Fikce a pivo I

3. března 2011 v 12:58 | Cirrat |  Jak líp vydávat skřeky
Pchá, nikdo včera ke Kocourovi nedorazil. Ale já s tím tak nějak počítala a vzala si s sebou jednu z příruček od Holly Lisle, aby mi dělala společnost.

Odbočím: víte, jakou já mám radost, že mi konečně přijde těch 15 knížek, co jsem si asi před dvěma lety koupila a teď mám konečně prachy na poštovný, aby mi je virtuální kamarádka ze Států mohla poslat dom? To teprvá budou padat hlody!

Ale zpátky. Hollyina příručka je "How to Write Page-Turning Scenes", čili jak psát dechberoucí scény. A protože vám ji (narozdíl od newsletterů) nemůžu přeložit a dát k dispozici, budete se muset spokojit s tím, co jsem při čtení rad a návodů vykoumala. Něco vám asi bude připadat známý a nepodstatný, něco možná ne.

Tak jdem na to.


V podstatě jsou to samé variace na téma Dohoda, méně je více a Čechovova puška (ta je pod Méně je více). Což asi nikoho z vás nepřekvapí. Ale občas je dobré se i na známé principy podívat z jiných úhlů...

Fikce není realita

Duh. To by nikdo nečekal, co? Ale ono to občas není až tak úplně jasné. V životě se například škrábete v zadku, šťouráte v nose, nudíte se, půl hodiny sedíte na židli a čumíte z okna. Jak asi bude váš čtenář reagovat na zdlouhavý popis toho, jak váš hrdina sedí na prdeli, nedělá nic a přemýšlí o tom, že po zdi leze moucha?

No, pokud budete tuhle "scénu" samoúčelně natahovat, protože v životě to tak chodí, asi znechuceně odloží knihu a šáhne po fikci, která je fikcí. Čtenář nepotřebuje znát všechny myšlenkové pšouky jak hlavních tak vedlejších postav - to musí řešit každý den v práci, doma, s dětma, s rodičema... Chce si od těhle neustálých starostí odpočinout a vy mu máte nabídnout Něco Jiného, něco, v čem se nepatlá každý den.

Mimochodem, tohle je přesně ten důvod, proč třeba já nemám ráda ty české filmy "o životě a trápení normálního člověka" - to řeším každý den sama, nepotřebuju se na to ještě koukat.

Ve fikci musí mít každá scéna nějaký smysl

Smyslem scény je posouvat příběh kupředu. Nějaká akce, konflikt, změna - která slouží příběhu a čtenář se po ní sveze jako po klouzačce kupředu. Když naházíte na skluzavku písek nudy, čtenář s odřeným zadkem a brbláním odchází a na vaše hřiště se už nevrátí.

V životě to tak není?

Viz výše. Když píšete fikci, píšete fikci - nekopírujete události ze skutečného života.

Zkuste se zamyslet, jak jste dnes ráno vstávali - já jsem slyšela budík, vykašlala jsem se na něj, až potom co dozvonil, jsem po něm šáhla a podívala se, kolik je hodin. Tulila jsem se k manželovi a přemýšlela o tom, co budu psát. Kocour škrabal zvenku na dveře od pokoje, matka vedle dostala záchvat kašle, venku popeláři vyváželi kontejnery s tříděným odpadem (když jedou z podzemí, tak zvláštně to skřípe). Rozhodla jsem se, že si pustím Blind Guardian a jejich předělávku Barbra Ann. Budík zazvonil znovu.

Takhle jsem se dneska ráno opravdu probouzela já. Jako scéna v povídce by se to muselo předělat a vrazit do toho jedno-dvě rozhodnutí, nebo alespoň nějaký ten vnitřní konflikt. Nebo by se prostě vyhodila. Protože tohle je jako scéna naprosto k ničemu! Žádný posun příběhu, nuda, nuda, nuda. Tohle je "scéna" ze skutečného života, nikoli z příběhu, a je na tom moc pěkně vidět, že když se řekne "víš, v životě to není jako v knížkách", platí to z obou stran.

Při psaní fikce KAŽDÁ scéna musí mít v rámci příběhu svůj smysl a důvod. V životě to takhle fakt nefunguje.

Popis okolností nebo katastrofa není příběh - ten se odehrává pouze díky vašim hlavním postavám

Cože? Ale já mám vymyšlenou takovou boží katastrofu! A... a... požár! A povstání bezdomovců!

Pokud vaše hlavní postava ty požáry nehasí (nebo nezakládá), pokud není jeden z bezďáků nebo z těch, kdo se mezitím snaží žít svůj život a povstání bezďáků mu ho přímo komplikuje, nebo pokud vaše postava AKTIVNĚ nebojuje proti katastrofě nebo s před ní aspoň nesnaží zdrhat, pak nemáte příběh, ale cvičení v tvůrčím psaní nebo tak něco.

To, co opravdu vypráví váš příběh, jsou prostě akce vašich hlavních postav, jejich následky a to, jak vaše postavy překonávají překážky na cestě za svým cílem (hele, to už tu párkrát bylo, ne?).

Všimněte si, že v tom minulým odstavci není napsáno "příběh je, když vaše hlavní postava sedí na zadku a čeká, až ji někdo zachrání". Edmond Dantes se z vězení prokopal. Robinson Crusoe si na pustém ostrově postavil obydlí, pěstoval pšenici a domlouval se s Pátkem (mimo jiné). V pitomé hororové vybíječce se ta hloupá ale pěkná blondýna zvedne a jde se podívat, co se to děje.

Prostě, příběh se posouvá kupředu, pokud se něco mění. Pokud se něco mění díky činnosti hlavních postav, jejich poskoků a protivníků. Může to být krok správným směrem, může to být fatální chyba, ale postavy NĚCO DĚLAJÍ.

Pokud sedí u stolu a pijou kafe můžou alespoň: plánovat vyvraždění sousedovy rodiny, jak zachránit svou rodinu ze spárů únosců, jak ovládnout svět nebo se rozhodnout, že dnes dají v práci konečně výpověď. Můžou u toho kafe otevřít dopis, který jim může změnit život buď náhle (úmrtí v rodině, výhra miliónů, výhružka smrtí) nebo postupně ("Vážený pane XY, sdělujeme vám, že zvyšujeme splátky vašeho spotřebitelského úvěru o 20%." - Co na tom, že XY má pořád stejnou výplatu (nebo možná dokonce i nižší, to kvůli šetření firmy v krizi, co na tom, že už takhle žije z ruky do huby, co na tom, že buď někde peníze sežene nebo skončí pod mostem, co na tom, že tenhle dům koupili spolu se zesnulou manželkou, která zemřela během těhotenství a on se ho odmítá vzdát, protože ji stráááášně miloval...), s někým se pohádat, vyřešit hádanku a přijít na řešení (nebo alespoň zdánlivé řešení) hlavní záhady...

Vaše hlavní postavy (včetně padoucha) POŘÁD něco dělají. Co na tom, že v životě to tak není - tohle je fikce.

Stovky bezejmenných obětí jsou sice smutné, ale neposouvají příběh kupředu

To patří ještě k těm katastrofám. Zemětřesení v Japonsku není pro Čecha zajímavé jinak, než jako noticka ve zprávách ("To je strašný, táto, viď?"). Ale stane se pro něj zajímavým, když tam má známé nebo rodinu na dovolené.

Masoví vrazi jsou sice fajn, ale pokud ten vrah není vaší hlavní postavou, neohrožuje vaši hlavní postavu nebo jeho rodinu nebo se ho vaše hlavní postava nesnaží chytit, je z hlediska příběhu k ničemu.

Děj příběhu je prostě o vašich hlavních postavách, ne o vedlejších okolnostech.

To, co vaše čtenáře u knížky udrží, je zvědavost

Zvědavost může mít vícero podob. To, co vyvolat nechcete, je zvědavost typu "Může ta konina bejt ještě horší?" nebo "Tak to by mě zajímalo, jaký další blbosti ještě vymyslí!". To co chcete, je "Jak to bude dál?" A to ať se jedná o vážnou záležitost, o komedii nebo o mindfuck.

Pokud čtenáři všechno vyžvaníte v první kapitole, proč by měl číst dál? Už ví, jak to skončí. Když v jedný scéně nakousnete tajemství a hned v tý další ho vyřešíte, proč by měl číst dál? Jeho zvědavost je ukojena.

Čechovova puška - v prvním dějství je nad krbem puška. Měla by vystřelit tak ve třetím. Pokud ji v jedné scéně najdete, popíšete a ještě ji necháte vystřelit - smůla. Vyžvanili jste, co jste neměli.

Vezmeme si třeba "Čechovovy nůžky" - Honza je na koberečku u šéfa, naštve se, a když se šéf nedívá, šlohne mu alespoň ze stolu drahé nůžky. Prostě si je strčí do kapsy a pak jde pryč. Scéna není o tom, že Honza šlohne nůžky, ale o tom, jak se hádá se šéfem. Třeba ho šéf šikanoval a tak si střihnul alespoň malou a bezvýznamnou pomstičku.

Později se může stát tohle:
  • Honzovi rupne v kouli a ubodá nůžkama manželku nebo bezdomovkyni na rohu nebo prostě někoho. Je z něj vrah a je na útěku před zákonem.
  • Honzu škrtí nějaký násilník a v poslední chvíli Honza nahmatá v kapse nůžky a vrazí je útočníkovi do oka. Zachránil si život.
  • Honzu někdo honí a jde mu minimálně o pověst, jestli ne o zdraví nebo o život. Zakopne a spadne, zapomenuté nůžky v kapse mu vjedou do nohy a nemůže už běžet. Musí situaci řešit nějak jinak - schovat se, nebo se podívat po něčem, co by mu pomohlo se bránit. Zároveň by si měl asi dát bacha na to, aby nevykrvácel (záleží, kam ty nůžky vjedou, žejo)...
  • Šéf je maniak a začne postupně vybíjet celou kancelář, aby se pomstil za to, že mu někdo šlohnul nůžky. Honza se nejdřív brání a utíká, a když mu dojde, že tuhle reakci spustil krádeží nůžek, musí se ještě porvat s vlastním pocitem viny, ospravedlněními a podobně.
  • Nůžky šéf-maniak použil k nějaké vraždě a policie je najde u Honzy. Honza je obviněn z vraždy, kterou nespáchal, a sleduje, jak se mu život rozpadá pod rukama, zároveň se snaží případ vyřešit, aby získal zpátky svou dobrou pověst.
  • Honza naštve manželku, tý rupne v kouli, najde nůžky, který Honza bezmyšlenkovitě přinesl domů a odložil na stůl, a ustřihne mu ucho/nos/prst/něco úplně jinýho...
  • Nůžky jsou ve skutečnosti maskovaným artefaktem starých kněží, obsahují na čepelích vyrytý šifrovací kód nějaké té tajné služby nebo tak něco...
Prostě Čechovovy nůžky. Víte, kde se vzaly, i když jste to navlíkli tak, aby čtenáři nedošlo, že budou důležité, a pak prásk! - použijete je někde jako prostředek velké změny příběhu.

Je v lidské podstatě, že se vždy najde někdo, kdo nesouhlasí

Kdybyste rozdávali prachy zdarma, spousta lidí si přijde i přidat, ale taky vám bude vyčteno, že devalvujete měnu, že takhle lidi naučíte být na vás závislí, že odměňujete ty, co si to nezaslouží...

A proto vždycky, když vaše postava něco udělá, je možné najít někoho, kdo s tím nebude souhlasit a bude kategoricky proti. Ať už vaše postava udělá cokoli.

I kdyby mávla kouzelnou hůlkou a uzdravila všechny nemocné světa, půjdou jí po krku jak představitelé farmaceutických firem a doktoři, které připravila o práci, tak i ti, kteří si myslí, že nemoci jsou trest boží a proto by je člověk neměl léčit. Nemluvě o těch, co si myslí, že s nemocemi má každý člověk bojovat sám, jinak je to švindl.

Máte tu možnost vrazit na scénu překážející postavu, nebo si můžete pohrát s antagonistou. Pokud vám chybí v příběhu konflikt, zeptejte se sami sebe, kdo s tím nesouhlasí, proč a jak to dá najevo...

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina

A to rodina těch, co jdou za svým cílem.

Pokud máte jako hlavního padoucha někoho, kdo je zbabělý, nesmělý a nerozhodný, jste v háji. Nebo v tunelu, a to co vidíte, je světlo přijíždějícího vlaku. Protože ho váš hrdina může zamáčknout jako slimáka během prvních deseti stránek - a vy o tom chcete psát celou knížku? Je váš hrdina slabomyslný nebo prostě blbec?

Opět, Harry Potter a Voldemort - Voldemort je hnusák, je ošklivej, krvežíznivej, nešetří ani vlastní lidi, ale má svůj cíl a jde si za ním.

Tři mušketýři - kardinál Richelieu chce zničit Annu Rakouskou a nenechá se zastavit. Neváhá lhát, podvádět, nechat sem tam spáchat nějakou tu vraždičku...

The Commonwealth Saga (Peter F. Hamilton) - Starflyer, mimozemšťan jak noha, považuje za jediné možné přežití vyhubení veškerého ostatního života v celém vesmíru. On má čas a může dosáhnout kamkoliv. Vymývá lidem mozky, vraždí, nezdráhá se likvidovat celé planety.

Rozdíl mezi padouchem a hrdinou není ani tak v rozhodnutích nebo činech, ale v tom, na které straně stojí.

Voldemort je naprosto přesvědčený, že má být nesmrtelný a vládnout světu, nebo přinejmenším celé Británii. Pro něj je padouch Harry Potter, protože mu sakra pořád kazí plány.

Pokud se vaše hlavní postava nerve s vnějšími okolnostmi typu záplavy, zemětřesení nebo kolize Země s planetkou neznámého původu a rozhodli jste se pro padoucha, musí váš padouch být dost tvrdý na to, aby s ním vaše hlavní postava jen tak nehla. Jinak je to houby dobrodružství...

Co jste slíbili, musíte splnit

Vytvořili jste dusivou a hrozivou atmosféru, která skončila pšoukem? Porušili jste Dohodu se čtenářem a ten vám to dá sežrat. Lépe řečeno, moc toho nesežerete, protože tenhle čtenář už si další vaše knihy nekoupí.

Jediné, kdy vám to projde, jsou parodie a komedie, kde je od začátku jasné, že pravidla jsou nastavená jinak, než v běžné fikci. Ale je to jasné od začátku, takže jste čtenářovi dali najevo, že je to tak a tak, tudíž jste Dohodu vytvořili a dodrželi.

Když popisujete, jak v bíle vymalovaném pokoji kape od stropu vazká červená tekutina a vzbuzujete ve svém čtenáři pocit, že nahoře někdo krvácí a je nejspíš už mrtvý, pak byste tam nahoře měli někoho kuchnout a mělo by se na to někde v příběhu přijít. Pokud z toho uděláte zvrhnutý kyblík s barvou, podrazili jste čtenáře a ten spokojený nebude.

Ledabyste udělali Hitchcocka.

Děsivá noc, skřípající dveře, stín tiše plížící se po zdi - a do pokoje proběhne kočka. Vaše postava se zasměje své přecitlivělosti, váš čtenář se usměje, protože je postava melodramatická - a vy se chechtáte, protože jste ještě neskončili. TEĎ necháte z lustru skočit zabijáka-maniaka. A váš čtenář si odchází vyměnit spodní prádlo.

Jenže, všimněte si, že jste čtenářovi slibovali drama, A TO JSTE DODRŽELI. Jenom jinak, než očekával.

Pokud v sousedství řádí masový vrah a vy nahoře necháte zvrhnout kbelík s barvou a pošlete tam vyděšeného hrdinu, aby se pokusil zachránit domnělou oběť, pak by měl vrah minimálně, zatímco nahoře hrdina vydechuje úlevou, podříznout jeho psa na dvorku.

Takže, když naznačujete, koukejte, ať to k něčemu je.

Ne každý nápad je DOBRÝ nápad

Píšete, píšete, píšete, a ještě tohle a ještě tamto...

No dobře. Posouvá to příběh kupředu? Ne? Pak to sem nepatří.

Cože, vám se ta scéna líbí? No tak ji předělejte tak, aby příběh posouvala. Zjistěte, který kousek z ní je pro vás tak důležitý a co je pro vás jádrem té scény. Očesejte všechno okolo. Teď, co můžete na jádro navěsit, aby to posloužilo příběhu?

Pokud nemůžete přijít na nic, pak ta scéna nemá v příběhu co dělat, zaznamenejte si ji a schovejte si ji pro pozdější použití. Výhodou tohodle schraňování je, že nápady nejsou potraviny - můžete je zmrazit a rozmrazit kolikrát chcete, aniž by tím výrazně utrpěly. Některé tím naopak získají.

Je to prosté, milý Watsone

Nudné kousky musí pryč. Pokud se chcete psaním živit, nemůžete očekávat, že budete dostávat peníze za to, že lidi nudíte. Jestli je šíření nudy váš cíl, dejte se raději na dráhu psavce parlamentních projevů.

Ale já potřebuju vysvětlit pozadí! Jinak to nebude dávat smysl - co na tom, že je to trochu nuda!

Všechno špatně, zpátky na stromy.

Vy potřebujete čtenáře zaujmout. Potřebujete něco vysvětlit? No tak se sakra musíte postarat o to, aby se u toho čtenář nenudil! To je VAŠE PRÁCE!

Můžete nechat své postavy vysvětlit, co se děje, tím, že se o to pořádně pohádají. Nebo narazí během expedice v pralese na neznámý chrám a sice luští tajemné nápisy na zdech, ale u toho je žerou komáři, pokoušejí se je žrát hadi a větší zvířata, sem tam někdo někam spadne (protože chtěl zaplácnout komára a zapomněl se držet na zdi), skončí s šípem v zádech nebo alespoň psychicky zkolabuje.

Má-li vaše hlavní postava proslov, kde hodlá odhalit veliké tajemství, koukejte alespoň zahrnout její výraz, gesta, tón hlasu, reakce posluchačů, podmínky (zšeřelá místnost osvětlená ohňem v krbu, promokající stan za tropické bouře nebo zasněžená nepřístupná chajda vysoko v horách, kde dochází jídlo) a podobně.

Když napíšete desetiřádkový monolog, který není ničím přerušený, buďte si jistí, že čtenáře uspíte jak odvarem z makovic. Taky bude pěkně otrávený. Předchozí odstavec vám pomůže udržet akci a spád i během vysvětlování.

Vyvarujte se dlouhých výňatků z kronik. Lidi je většinou přeskakují. Pokud po nich vaše srdce touží, nechte je alespoň někoho předčítat - tím z toho uděláte monolog a můžete aplikovat všechny ty drobné akce, které z toho udělají alespoň zajímavé čtení.

Už dost, mám hlavu jako pátrací balón

Já taky. Mohla bych teda ještě pár bodíků přihodit (je zajímavé, co člověk může během jedné hodiny čtení posbírat), ale to zas někdy příště.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vuittonka™ Vuittonka™ | Web | 3. března 2011 v 13:05 | Reagovat

super článok !

2 ~Me~ ~Me~ | Web | 3. března 2011 v 13:16 | Reagovat

To je pravda... mě někdy zvědavost vydrží tak dlouho , že přečtu celou knihu :D :-P

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | 3. března 2011 v 15:32 | Reagovat

Jo. Nůžky vydrží tak na dva tři díly.
Pak je musí slepý dráteník přebrousit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama