Méně je více

3. února 2011 v 11:15 | Cirrat |  Jak líp vydávat skřeky
Dlouho jsem nenapsala nic o psaní. Dlouho, předlouho. :-) Dneska budu rýpat do sklonu, který má skoro každý začínající autor (a bohužel i většina "mírně pokročilých") - přeplácání všeho vším.



Vezměte si třeba osoby a obsazení - jak dlouho vám bude trvat, než se ztratíte ve všech těch možných "stařenkách na trhu", "žebrácích u chrámu", "žebrácích u zdi", "žebrácích u brány", "hlídkujících vojácích" a podobně?

Je sice pravda, že váš hrdina nemůže procházet liduprázdným městem o polednách a kupovat si od duchů jídlo nebo zbraně, tedy pokud to nezapadá do vašeho příběhu, ale pozor na to, jak detailně se věnujete kterým postavám.

Dav lidí na ulici popíšete jednou větou. Prodavače u stánku zvládnete třemi až pěti slovy - pokud to není postava nějak podstatná pro děj.

A když váháte, jestli se nějaké z vedlejších postav věnovat víc, zeptejte se sami sebe: Je tahle postava pro příběh nezbytná? Nemohla bych místo vymýšlení nové použít některou z již existujících postav? Jak moc tahle postava příběh posouvá někam dál?

To samý se zápletkou. Ano, zápletka je důležitá. Ano, pokud máte delší příběh, není od věci mít pár vedlejších dějových linií - ale ty nesmí být samoúčelné! Pokud v románu pro ženy zničehonic začnete řešit výskyt upírů v blízkém kostele, je to jak pěst na oko - pokud to není součástí HLAVNÍ dějové linie, protože vám šlo o to, jak se máma od dětí s manželem alkoholikem popasuje s vůdcem vlkodlačí smečky a sundá ho pánvičkou ještě mastnou od smažení řízků.

A hlavně, každá vedlejší zápletka by měla být nějak spojená se zápletkou hlavní - hlavní postava nemůže pokračovat v příběhu, dokud nevyřeší něco dalšího, co jí brání v postupu.

Krásný příklad je Svobodnej národ od Pratchetta: Toničce Bolavé někdo sebral bratra a ona ho chce zpátky. Co na tom, že zároveň musí zjistit, kdo ho unesl, kde je, jak se za ním dostat, popasovat se s čestnou funkcí v klanu modře potetovaných Piktmužíků, zkrotit je, vyřešit si sama svůj vlastní rozpor s tím, že je brácha občas na zabití, ale je to JEJÍ bratr, vypořádat se se sny a zastavit invazi královny víl do jejího kraje. Jo, a ještě se musí srovnat s tím, že je čarodějka a pomoct zpátky nafoukanému baronovu synovi, kterého královna víl unesla před rokem.

Na první pohled je to sakra moc vedlejších konfliktů, ale všechny souvisí s tím, že Tonička chce zpátky svého bratra. Ani jeden tam není nijak navíc nebo sám o sobě. Piktmužíci a čarodějnické schopnosti jsou Toniččiny zbraně, královna víl a její svět jsou Toniččini nepřátelé. Aby mohla používat své zbraně, musí Tonička splnit určité podmínky. Aby mohla porazit své nepřátele, musí tyto zbraně použít konkrétním způsobem, na který musí nejdřív přijít. A všechno se to točí kolem toho, že jí někdo vzal bratra a ona ho dostane zpátky.

Opačným příkladem je Kolo času Roberta Jordana. Ano, je to epický kousek, ano je to zajímavý, ale po sedmý knize jsem měla chuť ho uškrtit. Spousta lidí, spousta dějových linií a prakticky žádná z nich nebyla dořešená. Pořád otevíral nové a nové a nové a neuzavřel ani jednu starou.

Jedeme dál. Má cenu se bavit o spoustě supervlastností a bohatství? Ale jo, když už melu všechno dokola, mrkneme se i na tohle.

Co se stane, když má hlavní postava po ruce všechny prostředky k vyřešení zápletky příběhu hned od začátku?

Buď bude vypadat jako hlupák a ňouma, co nenajde cestu ven z mokrého papírového pytle, nebo to bude šílená nuda.

Aby to mělo nějaký švih a napětí, musí být hlavní postava v takové situaci, aby se musela sakra snažit z toho dostat ven. Tony Stark vynalezl Iron Mana ve chvíli, kdy byl v podstatě smrtelně raněný v zajetí afgánských teroristů. Jeden by řekl, že nemá šanci se odtamtud dostat živý, natož ještě aby vymyslel něco, co mu pomůže napravit škody napáchané neuváženým prodejem zbraní jeho firmy.

Knight Rider má k dispozici super bourák, garáž se zázemím - a nic víc.

A-Team je sbírka cvoků, eh, válečných veteránů na útěku před zákonem.

Edmond Dantes se musí dostat z vězení, kam ho zavřeli jeho nepřátelé.

Hlavní postava to prostě nesmí mít jednoduché za žádnou cenu. Nejlepší je, když se zdá, že je skoro u cíle své snahy, podrazit jí zničehonic nohy, otočit pod ní mapu (ukáže se, že ti hodní jsou ve skutečnosti ti zlí a naopak) nebo ji srazit aspoň tak o tři levely níž. Čtenáři milují autory, kteří jsou ke svým postavám sadističtí.

Většinou, když se někoho zeptáte, který díl Harryho Pottera se jim líbí nejvíc, dozvíte se že čtyřka, pětka nebo šestka - v Ohnivém poháru se k Harrymu všichni, včetně jeho nejlepšího kamaráda, otočí zády, pak ho všichni obdivují, pak ho pomlouvají, nakonec se jeho přispěním dostane zpátky jeho největší nepřítel a jeho spolužák skončí tuhej jak prkno. Ve Fénixově řádu s ním nikdo nemluví, mají ho za blázna, učitelka ho týrá a on vlastně nemůže nic říct a nakonec přijde o kmotra. V Princi dvojí krve zas na konci zařve Brumbál (nenávidím ty české přepisy), lídr Světlé strany a druhá největší naděje na vítězství hned po Harrym (alespoň v očích veřejnosti).

A pak jim v sedmičce Rowlingová všem podrazí vesele nohy: aby měl Harry šanci na vítězství, musí nejdřív umřít. A Snape vlastně nebyl tak strašný padouch, protože Brumbál se s ním na své smrti domluvil předem. Hmm...

No jo, ale v Dohodě jsem mluvila o tom, že nemůžete jen tak čtenáře vzít, zatřepat (nemíchat) s ním a ukázat mu konec, který si celou dobu představoval úplně jinak, a čekat, že nebude vytočený.

Jak teda zkombinovat dostatek dějových zvratů a problémů pro hlavní postavu a přitom totálně nezlikvidovat čtenářovu realitu?

Já v tomhle miluju jeden takový úkaz, kterému se říká Čechovova puška (v angličtině Chekov's Gun - a to si pište, že mě jako první napadl Pavel Chekov ze Star Treku!), která je v češtině výborně popsána zde. Cituji:

"Čechovova zásada: Když v prvním jednání visí na zdi puška, musí v třetím vystřelit. ... Srozumitelně řečeno, jde o to uvést již brzy na počátku do hry prvek, jehož význam se ukáže později. Může to být cokoliv, tajemný neznámý předmět, zašifrovaný deník, bezvýznamná komická postavička... Čechovova puška má ale i druhý význam. A to nezavádět do hry prvky, které nebudou zužitkovány. Pokud deník nemá být rozluštěn, pokud se bezvýznamná postavička nestane významnou, pokud zbraň nemá vystřelit, vůbec ji do hry nedávejte."

Pomocí letmých zmínek si můžete připravit pevnou půdu pod nohama a na konci jenom posbíráte kousky, které jste už předtím v příběhu ukázali, cvak, cvak - a máte rozuzlení zápletky. Když to uděláte dost dobře, čtenář si povzdychne, že tohle by ho fakt nenapadlo, ale je to vlastně logický, a je spokojený.

To neznamená, že máte být předvídatelní.

A neznamená to, že taky budete nápadně nenápadní jak houska v zadnici. Pokud někam "nenápadně" umístíte indicii a kolem ní přidáte půlmetrové cedule s nápisem "Tohodle si vůbec nevšímejte", pak si zasloužíte znuděné čtenáře, kteří po desáté straně už vědí, jak celá kniha dopadne.

Čechovova puška nám taky pomůže eliminovat ony postavy navíc, které s příběhem nemají nic společného.

Katy podotkla, že občas má strach jednak z toho, aby nezapomněla dát čtenářovi dost indicií, jednak z toho, aby mu nevyžvanila všechno předem. Váženstvo, tohle je problém, který prostě musíte vychytat časem. Neexistuje na to žádný oficiální recepis "takhle a ne jinak", protože to souvisí s vaším psacím stylem. Jak a kam jednotlivé nápovědy zamaskujete je jen a jen na vás. Pokud máte strach, abyste na ně úplně nezapomněli, udělejte si poznámku při sestavování kostry zápletky, kde chcete co zmínit.

Takže opět krátké shrnutí:
  • Ne každá postava, která se vám zrovna líbí, je vhodná do toho kterého příběhu, který zrovna píšete. Pokud můžete, použijte takovou, která již v příběhu existuje.
  • Zákaz postav a vedlejších zápletek, které nikam neposouvají hlavní příběh.
  • Zákaz situací, které máte v příběhu pouze proto, že je to sranda - pokud tedy nějak neslouží příběhu jako takovému.
  • Hlavní postava to nesmí mít jednoduchý.
  • Hlavní postava nesmí mít už na začátku po ruce všechno, co potřebuje k vyřešení zápletky příběhu. I kdyby měl po ruce mocný artefakt, aspoň nesmí vědět co to je, nebo by měl chvíli plnit úkoly, kterýma se teprve naučí, jak ho použít.
  • Používejte dějové zvraty a buďte ke své hlavní postavě sadističtí. Buďte prostě mrchy a svině.
  • Každý dějový zvrat má své pozadí, které by měl mít autor dokonale v hlavě. Vy to musíte vědět, proč to je zrovna takhle a ne jinak. Čtenářovi musíte alespoň zpětně poskytnout dostatečnou nápovědu na to, aby to vykoumal sám.
  • Čtenáři jsou zvídavá cháska, a tak z nich nedělejte debily a neservírujte jim všechno na stříbrném podnose. Nechte je, ať nad příběhem zapřemýšlejí sami.
  • Nedávejte do příběhu nic, co v něm nebude nějakým způsobem použito. Pokud je na stole ubrousek, někdo si do něj aspoň otře ústa, udělá z něj roubík pro někoho jiného, vztekle ho zmačká a odhodí na stůl (slouží aspoň k vyjádření emoce), narve ho někomu do chřtánu tak prudce, až se ten druhý udusí. Nebo někoho může upozornit na to, že je něco špatně. U stolu večeří šest lidí, ale je na něm sedm ubrousků.
  • Ano, klamné stopy je možné používat, ale zase by měly někam vést. Klidně hlavní postavu někam do slepé uličky, odkud se bude muset vrátit, ztratí drahocenný čas, prošvihne nějakou správnou indicii, na což ale přijde až když je pozdě...
Užijte si to. Tyhle zásady používám já a vyhovují mi. To ale neznamená, že jsou jediné správné. Jako vždycky, vyžvejkejte si z nich to, co je vám k něčemu, zbytek s ledovým klidem ignorujte. Já nejsem ničí guru.

PS: pokud píšu o něco divněji než obvykle, je to proto, že se mi dneska ještě nepovedlo vzbudit.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 3. února 2011 v 12:06 | Reagovat

ano, ano, ano! pod tohle se podepíšu vlastní krví. osobně jsem třeba jednou komentoval jistou povídku, která mě zvedla ze židle tím, že jedna z hlavních postav má prorocký sen, kterému nerozumí, a poté, co jej popíše postavě druhé, druhá postava dopodrobna vše pochopí a oni ví, co mají dělat dál. prostě byla jaksi přemoudřelá...

co se pušky a spol. týká, podobné věci si někdy doslova vychutnávám...

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 3. února 2011 v 16:02 | Reagovat

Mám opačný problém - cokoli vedlejšího mě obtěžuje popisovat - takže je to skoro, jako v tom městě duchů a nebo spíš ve městě tvorů bez tváří :).

Každopádně dík za další rady.

3 Cirrat Cirrat | Web | 3. února 2011 v 16:43 | Reagovat

[2]: No ty se spíš drž Dohody - a pomáhá přečíst si po sobě něco nahlas a zeptat se sama sebe "Kdybych nevěděla předem o co jde, pochopila bych to z toho?"

4 Dragita Dragita | Web | 3. února 2011 v 19:47 | Reagovat

moc ráda čtu tvé rady pro autory, vždy mě donut se zamyslet. A taky se pokusím být více sadistická a třeba zařadit nějaké pěkné dějové zvraty. Jsem zatím na začátku, neřekla bych, že jsem ke svým postavám zrovna jenom milá a děj je pořád stejný, ale potřebuje to v lecčem vypilovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama