně? Květina? Těžko říct. Dozvíme se, že se hlavní hrdinka dostala mezi Služebnice za to, že její manžel byl již jednou ženatý a rozvedl se, aby si ji mohl vzít. A protože vláda Gileádu označila všechny rozvody za neplatné (Bůh je proti rozvodům), bylo jejich manželství vlastně mimomanželským poměrem a jejich dcerka je nemanželský bastard.

Projdeme s June, hlavní hrdinkou (i když "vědci" na Sympozionu v epilogu tvrdí, že se nejedná o její jméno ale pseudonym), pokus o útěk za hranice - a tady mi připadá lehce směšné, že Awoodová udělala z USA peklo a June se s rodinou snaží o útěk do Kanady - kdy jsou chyceni a ona neví, jestli jejího manžela nezastřelili, co je s její dcerou a podobně. Podíváme se do lágru, na její třetí "působiště", kdy se jí říká Fredova, zažijeme popravu i další pokusy o útěk a podíváme se i leckam jinam.

Poznáme zoufalství vzdělané a sečtělé ženy, která je zavřená mezi čtyři zdi jako křeček v krabičce. Poznáme její ponížení, vztek i depresi. A poznáme i vztek a ponížení ostatních. Jak už bylo řečeno, jediné ženy, které se "kamarádí" se Služebnicemi, jsou jiné Služebnice - a i mezi nimi jsou různé typy, včetně těch patolízalských.

A možná se i zamyslíme nad Manželkami, které musí být u toho, když jejich manžel šuká jinou ženu, protože ony mu nemohou dát dítě.

Setkáme se s ženami, které se cítí chráněny systémem, i s těmi, které se v něm cítí jako mouchy za sklem, do kterého zoufale narážejí. Tety své svěřenkyně učí, že předtím měly ženy "svobodu k" - mohly si dělat, co chtěly, zatímco teď mají "svobodu od" - jsou svobodné od strachu, v případech Služebnic a Manželek od domácích prací, společenských povinností a podobně.

Jak je asi jasné, kniha nepatří mezi lehčí záležitosti. Není psána nijak složitým jazykem nebo komplikovaně, v tomhle ohledu je naopak velmi čtivá. Ale nezdráhá se syrových popisů poprav, krvavých činů nebo sexuálních aktů, a rozhodně je prosáklá depresí tak, že kdyby se dala ždímat, měli bychom pěkných pár deci tekuté sebevraždy.

I proto asi napsal v roce 2008 rodič žáka v Torontu řediteli střední školy, která ji zařadila mezi povinnou četbu protest a žádost o její vyřazení ze seznamu povinné četby. Russell Morton Brown, profesor angličtiny Univerzity Toronto ve výslužbě, na to odpověděl, že uznává, že Příběh služebnice nebyl původně napsán pro sedmnáctileté, ale to nebyla ani další spousta věcí, které je učíme, jako například Shakespeare. ... A rozhodně jim neuškodí, když si ho řečtou. Jsou již na prahu dospělosti a nemá cenu je chovat jako v bavlnce. K tomu ještě dodal, že masová média je stejně nešetří. Dál pan Brown prohlásil, že kniha byla prohlašována za protikřesťanskou a nedávno i za protiislámskou, protože ženy chodí zahalené závoji a je povolena polygamie. "Ale to jsou vedle," prohlásil Brown. "Ta kniha je ve skutečnosti antifundamentalistická."

Na mě nejvíc zapůsobil právě popis Rituálu a pak porodu. Takové naprosté zbavení člověka hodnot mě hodně zasáhlo.

Ale hned na druhém místě byly vzpomínky June na to, jak byly ženy postupně a nenápadně zbavovány svých práv - nejdřív byl její bankovní účet vyvlastněn a převeden pod kontrolu jejího manžela, pak přišla o práci, pak...

Atwoodová dokonale, byť surově, vystihla syndrom pomalu vařené žáby. A když se tak ohlédnu na posledních pár let tady u nás, nemusíme ani čekat na žádný Gileád. Už nám přihořívá, přihořívá...
 


Komentáře

1 elcasa elcasa | 12. ledna 2011 v 16:37 | Reagovat

kanada je součástí spojeného království?
to sem nevděla

2 Cirrat Cirrat | Web | 12. ledna 2011 v 16:40 | Reagovat

[1]: Ja ja, stejně jako Austrálie a Nový Zéland...

3 ratuska ratuska | Web | 12. ledna 2011 v 16:43 | Reagovat

Nepřečetla jsem si celý popis děje, abych mohla objevovat. Zní to velice dobře a po knížce se porozhlédnu. Děkuji za tip :-).

4 Cirrat Cirrat | Web | 12. ledna 2011 v 16:50 | Reagovat

[3]: Děj jsem tam záměrně nepsala, jenom to pozadí :-)

5 KatyRZ KatyRZ | Web | 12. ledna 2011 v 18:23 | Reagovat

Asi se taky poohlídnu.

6 Cirrat Cirrat | Web | 12. ledna 2011 v 18:25 | Reagovat

[5]: Mám když tak doma, můžu půjčit - dle mých informací už asi jenom v knihovnách, protože je vyprodaná a dotisk se nechystá...

7 KatyRZ KatyRZ | Web | 12. ledna 2011 v 20:01 | Reagovat

A v elektronické podobě se to sehnat nedá? Registraci v knihovně jsem zrušila, když se narodila malá, páč jsem to nestíhala vracet :).

8 Bosorka Bosorka | E-mail | 12. ledna 2011 v 21:06 | Reagovat

Do seznamu té speculative fiction bych bez zaváhání zařadila: Bídné roky, (Knut Faldbakken). Mě samotné to moc scifi nepřipadalo, spíš děsivě reálné.
Pak by tam taky šel i Den trifidů, i když tam je možná menší pravděpodobnost, schéma situace ale IMHO možné je.

9 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 12. ledna 2011 v 21:09 | Reagovat

[7]: Neviděla jsem, bohužel...

[8]: Speculative asi jo, ale ne antiutopie :-)

10 Bosorka Bosorka | E-mail | 12. ledna 2011 v 21:39 | Reagovat

A zdůvodnění? Obvzlášť u B. roků, prosím.

11 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 12. ledna 2011 v 21:44 | Reagovat

Bídné roky neznám, ale Den trifidů ano, a tak ti odpovím na to - antiutopie zahrnuje v podstatě útlak svobodného myšlení a naprosté řízení společnosti, to všechno vydávané za dokonalý stav společnosti v dárkovém balení oblíbené značky Navrch huj, vespod fuj.

V podstatě si představ jakýkoli totalitní režim dotáhnutý do krajnosti.

Trifidi sice lidstvo ohrožují a jsou součástí katastrofy, která postihla prakticky celý svět, ale nemanipulují s davy nebo je nepřemlouvají demagogickými hlody. Proto je Den trifidů "prostě" postapokalyptická sci-fi, nikoli antiutopie. Spekulativní by na to sedělo - koneckonců "divné hvězdy" a "bůh ví, co to vlastně všechno na oběžné dráze bylo", to by se vyspekulovat dalo, stejně jako evoluce divné kráčející kytky...

12 Bosorka Bosorka | 12. ledna 2011 v 22:18 | Reagovat

Jo, Trifidy chápu, prosila jsem o bídné roky. Když je neznáš, dobrá recenze je u Wu http://blog.wuwej.net/2010/12/05/knut-faldbakken-bidne-roky.html

13 Bosorka Bosorka | 12. ledna 2011 v 22:22 | Reagovat

Jinak BR taky doporučuju. Když jsem musela redukovat svou knihovnu, na tuto knihu jsem ani nepomyslela šáhnout za účelem odstranění. Je to spíš vizionářská lit. a není co tomu vytknout, z mého pohledu. Moje chyba je, že jsem to četla moc mladá, takže mě ještě čeká opáčko ;-)

14 Abyss Abyss | Web | 13. ledna 2011 v 10:31 | Reagovat

Tak tomu se tedy vážně říká popis knihy :D obzvláště se mi pak líbilo sepsání informací o autorce :) Podobné knihy moc nečtu, ale možná že jednou na něco takového příjde taky řada :)

15 Cirrat Cirrat | Web | 13. ledna 2011 v 10:33 | Reagovat

[14]: Jo, Atwoodovou jsem prakticky neznala, tak jsem si říkala, že by nebylo od věci ji trochu v našich luzích a hájích představit...

16 cheap prom dresses cheap prom dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:38 | Reagovat

Wow! I cant believe I have found your blog. Very useful information.
http://www.spelldress.net/wedding-dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama