Jak jsme mohli být mrtví

4. února 2011 v 11:48 | Cirrat |  Denní hemzy
Jelikož mám pocit, že jsem vás všechny asi totálně přehltila různými návody a radami, je na čase se zase rozkecat. A o čem bych tak asi, jako správný egoista, měla mluvit?

Ano, správně, o sobě. Tentokrát o tom, jak jsme mohli být mrtví o Velikonocích 2008. Já teda mám postoj k víře katolické i ortodoxní docela laxní, tenkrát se nás docela dost znovu narodilo...


Velikonoce byly před třemi lety na konci března, jestli si vzpomenete. Byla jsem domluvená s bandou z Brna a okolí (no tak, než někdo začne vyskakovat - jsem Pražák a jsem ráda, že vůbec trefím jakž takž po Brně!), že a) jednak budu dělat na jedné nejmenované organizované dřevárně kuchaře, b) vezmu transita a pomůžu dopravit věci na místo konání a zpět.

Akce měla trvat od čtvrtka do neděle, a tak jsme se vesele domluvili, že přijedu do Brna o den dřív, ve čtvrtek ráno nakoupíme, co je třeba na vaření, naložíme věci do auta (což tedy správně mělo být "naložíme věci v podhradí do auta a vyvezeme je nahoru na hrad") a bude.

V Boskovicích jsme měli být ubytováni na zřícenině, která je na téhle mapě v pravém dolním rohu. Asi jste si všimli, že byla v kopci, a to docela prudkém. Pro další orientaci uvádím, že špitál byl pro změnu v levém horním rohu mapy. A další lokace, kterou jsme využili, byla někde v rohu mezi Komenského a Mánesovou.

Byla jsem varována, že tam bude asi tak šedesát lidí a budu mít k dispozici jeden sporák, pročež jsem si vyprosila, aby mi pomáhal další kamarád, říkejme mu třeba Medik (pozn. k přezdívkám - nepoužívám "oficiální" přezdívky lidí nebo jejich jména proto, že kdo je zná, pozná je i pod mými aliasy; a kdo je nezná, ten je ani poznat nemusí), který měl ovšem ve čtvrtek dopoledne ještě povinnosti v práci a měl dorazit až odpoledne.

Nádobí a spol. zajišťoval Organizátor, že tam bude kuchyně a všechno. Jó, hovno. Ale to předbíhám...

Ve středu večer jsem sedla do transita (starej benzíňák, motor vepředu, náhon na zadní), což bylo moje milovaný auto. Skvěle jsem se na něm vyjezdila, měla jsem pocit bezpečí a nadhledu, auto bylo na dodávku dost živý, mělo tah a stopade tachometrových jsem z něj taky vyrazila. No, dost nostalgie, asi vám taky došlo, že transit už není - a tahle akce byla začátek jeho konce...

V Praze jsem ztratila asi hodinu v zácpách, klasika. Nikdo ani s ničím jiným nepočítal. Vyjedu z Prahy po D1 - a na šestým kilometru mi zamrzlo přední okno. A to tak dokonale, že mi zbýval nad volantem průzor velký jako dlaň. Vykukovala jsem ven jak z tanku, ale narozdíl od pohodlí tankistického periskopu jsem se musela hrbit nad volantem jak Quasimodo.

Topení si s námrazou neporadilo ani v nejmenším, zastavit na benzince a oškrabat led ze skla pomohlo přesně na pět minut. Pak jsem byla zase tamtéž, co před škrábáním.

Díky zácpě a problému s výhledem jsem nabrala zpoždění a Medik, který na mě čekal s bandou v hospodě, bo jsem měla spát u něj doma, mi volal, kde se flákám. Dupla jsem na plyn a švihala jsem to stočtyrycet tachometrových po tom tankodromu, který se vydává za jednu z našich nejdůležitějších vnitrostátních dálnic. Předjížděla jsem kamiony a volant v ruce mi tak nějak divně klepal. Říkala jsem si, že až se vrátím, měla bych tomu klukovi, co měl v té době transita v užívání sdělit, aby dal vyvážit geometrii kol.

Padesát kilometrů před brněnským sjezdem mi okno rozmrzlo. Přála jsem si, aby se tak nestalo, protože jsem konečně viděla, v čem jedu: levý pruh do poloviny zasněžený, ledové jazyky napříč celou vozovkou - a já v tom předjíždím kamiony! myslím, že jsme měli štěstí, že ta Bílá smrt nezačala o den dřív.

Dorazila jsem do Brna ve slušném čase, ale pak jsem narazila na jiný problém. GPSy nemaje a mapu Brna nevlastníc jsem křižovala město z jedné strany na druhou a u toho hlasitě nadávala. Kdo by nevěděl, snažila jsem se dostat k hlavnímu nádraží a tam někde zaparkovat, jelikož hospoda, ve které jsem měla Medika vyzvednout, byla kousek odtamtud. Myslím, že když jsem takhle projela Brno potřetí, začali si poldové dávat avízo, že ta šílená ženská s tím zasraným transitem je zase zpátky...

Nakonec se mi za cenu několika dopravních přestupků povedlo zakotvit před nadrem a odebrala jsem se do styčné hospody. Byla v suterénu a šlo se tam po jednom dvouschodišti.

Kamarád, říkejme mu třeba Vlk, říkal, že bylo hned poznat, že jdu. Dolů se totiž začaly linout velmi sprosté nadávky na cestu, stav vozovky, počasí a podobně. Nakonec jsem se slovy "zpíčený počasí" rozrazila dveře a vešla dovnitř do lokálu jak kauboj na Divokým Západě. Já si to moc nepamatuju, abych pravdu řekla, ale je to docela možný. Ve stresu totiž propadám kouzlu sprosté mluvy.

Drapla jsem Medika a dopravili jsme se k němu domů. Před spaním jsme ještě rozebírali kolik které potraviny budeme potřebovat. Vlk mě měl druhý den brzo ráno u Medika vyzvednout, na nadru jsme měli naložit Organizátora, dojet do Makra nakoupit (přičemž jsem jako jediná přítomná měla Makro-kartu) a hurrrá směr Boskovice.

Ráno jsme pokecávaly s Medikovo maminkou, která mi vyprávěla, že jí taky jednou tak nějak divně klepal volant, nakonec jí to nedalo, dojela do servisu a tam jí řekli, že jí volant držl prakticky na posledním závitu, kde se nasazuje. Mávla jsem nad tím rukou, že tohle bude určitě jenom ta geometrie kol.

Vlk dorazil podle plánu, což bylo víc než dobře, protože miluje ranní vstávání asi tak jako já. Vyrazili jsme na nadr, cestou jsem zase zprasila pár ostatních řidičů, kterým se tímto dodatečně omlouvám, ale jeli jsme na čas.

Jak se ukázalo, mohli jsme si snahu ušetřit. Když už měl Organizátor asi čtvrt hodiny zpoždění, přišla Vlkovi SMSka, že dorazí až tím dalším vlakem, protože večer pařil a ráno zaspal. Začala jsem mít chuť škrtit - já po ránu nikdy nebývám v nejlepším rozmaru a cizí nezodpovědnost mě sere.

Nakonec dorazil a dozvěděla jsem se, že věci k naložení do transit jsou ve Znojmě. Umm, trochu z ruky, ne? Ale budiž. A ještě, že nakoupíme v tom Makru.

Jenže pánové se nemohli dohodnout, kde že to Makro vůbec je, a najednou jsme byli na cestě směr Znojmo. Tak jo, tak nejdřív teda to Znojmo.

Když se podíváte, Znojmo a Boskovice jsou prakticky na opačných stranách od Brna. Červeně vyznačená cesta je ovšem cesta ideální, po rychlostní silnici. Samozřejmě, že my jsme nakonec jeli serpentinama přes Jedovnici a podobně...

Kupodivu jsme cestu do Znojma zvládli v pohodě, v Lechovicích jsme se zastavili na snídani, protože mi už kručelo v břiše - dělali tam výborný vajíčka se šunkou a měli točeného Birella. To mi zvedlo náladu jak hrom. Vlk s Organizátorem si taky něco dali a Organizátor vykládal, jak pařil a jak pařil předtím a jak pařil onehdá, a že měl spoustu neomluvených, protože se na to vykašlal a pařil...

Tohle mi začalo čechrat krovky. Takže Organizátor, na kterýho jsme se s Medikem coby kuchaři spoléhali, je vlastně vychlastanej puberťák, který víc myslí na zábavu než na svoje povinnosti. Ale mlčela jsem a neříkala jsem nic.

Když jsme ve Znojmě nakládali rytířský stan a hangár, pořád mi ještě nic nepřipadalo divný, i když jsem tak trochu nechápala, co s nima. Neměli jsme snad zajištěný spaní ve vytápěný místnosti?

V době, kdy jsme se vraceli ze Znojma do Brna, se na D1 strhla Bílá smrt. To jsme nevěděli, protože už nevím kdo, ale někdo zavetoval rádio. O čem jsme ale věděli byl kurevsky silný boční vítr, který mě donutil držet volant stočený na stranu, aby nás to neodfouklo do pole. Začala jsem být nervní a kouřit o 107. Organizátor jakožto nekuřák měl jakési kecy, ale Vlk mu velmi rychle vysvětlil, že jestli chceme dojet v jednom kuse, neměl by srát řidiče.

Organizátor zmlkl velmi rychle. A měl proč. Ne, že bych byla tak příšerná, ale díky bočnímu větru jsme silnici dost zajímavě šněrovali. Osobáky v protisměru byly v pohodě, když se ale objevil kamion, boční vítr nám sebral a my to mířili do něj. Strhla jsem volant, kamion zmizel za náma a boční vítr se vrátil, načež jsme pro změnu jeli do pole. Strhla jsem volant, auto poskočilo, srovnalo se a byl klid - až do dalšího kamionu, kterých nebylo málo. Navíc se ještě přihnal sníh a bylo houbix vidět. Kluci při každým křižování zajímavě pištěli a já měla ve chvílích, kdy jsem nevyrovnávala auto jak blázen, strašně škodolibou radost. Ale staženou řiť jsem měla taky dobře, to se přiznám.

Sněžení a vítr ustalo na kraji Brna a cestou zpátky jsme k Makru trefili. Protože Vlk měl občanku zahrabanou v báglu v nákladovým prostoru a chvíli by to trvalo, než by se k ní dostal, v rámci časové úspory mi asistoval při nakupování Organizátor. Ofrňoval se, když jsem ho prosila, aby něco našel, že proč to nebo ono, ale po uzemnění, že jsme mu s Medikem oba posílali náš návrh jídelníčku předem a říkal, že to nechá na nás, hledal.

Naložili jsme nákup do auta a vydali se směr Boskovice. Organizátor brblal, že jsem utratila zbytečně moc, a že příště budou nakupovat jiní dva lidi z tlupy. Tehdy jsem se rozhodla, že dodělám tuhle akci a s tímhle člověkem už nechci nic mít.

Ukázalo se, že oba pánové navigují asi tak jako plyšový medvídek, navíc každý opačně. Vlk se rovnou přiznal, že jako přeučený levák si celou dobu plete levou a pravou stranu a jestli to nějak odůvodňoval Organizátor, to si nevzpomínám. Prostě na tu rychlostní silnici jsme se nedostali a brali jsme to serpentinama kolem Macochy a podobně.

Cesta byla místy suchá, místy mokrá, místy zasněžená a místy zledovatělá. Na kmenech stromů bylo vidět, odkud foukal vítr se sněhem, jelikož byly zasněžené jenom z jedné strany, ve škarpách sem tam nějaké auto. Organizátorovi začal zvonit telefon a různí lidé se ho ptali, kde že jsme a že máme sakra zpoždění. Zkoušel na mě dupnout, ale Vlk ho zase honem rychle uzemnil.

Jedno z aut, které jsme takhle ve škarpě našli, nebylo opuštěné, čekali u něj dva starší lidi. Organizátor prskal, že ztrácíme čas, když jsem u nich zastavila a ptala se, jestli potřebují nějak pomoct, ale v tu chvíli už mi jeho kecy šly kolem hlavy a nevšímala jsem si ho. Říkali, že už čekají na odtah, a že je vytlačil ze silnice řidič z protisměru, který serpentiny nezvládl. Prý jenom hodil trojúhelník za jejich auto a zase odjel.

Nakonec jsme se dostali až k cestě na hrad. Teda, zříceninu. Když se podíváte na tu horní mapu, zhruba tam, kde je znak pro muzeum (takový ten antický oblouk se třemi sloupy) na nás čekala Rádkyně. Dívala se na nás trochu posmutněle, protože místo toho, aby jí Organizátor řekl, že máme fakt sekeru, tvrdil jí, že tam "za chvíli budem", takže ona na nás čekala s povolením ke vjezdu pár hodin. V tom hnusném počasí.

Vyjeli jsme na hrad. Cesta byla nezpevněná, plná zatáček a do ukrutného kopce. Jela jsem to na jedničku a byla jsem ráda, že jsem ráda.

V rámci časové úspory přeskočím všechno, co se dělo na hradě. Jen prozradím, že ty stany, co jsme vezli ze Znojma, byly určené k přechovávání báglů na nádvoří - protože ona vytopená místnost by stačila pro lidí dvacet, nikoli pro šedesát. Mlelo se tam toho hodně a ještě víc, ale jak říkám, kašlu na to, stačí, že to bylo předehrou k tomu, co se stalo druhý den ráno. Někdy dopovím.

Večer jsme byli odesláni do skautské klubovny, kde měl být původně noční úsek. Ale protože jsme nabrali sakra zpoždění, rozhodlo se, že v té klubovně budou spát organizátoři. Jak jsme ji hledali, protože nám Organizátor určil za průvodce Vlka, který si akorát pamatoval, že se tam šlo kolem baráku s takovým krásným zábradlím, popíšu taky někdy jindy, jestli vůbec. Nakonec ji náhodou objevil Medik, který ležel v zavazadlovém prostoru na zádech a čučel po barácích okolo.

Vytápěná klubovna byl pěkný kec. Spala jsem ve dvou spacácích a měla jsem na sobě dvoje kalhoty, přesto jsem klepala kosu jak profesionální žnec. Přísahala bych, že ráno byla na koberci jinovatka. Sbalili jsme se a vypadli jsme k autu, že pojedeme na hrad. Mělo to jeden háček.

Přes noc napadlo přes pět cenťáků sněhu a cesta vedla prudce vzhůru po kočičích hlavách. Povedlo se mi se rozjet, jenom zadek auta lítal metr sem, dva metry tam žádná míra. Plavali jsme jak Torpe na olympiádě a pomalu se sunuli vzhůru. Medik, který spolu s ostatníma lítal v zavazadlovým prostoru jak nudle v bandě to komentoval "Easy, honey, easy..."

A tak co třicet vteřin. Jednu ulici nahoru jsme jeli asi pět minut, takže jsem toho "Easy, honey..." slyšela tolikrát, že mi to začalo lézt na nervy. Nakonec došlo na bod zlomu.

Potřebovala jsem zahnout doleva nahoru, ale přesně uprostřed zatáčky auto najednou nejelo ani vpřed ani vzad a začalo klouzat bokem na roh domu a auta zaparkovaná před ním. Stála jsem lakonicky na brzdě a jako ve snách dumala, kolik to asi tak bude stát. To, že mám v autě se třemi místy podstatně víc lidí, mi v tu chvíli ani nepřipadalo podstatný.

Zezadu se opět ozvalo "Easy, honey!"

Nasrala jsem se (a pořád se ještě pomalu suneme na bok domu) a povidám "Drž zobák, Mediku, nebo si to odřídíš sám!"

Ozvalo se čiperné a veselé "Tak jo!"

Bouchly ve mně saze. Nevím jak, ale najednou auto stálo na rovince za zatáčkou, doteď si myslím, že to bylo díky mým latentním teleportačním schopnostem, chcípla jsem motor, zhasla světla, vzala si bundu s cigárama, prohlásila jsem že klíče jsou v zapalování a papíry v kabelce pověšené zezadu na sedadle, třískla jsem dveřma tak, že jsem si o ně rozsekla ruku a šla jsem po svých.

První se vzpamatovala Umělkyně, vyskočila z auta a šla mě uklidňovat, druhý se k ní přidal Vlk s flegmatickým "To přehnal." Řvala jsem sprosťárny, kouřila a šli jsme pěšky. Cestou jsme nakonec našli ten barák, co si Vlk pamatoval. Měl opravdu moc pěkné kované zábradlí a ze zábradlí na balkoně do ulice vystupovala lucerna stejného typu, jako byly okolo. Myslím, že to bylo někde v boskovickém židovském městě.

Došli jsme na náměstí, mezitím se odněkud vynořil povědomý bílý transit, přiřítil se k nám, zapíchl to čumákem do závěje na parkovišti, z místa řidiče vyskočil Medik a šel ke mně s rozpřaženýma rukama a bezelstným výrazem ve tváři.

Dnes jsem ráda, že mám blok proti fyzickému násilí, který mě občas pěkně krká, protože nemít ho, vypadal by dnes Medik asi trochu jinak. Řvala jsem na něj, nadávala jsem mu, tekly mi slzy a málem jsem spolkla vajgla. Nutno dodat, že jsme už předchozí den měli s Medikem mezi sebou tak trochu problém, který se tímto vyřešil. Tedy spíš vyřval.

Stál tam chudák jako beran a držel, nakonec mi akorát tiše povídá "Cir, buď se ztlum neb přestaň mluvit sprostě. Děsíš lidi."

Ztišila jsem hlas a vyříkávali jsme si situaci dalších pár minut, nakonec jsme se rozhodli, že teda všechno dobrý a že pojedeme na hrad.

Dorazili jsme k muzeu, kde na nás den předtím čekala Rádkyně - a dál to nešlo. Za jedna, plný kotel, kola se protáčejí - a auto couvá. Rozmrazování zadních skel bylo na tohle krátké, takže jsem nechala všechny vystoupit a otevřít zadní dveře do nákladového prostoru, abych aspoň viděla kam couvám.

Banda se rozhodla, že půjdou nahoru pěšky, jenom mi nechali vzadu bágly. Potřebovala jsem totiž dojet do Brna a vyzvedout tehdy ještě bumanžela, který měl ve čtvrtek večer koncert. Vyrazila jsem směr Brno, rychlostní silnici jsem našla raz-dva a pustila si rádio. Tenkrát jsem poprvé slyšela o té hromadné bouračce.

Do Brna jsem dorazila bez problémů, zaparkovala jsem vzadu za nadrem u tržnice a čekala jsem na manžela. Dorazil na čas, sedl do auta, otočila jsem klíčem v zapalování, couvám z parkplacu a najednou řev hydrauliky, lupnutí ve volantu a nešlo zatočit.

Zkoušela jsem, co se dalo, nakonec jsem se hystericky rozbrečela. Povedlo se mi za škytání a vzlykání ještě dorvat auto zpátky na místo, ze kterého jsem vyjela, abych nezablokovala celý parkoviště, ovšem během půl hodiny po tomhle extempore se mi udělaly modřiny na dlaních, který jsem měla ještě tejden.

Bylo jasný, že je problém v posilovači řízení. A skoro dvoutunový auto jsem bez něj fakt ovládat nedokázala.

Následovala spousta telefonátů, včetně tomu klukovi, který měl tranďála tenkrát v užívání, který se sebral, vzal s sebou zaměstnance a dojel pro nás i pro auto z Prahy.

Zatímco jsme na něj s bumanželem čekali, došlo mi, že moje poslední zkonzumované jídlo bylo v těch Lechovicích cestou do Znojma, že jsem zapomněla i pít a dokonce i brát prášky na tlak. Což by vysvětlovalo minimálně část mých nervových problémů.

Tímhle skončilo moje boskovické dobrodružství, byli jsme i s tranďálem odtaženi zpátky do Prahy, jen jsme ještě vrátili majitelům jejich bágly.

Ukázalo se, že byla opotřebovaná hadička přívodu hydrauliky do serva posilovače řízení a právě při tom couvání z parkplacu mi praskla. Byla prý ovšem tak načatá, že se to mohlo stát kdykoliv během uplynulého měsíce předtím.

Takže mi mohla prasknout při šílené jízdě po D1, kdy jsem neviděla na cestu. Při návratu ze Znojma do Brna, kdy jsem vyrovnávala ten zkurvenej vítr. Při jízdě serpentinama, kde na nás s oblibou bafaly autobusy v protisměru. Při klouzání po sněhu...

Lidi, my jsme mohli být tolikrát mrtví, že je nám z toho s Vlkem doteď špatně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 4. února 2011 v 13:09 | Reagovat

Já jsem Brňák a sotva trefím :D

2 adaluter adaluter | Web | 4. února 2011 v 13:14 | Reagovat

Hu, to se čte jak detektivka, pravda je, že já ten "problém" taky očekávala v každém dramatičtějším okamžiku tvého vyprávění, což nutno říct, bylo každou chvíli, zvlášť po té, co si upozornila na pozici špitálu. Nakonec jsem si oddechla, že kdosi, či cosi nad vámi držel(o) ochrannou ruku, protože sotva by se našlo v celém příběhu vhodnější místo na "havárii", než zrovna  parkoviště. Jinak ten Organizátor, by si zasloužil uvozovky , protože jestliže organizace byla jeho silnou stránkou, pak bych nechtěla zažít ty slabší.

3 Lipetka Lipetka | Web | 4. února 2011 v 14:52 | Reagovat

Kurnik aji kuřit jsem zapomněla, jak to bylo napínavé. Přiznám se, že jsem celou dobu spíš čekala nějakou masovou vraždu. :-) Hlavně že jste všichni zdraví.

4 pammahone pammahone | E-mail | Web | 4. února 2011 v 16:51 | Reagovat

A nakonec jsem v té kuchyni zkejsla já s Medikem...
Dík za přivolání vzpomínek. Komenovat to asi nebudu, protože jsem to od tebe už slyšela v té více sprosté verzi :)

5 Mac Gyver Mac Gyver | E-mail | 4. února 2011 v 18:34 | Reagovat

Cirr,ty máš blok,proti násilí??muheheheee... četlo se to moc dobře,místy jsem nedýchal,jelikož vím moc dobře,o čem to na té silnici je...,jen mě mrzí,že se také neúčastním,třeba bych "rozhodl" o počasí,co říkáš??:-D

6 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 4. února 2011 v 19:25 | Reagovat

[1]: Já trefím jenom tam, kde to znám :-)

[2]: No, ať už to byl kdokoli nebo cokoli, musel(o) se nadřít až až...

[3]: Ty, ne že spolkneš vajgla!

[4]: A já jsem ti za to doteď vděčná. Co slyšela, tys u spousty z toho aji byla :-)

[5]: Plesknutí není násilí, Lordíto :-) Muheh, někdy zase něco vymyslíme. Uklidňuju se tím, že co jsem za paznehta, jsi věděl už dááávno.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama