Osoby a obsazení IV - Obsazení postav

10. února 2011 v 11:22 | Lee Masterson (překlad Cirrat) |  Jak líp vydávat skřeky
FF_headline
Máme tady další kousek teorie od Lee Masterson z Fiction Factor. Její článek o obsazování postav (původní článek v Aj zde) mě docela zaujal a třeba někomu pomůže při vymýšlení vedlejších postav.

Jako obvykle, já mám výslovné povolení k překladu tohoto článku a jeho uveřejnění na svém blogu. Vy na něj můžete odkazovat.


A proč uveřejňuju návody, které si protiřečí?

Jak už jsem psala, je to proto, aby si mohlo vybrat co nejvíc lidí. Takže dneska to bude o tom, jak nemít povídku s jednou postavou a liduprázdnou krajinou kolem...

<překlad>

Jak obsazovat postavy
od Lee Masterson


Spousta autorů má při začátku psaní románů tendenci vytvořit Protagonistu, který vyhovuje jejich zápletce a dějové linii, které si vymysleli, a pak se vrhnout do tý srandy, co sebou psaní knihy představuje. Ale hodně jich zapomene na to, že potřebují i silnou tlupu "účinkujících" - hráčů kolem Protagonisty, které knize vdechnou život.

Když si dáte načas a při plánování svého románu si pohrajete s vytvářením účinných a realistických vedlejších účinkujících, rozhodně vám to při psaní pomůže.

A stejně tak, když budete předem vědět, jaké postavy se musí na jevišti vašeho fiktivního světa objevit v určitých částech děje, můžete se vyhnout záseku při psaní ještě než začnete. [Pozn. Cirrat: u Sikara jsem ukradla označení "Syndrom blikajícího kurzoru"]

Mějte ale na paměti, že když někam vrazíte standardní typ postavy, riskujete, že se vám povede něco stereotypního, a svůj příběh tak oslabíte. Vaše publikum od vás očekává zbrusu nové postavy a rozhodně je naštvete, když jim předhodíte pořád toho samého unaveného starého šíleného vědátora nebo pořád toho samého předvídatelného hrdinu v zářivé zbroji, které viděli už tisíckrát.

Zatímco stereotypy mají ve fikci své místo, měli byste je používat velmi uvážlivě.

Existuje osm různých typů Postav: Hlavní, Protagonista, Hrdina, Antagonista, Překážející, Logická, Emocionální a Poskok.

Podíváme se na ně podrobněji.

Hlavní postava

Nepleťte si Hlavní postavu s Protagonistou. Hlavní postava je ta, skrze kterou čtenář prožívá příběh, kouká se jejíma očima. Někdy to bude vypravěč příběhu a jeho pohled na věc bude hlavní linií příběhu, která vám poskytne pohled na "hrdinu" z vnější perspektivy.

Tím, že budete události popisovat z hlediska jiné postavy - která vidí jenom to, co je vidět navenek - můžete přidat Protagonistovi na hloubce a výrazu, jelikož "hrdina" často nemůže sám sebe nebo své činy vidět tak, jak se na ně dívají ostatní.

Například v Interview s upírem Anne Riceové je Louis - upír, který se účastní interview a tedy příběh vypráví - je zcela jasně Hlavní postava této knihy. Ale není nutně Protagonistou. Louisovi se prostě věci dějí a on o nich vypráví.

Ve skutečnosti je Protagonistou Lestat - upír, kolem kterého se celý příběh točí. Lestat je ten, kdo pohání děj kupředu. Způsobuje situace, které vedou k určitému cíli, o který se snaží, a strhává ostatní postavy za sebou, aby se o něj snažili taky. Jinými slovy, stanou se z nich vedlejší postavy v Lestatově vlastní snaze dosáhnout některého ze svých cílů.

Tenhle neobvyklý obrat v charakteristice zdůrazňuje velmi dobře vytvořené osobnosti postav a přitom ještě nabízí neobvyklý pohled na věc. A není to jediný příklad tohoto typu, který lze v tomto příběhu nalézt.

Protagonista

Protagonista je vlastně hlavní hybatel snahy o dosažení cíle příběhu.

U spousty příběhů je Protagonista "hrdinou" - chlápek nebo holka, kterému čtenáři fandí a sledují ho, aby zjistili, jestli na konci vyhraje. Většinou jsou příběhy vyprávěny z perspektivy (nebo pohledu) právě Protagonisty. Koneckonců, je to postava, která bude čtenáře zajímat nejvíce.

Protagonista nicméně nemusí nutně být Hlavní postavou - je to jenom ten, kdo je zodpovědný za pohánění děje kupředu, jak bylo vidět na předchozím příkladu.

Samozřejmě, spousta autorů tyhle dva typy smíchá dohromady a vytvoří postavu, která je zároveň hlavní i protagonista. To ještě stále může být velmi efektivní. Nicméně jste tím vytvořili třetí stereotyp - Hrdinu.

Hrdina

~ Hlavní postava je herec, skrze kterého publikum prožívá příběh na vlastní kůži.
~ Protagonista je hlavní hybatel děje.
~ Hrdina je kombinace obojího - Hlavní postavy a Protagonisty.

Slovo "Hrdina" nám většinou přinese na mysl šaramantního blonďatého mládence s perfektním úsměvem a se svaly převažujícími nad mozkem. To už je holt povaha stereotypů.

Zkombinování Hlavní postavy s Protagonistou je mezi současnými spisovateli asi nejčastější. Příběh vám odvypráví Hrdina ze svého pohledu, zatímco se bude probíjet ke hlavnímu cíli příběhu.

Čtenáři zažijí hrdinův pohled na věc a jeho činy z první ruky.

Největším problémem při vytváření postavy typu "hrdina" je jejich šablonovitost. Například většina románů pro ženy dneska obsahují archetypálního "švarného, osvaleného, zdvořilého a sexy hrdinu", který je tam už jenom z musu a jinak není k ničemu.

Pochopte totiž, že už jen představa takovéhoto fyzicky dokonalého exempláře znamená, že se autor zamyslel nad tím, jak by měl přitažlivý hrdina vypadat, a přitom je osobnost takového hrdiny často povrchní, nevyvinutá a plochá.

Takovéto nadměrné použití stereotypní postavy může způsobit, že se vaše postavy budou čtenáři zdát nereálné.

Ve snaze se vyrvat ze stereotypní škatulky "hrdinské" postavy stvořila Lois McMaster Bujold zřejmě nejlepšího antihrdinu, s jakým jsem se zatím setkala.

Miles Vorkosigan je naprostým opakem standardní představy o "hrdinovi". Je velmi malý, nevyvinutý, znetvořený díky problémům s páteří, válkami zjizvený a ještě navíc geneticky zmutovaný. Přesto je, co se své osobnosti týče, zobrazován jako neskutečně silný, vytrvalý, odvážný, zdvořilý, velmi vzdělaný a ohleduplný - téměř pravý opak toho, jaké emoce jsou většinou přisuzovány lidem s jeho fyzickým vzhledem. Bujold si taky dala práci s tím, aby zdůraznila, že mnoho z jejích dalších postav je k jejímu antihrdinovi přitahováno prostě díky jeho neskutečně silné osobnosti - a nikoli díky tomu, že je skvěle vypadající macho (protože to teda opravdu není!).

Antagonista

Stereotypní Antagonista je "padouch", zloduch, ten, kdo stojí proti Protagonistovi a jeho snaze dosáhnout svého cíle. Antagonista by měl představovat sílu, která se snaží zamezit úspěchu.

Tohle často vyústí v příběh, kdy je Protagonista, který má nějaký cíl, zastaven nebo zpomalen v postupu Antagonistou, který se objeví na scéně a snaží se mu zabránit v úspěchu.

Občas to ale může být naopak. Antagonista má svůj vlastní cíl, který bude mít negativní následky. Protagonista pak bude mí za cíl zastavit Antagonistu.

Stejně, jako má Protagonista často "dvojroli" - Hlavní postavu, je Antagonista často (ale zdaleka ne tak často jako předchozí případ) zkombinován s Překážející postavou.

Hodně spisovatelů má tendenci vytvořit padoucha, který je prostě "zlý" nebo "špatný", jen proto, aby měl Hrdina koho porazit. Stereotypické představy o zlounech jsou na pochodu a mohou výrazně oslabit i ten nejlepší příběh.

Pro více detailů o vytváření uvěřitelných padouchů klikněte sem. [Pozn. Cirrat: Odkazovaný článek je v Aj.]

Překážející postava

Překážející postava je hrá, který stojí v cestě, ale není to nutně Antagonista.

Stejně, jako Antagonista stojí proti Protagonistovi, stojí Hlavní postavě v cestě Překážející postava. Všimněte si, že jsem neřekla, že Překážející postava stojí PROTI Hlavní postavě.

Účelem Překážející postavy je reprezentovat alternativní systém víry nebo pohled na svět vůči Hlavní postavě, čímž jí zabrání v následování jednoduchého řešení a donutí ji postavit se svým problémům.

Takže když svému Protagonistovi dáte dobrého přítele, jehož světonázor se liší, může to být efektivní způsob, jak do svého příběhhu dosadit Překážející postavu, která není ani trochu padouchem.

Překážející postava může být spojencem jak Antagonisty tak Protagonisty. Často je Překážející postava obsazována jako poskok nebo zástupce Antagonisty. Nicméně když ji přidáte na stranu Protagonisty, mohou fungovat jako osina v zadnici nebo špatný vliv.

Anne Riceová v Interview s upírem opět poskytuje výborný příklad Překážející postavy v neobvyklém balení. Malá Claudia, dítě-upír, se stane Překážející postavou jak pro Lestata tak pro Louise a zabraňuje oběma v dosažení jejich cílů. Také poskytne mnoho příčin, proč oba mui zvažují svůj dosavadní způsob myšlení a stojí v cestě dosažení hlavního cíle příběhu. Až když je Claudia zabita se dějová linie vyjasní a pokračuje kuupředu.

Jinými slovy, překážka byla odstraněna.

Logická postava

Logická postava je klidná, soustředěná a chladnokrevná, občas až chladná. Dělá rozhodnutí a koná čistě na základě logiky.

Použití Logických a Emocionálních základních postav může být skvělým nástrojem pro vytváření napětí a konfliktu v příběhu. Mají potenciál vynést v tom druhém na povrch to nejhorší a také poskytují skvělou záminku, jak zmást Protagonistu.

Pán prstenů J.R.R. Tolkiena hojně využívá všech osm stereotypů a rozvíjí tyto základní modely do reálně zobrazených jednotlivých postav.

Gandalf Šedý je v tomhle případě logickým základem a většinou se objevuje na scéně, když se Emocionální postavy příliš vzdalují svému zamýšlenému cíli. Rychlá mezihra s Gandalfem vrátí logiku situace zpět do popředí mysli společenství a to pokračuje ve svém poslání.

Autoři většinou tenhle stereotyp špatně používají jako vědce nebo tu či onu autoritu jen proto, aby poskytli svým dalším postavám nějaké údaje. Což z postavy činí chodící encyklopedii.

Emocionální postava

Emocionální postava je energická, zdánlivě neřízená střela, neorganizovaná a poháněna pocity - ať už správnými nebo špatnými.

V praxi dává Emocionální postava své city jasně najevo. Rychle se naštve, ale taky se rychle vcítí do ostatních. Protože je frenetická a neorganizovaná, většina její energie není nijak kontrolována a tak ji vyplýtvá, když se vrhá všemi směry natolik, že nakonec pobíhá v kruhu a nikam se nedostane.

Představte si příběh, ve kterém přijde o život několik delfínů kvůli výzkumu léku na rakovinu. V tomto případě by byl biolog zabývající se mořskými živočichy (Logická postava) přesvědčený, že jsou jeho činy oprávněné, protože lék na rakovinu bude ku prospěchu celého lidstva.

Nicméně protestující (Emocionální postava) bude vidět pouze jatka, na kterých zahynou stovky nevinných savečků a udělá vše, co je v jeho silách, aby zabránil pokračování výzkumu.

V tomto případě nemusí být ani jedna z těchto postav Hlavní nebo Protagonista, ani nemusí být nutně Antagonistou, ale když je oba zahrnete do příběhu, napětí vám prudce vzroste.

Co kdybychom tam dosadili Protagonistu, jehož žena umírá přesně na ten typ rakoviny, jaký se tento výzkum snaží vyléčit, a Antagonistu, který se těší na to, jak na léku vydělá miliony? Logická a Emocionální postava nejsou součástí hlavní dějové linie, ale pořád ještě slušně stupňují konflikt a napětí.

Nejčastější způsob tohoto typu postavy lze najít ve mnoha fantasy románech, ve kterých je člen družiny "čistě náhodou" berserk, který se projevuje jen tehdy, když může řvát, mávat kolem sebe mečem a celkově tak dávat najevo svou nespokojenost se směrem, kterým se věci ubírají.

Poskok

Poskok je věrný stoupenec. Všimněte si, že Poskok může být zastáncem kterékoi postavy - nikoli pouze Protagonisty.

Všichni si umí vybavit nějakého Poskoka. Účelem některých je komická vložka. Další existují proto, aby podpořili cíl nebo názory postavy, kterou podporují. A ještě další jsou uvedeni na scénu, aby poskytli kontrast k postavě Antagonisty.

Není nějaké pravidlo koho nebo co by měl Poskok podporovat, jenom že by měl věrně pomáhat někomu nebo něčemu.

Například:

~ Věrným stoupencem Froda, Protagonisty z Pána prstenů, je Samvěd Křepelka.
~ Věrným následovníkem dr. Zloducha, Antagonisty z filmů Austin Powers, je Mini-já.
~ Věrným zastáncem Sherlocka Holmese, Hlavní postavy a Protagonisty z knih o Sherlocku Holmesovi, je Dr. Watson.

A teď, když jste obsadili celý svůj tým postav, je načase připravit pódium k vystoupení - ale to už je na jiný článek.

Copyright (c) Lee Masterson. Všechna práva vyhrazena.

</překlad>

Tak co, už jsme vymačkali tohle téma jako citron, co? Ještě mám v zásobě dva články a pak počítám, že bude tohle téma vyšťavené úplně. Ani jeden z nich ovšem není ten o padouších, na který Lee odkazuje.

Pak mám ještě dva články o Kritice, a pak nic. Buď něco navrhněte, nebo budeme čekat, co mě cvrnkne do klobouku jak Popelčina otce (mimochodem, co by se v té pohádce stalo, kdyby ho z legrace do klobouku cvrnkl velký zarostlý rabiját?) a uvidíme, co se z toho vyvrbí.

Jen ještě dvě věci, které vám sice nejspíš došly, ale opakování matka moudrosti:
  1. Lee několikrát v textu zmiňuje, že tohle jsou ZÁKLADNÍ STEREOTYPY postav. Znamená to, že pokud je použijete prostě tak, jak jsou zde popsány, bude to jako byste šli na výstavu modelů s něčím, co jste poslepovali dohromady a neobtěžovali se to natřít.
    Doporučila bych NEJDŘÍV si sestavit postavu, včetně všech charakteristik, a PAK se podívat, kterému stereotypu nebo dvěma bude asi tak nejvíc odpovídat. To vám pomůže v předurčování, jak se asi která postava v jaké situaci zachová... 
  2. Lee nikde nepíše, že je nezbytně nutné použít v příběhu VŠECHNY tyhle typy postav. Zvažte sami, které se vám tam budou hodit a které ne... Vemte si takový film Telefonní budka: máme tam frajera v budce - Protagonistu, ostřelovače - Antagonistu, a pak vcelku nevýrazného poldu, manželku a milenku. Jo a jako vedlejšák maníka s pizzou...
(Obrázek byl převzat ze serveru Fiction Factor)

PS: Do háje, proč mi editor neustále při ukládání žere tučňáky?
 


Komentáře

1 Sikar Sikar | 10. února 2011 v 11:56 | Reagovat

Hmm, dost dobrý výčet postav. Pěkný základ.

P.S. - syndrom blikajícího kurzoru klidně kraď, já ho sám ukradl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama