Bizarní nehody

30. března 2011 v 16:15 | Cirrat |  Denní hemzy
Sedíme takhle s Krizou, Dáří a Sikarem u Kocoura, povídáme, povídáme, a najednou se na mě Sikar obrátí s dotazem "Prosímtě, jak to, že ještě žiješ?"


Jeho dotaz navazoval na moje povídání o tom, k jakým různým zraněním a nehodám jsem přišla. Mně se totiž furt něco děje, jak mohou ti, kdo mě znají a/nebo sledují nějakou dobu můj blog, potvrdit.

To máme ježdění na kole po dvorečku žižkovského činžáku kolem kanálu tak dlouho, až se mi zamotala kebule, flákla jsem sebou a jela držkou po betonu. Pár týdnů jsem pak vypadala jak fantóm opery - půlka ksichtu odřená.

Na čele mám sem tam vidět plus a mínus. Jo, jsem bipolární, nebo taky baterie. Ale králíček Duracell ze mě asi nebude, jsem povětšinou nějaká vybitá. Plus a mínus vznikly několika rozseknutími si hlavy o různé povrchy typu obrubník chodníku (u toho mě nejvíc ještě jako prváčka naštvalo to, že jsem spadla rukou do psího hovna), rantl sedačky u dědečka (sedačka přečalouněna, leč stále na místě i po tolika letech), hranu pozinkovaného kyblíku s vodou, ve kterém stály pivoňky z babiččiny zahrádky, které mamka prodávala na místním tržišti, hrana od rozlítané houpačky a podobně.

Jsem zkrátka praštěná.

Něco z toho bylo na šití, jiné jizvy, jako třeba ty, co jsem mívala u kořene nosu, už postupem let zmizely.

Na spodním rtu mám už léta jizvu. Čert ví odkud a proč.

Kousnul mě kůň na vnitřní straně levého předloktí. Další jizva.

Strčila jsem prst do mixéru. Tedy, abych byla úplně přesná: mamka metličkama na starým dobrým ETA mixéru z osmdesátých let šlehala bramborovou kaši. Ono se to tak hezky točilo a ty metličky se blýskaly a já si chtěla šáhnout... No, kaše byla najednou s kečupem, já měla na pravým ukazováku nehet podélně rozseklý až do lůžka a po pár nedělích děda došel k závěru, že mi určitě poroste nehet zdeformovaný, jestli s tím něco neudělá. A tak vzal věci do vlastních rukou, mezi nima i kombinačky a já se chvíli koukala jinam... Taková malá domácí mučírna.

Spálila jsem si kotník o vlastní podrážku. Nevím jak.

To, že jsem jako malej harant strkala prsty do zásuvek a pak jsem se celej den klepala, přecházím mlčením typu "to přece dělá každej, ne?" - tato teorie budiž potvrzena historkou, jak manžel v dobách kdysi minulých luxoval, lux netáhnul, tak ho nenapadlo nic lepšího, než zkontrolovat, jestli jde do něj proud tak, že vytáhl šňůru ze zdi a vrazil tam prst...

Běžela jsem po schodech dolů a ukrojila si kus masa na achilovce zezadu o takový ten přesah, jak schody ve starých činžácích mívají. Totéž jsem s nedohojeným strupem zopakovala při představování nové tělocvičny o pár týdnů později...

Polila jsem se koncentrovanou kyselinou octovou.

Vyjela jsem si s Katastrofou na kolo. Šlápnu do toho, shodím řetěz. Nahodím řetěz, šlápnu do toho, najednou ležím na zádech a kolo na mně. Ale ne, že by na mně leželo jako že spadnutý - ne, já musím mít vždycky extra prkno. Prostě přesně ve stejný pozici, jak jsem na tom kole jela, jsem ležela na zádech. Ruce na řídítkách, nohy na šlapkách. Kdyby Katastrofa tenkrát neměla ten obrovitánský záchvat smíchu, mohli jste se kochat. Takhle se naštěstí kochala jenom ona.

O tý zlomenině ruky ani nemluvím, jakožto i o výronech v kotnících a kolenech, které už počítám na dvojciferné číslo. A bylo mi opakovaně naznačeno, že jenom já umím hrát volejbal a u toho si postupně narazit všechny prsty na obou rukách. Nebo přihrát při basketu horem a u toho si vyhodit rameno.

I když, mohla bych zmínit další svou oblíbenou stořku, jak jsme s pár kamarádkama vyrazily na jednodenní výlet ku Mladé Boleslavi, já chtěla do lesů, ony dvě na nějaký hrad, tak jsme se rozdělily. Dostala jsem hlad, i poodešla jsem ze značené stezky ku balvanům, ze kterých byl pěkný výhled, přeskočila na ten vzdálenější a...

Nepřeskočila. Byl porostlý nenápadným leč kluzkým mechem, ujela mi po něm noha, slítla jsem dva metry dolů, vymkla si kotník, kterýžto opět zaskočil zpátky (hypermobilní klouby jsou pro radost i pro zlost), v klidu jsem se najedla, sešoupla se ještě o další dva metry níž, protože jinak bych se odtamtud nedostala, vyšplhala se po svahu na stezku a došla si patnáct kiláčků své trasy a ještě nadávala na ženský, protože se mi někde zasekly a přijely až vlakem o hodinu později. S tím vymknutým kotníkem.

Sakra, ještě někdo se diví, proč mám ke sportu odpor?

Jo a vykloubila jsem si poslední článek malíčku na pravé ruce. Jak? Vcelku jednoduše. A věří mi to někdo? Nevěří. Ale povedlo se. A je doteď křivej...

Nicméně včera jsem opět překonala sama sebe.

Byla jsem v Jižních Čechách vyzvednout transita. Ano, toho transita, kterýho jsem nedávno obrečela tady. Sehnali na něj nový motor a už je zase pojízdný, i když to samo o sobě bude ještě prdel popsat. O tom potom.

Prolejzala jsem ho a o něco jsem zakopla. Asi o práh auta. Zabolelo mě to, ale říkala jsem si pohoda, to dáš.

Tak jo, odřídila jsem to v klidu do Prahy, kulhala jsem jako čert, ale ještě to jakž takž šlo. Až večer jsem si ovšem uvědomila, že co by mě měl bolet ukopnutý palec, když jsem přece měla na nohách steely!

Dnes ráno jsem se vzbudila a noha mě nebolela jako pes. Kdepak, noha mě bolela jako deset psů. A tak jsem se sebrala a odplazila se do úvéenky. Za chvíli si tam prostě zařídím domovské právo a šmytec.

O jeden rentgen později mi bylo sděleno, že jsem si vyvrtla metatarzální kůstku za palcem. Pro lepší pochopení přikládám obrázek (zdroj):



Tam, co je nápis "Metatarsal bone", pokud ještě tápete...

Jak se mi to povedlo, nevím. O co se mi to povedlo, nevím.

Co vím, je že mám berle a minimálně do pátku jsem bez došlapu, v klidovém režimu a mám mít nohu na zvednuté podložce.

V pátek ve dvanáct kontrola.

To je prostě můj bizarní život.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Venom, Havránka Venom, Havránka | E-mail | Web | 30. března 2011 v 16:37 | Reagovat

Tak tohle se mi nepovedlo. Nikdy jsem neměla nic zlomeného ani vykloubeného. Za to se mi dělají jizvy, modřiny a ani nevím jak :D Pády mě nebolí, naražení do čehokoli mě nebolí. Pak koukám v koupelně na ty krásný fialovomodrý fleky a divím se, kde jsem k tomu přišla.

Že strupy se sadistickým požitkem strhávám a nevědomky vyrábím, to je kapitola sama pro sebe :D

Moje máti si v lese zlomila kotník. Taky nějakých pět kiláků došla do vesnice a pak ještě dojela v pohodě domů. K doktorovi se vypravila až druhý den, takže koukali jak puci.

2 Anička číslo dvje Anička číslo dvje | E-mail | Web | 30. března 2011 v 16:54 | Reagovat

Já jsem spadla z koně, který po mě poté přeběhl... Naštěstí to odnesla jenom pravá ruka, byla jsem tehdy ve školce.

3 Cervenej_cudlik Cervenej_cudlik | E-mail | Web | 30. března 2011 v 17:32 | Reagovat

Kruci a já si nejsem schopná ani zlomit levej malíček, abych měla aspoň jednou v životě něco v sádře ať se snažím sebevíc:D

4 uajiii uajiii | Web | 30. března 2011 v 17:49 | Reagovat

Aspoň se nenudíš a tvůj život je plný veselých historek z natáčení! Hezky se to čte, ale na živo asi nic moc...

5 Akiko Akiko | Web | 30. března 2011 v 18:04 | Reagovat

Myslela jsem, že jsem nemehlo, co má věčně něco naražený... Odvolávám! =D V porovnání s tebou, jsem docela šikovná... =)

6 adaluter adaluter | Web | 30. března 2011 v 20:41 | Reagovat

Ne, že bych to chtěla nějak zakřiknout, nebo si nedejbože stěžovat, ale já jsem zvenčí neomlacená, nepolámaná, žádný zlomeniny, vykloubeniny, rozbitá hlava. Mohla bych se pochlubit, tak jedině hromadně vyraženými, mléčnými řezáky, o pelest postele (a cestou do Motola přes celou Prahu, zakrváceným taxíkem a v zakrváceném pyžamku, jak po zabíjačce) a nehtem na prstu, uměle odstraněným kamarádem, po té, co místo myši kterou "lovil", trafil kamenem můj prsteníček, ale to je obojí tak dávno, že jsem to snad ani nebyla já. Od té doby, na mě chodí zákeřnosti zásadně zevnitř, ze zálohy.

7 m. m. | Web | 30. března 2011 v 20:55 | Reagovat

Tak tomu řikám pestrej život :D Myslím, že Sikarova otázka zde byla víc než na místě.

8 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 30. března 2011 v 20:56 | Reagovat

Vážení, a to jsem ještě vynechala, jak jsem si přivodila otřes mozku a málem utonutí na tobogánu v Liberci! :-D

9 Kittanya Kittanya | Web | 30. března 2011 v 21:25 | Reagovat

No totok? A nemáme náhodú společné předky? Kdybych já měla vyprávět o tom, na čem všem jsem si rozbila hubu, z čeho všeho jsem spadla, co všechno mi zkřížilo cestu, co všechno se na mě rozbilo,...(A to jsem neměla v životě nic zlomeného) tak bych přinejmenším stejně dlúhý článek jako Ty. Prostě normální česká děcka. :-D

10 Kittanya Kittanya | Web | 30. března 2011 v 21:27 | Reagovat

[3]: Na to je starý školácký recept. Namočíš si ruku na pár hodin do octa, pak ťukneš o stůl a je to. Ale upozorňuju, že je to prasárna nejvyššího kalibru, protože si pěkně odvápníš kosti a pokud se nestravuješ v dostatečném množství vápníkem (a nejen tím), tak si tím přivodíš trable na celý život.

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 31. března 2011 v 9:32 | Reagovat

Podle Karla Maye jsou Indiáni na své jizvy hrdí.

V poslední době se čím dál víc ztotožňuji s výrokem J.CH. (ten, co si doma vařil vlastní pivo):
"Já už nežiju, je mnou žito!"

12 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 31. března 2011 v 16:59 | Reagovat

[11]: :)

Moje vesmírné pokusy o zabití raději vynechám.
Cirrat, mám dobré zprávy!! Došly mi hroty, až na Alfu, recommandé, takže se s nimi a jak již tušíš s tuší seznamuji a napsalo jsem si bujóny na papírky, abych je mělo pohromadě (no, papírky... dva velké papíry to jsou, ne-li papyry). Jenže netuším, jak to stylizovat a neustále nad tím přemýšlím...
Můžeš malé stvoření nějak popostrčit? A jak by to mělo být velké, pomenší, že? Jako button bujón přezdívaný jinde na fóru? Aby se zobrazil vždy pod profilem uživatele výčet těchto titulů?
A co udělat některé rubriky jako jakousi "spíž", tedy, spíš myslím artefaktový sklep, kde by prostě člověk mohl vlastnit několikero artefaktů nebo-li příslušných bujónů?

13 neros-san neros-san | E-mail | 31. března 2011 v 21:35 | Reagovat

Odpověď na Sikarovu otázku: Žiješ právě díky tomu, že se pořád jen zraňuješ...

Jinak: Mne se to naštěstí už netýká, ale vím, jak je to nepříjemné, když se to týká někoho, na kom ti záleží. Tak buď opatrná, ať se manžílek nebojí...

*Zním čím dál tím víc.... infantilněji.*

14 opiFka opiFka | 11. dubna 2011 v 13:08 | Reagovat

Cha, můj názor na sport je obdobný, jenže já jsem moc hysterická na své tělo, tudíž se tomu vyhýbám jak čert kříži. Ale moc pěkné, asi se taky pochlubím...i když nemám čím, já mám problém spíš s mým vnitřním mechanismem.

15 louboutin shoes louboutin shoes | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:44 | Reagovat

You certainly deserve a round of applause for your post and more specifically, your blog in general. Very high quality material.
http://www.shoesgreat.com/

16 short white beach dresses short white beach dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:56 | Reagovat

Q. When is a car not a car?
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama