Praskliny II a jak přežít rozvod

31. května 2011 v 12:17 | Cirrat |  Denní hemzy
... ovšem nikoli svůj, ale rodičů. Mrknem na to jako první.


Naši se oficiálně rozvedli pár měsíců před mýma devátýma narozeninama. Ovšem už předtím jejich manželství skřípalo jak starej rybářskej kutr za prudkýho vlnobití. Nebyla to ani ničí chyba, prostě byli celkově nekompatibilní (taky už mnoho let tvrdím, že jediný dvě věci, který se jim dohromady povedly, byly já a ten rozvod), táta se prakticky odstěhoval už dřív, ani nevím vlastně kdy, když byl doma, hádali se, a to fest, a docházelo k častému přistávání UFO v naší kuchyni. Ano, lítající talíře. Naštěstí je neházeli po sobě, ale na zem, což je ta lepší varianta.

Po rozvodu nastal relativní klid, mně se i jako malýmu škvorovi mrtě ulevilo, ale začal být problém jinde. Bydlela jsem s matkou, která mi vysvětlovala, jaký je můj otec padouch a jeho nová paní zrovna tak, táta mi vysvětloval, že se s mou matkou nedá žít a proč, prostě pšína se nekydala vidlema, brali si na to rovnou náklaďáky (těch 20 tun mrvy bych prosila na jeho jméno, pánové).

Neustálé potíže s penězma na všech stranách, uražené city, osobní útoky všude možně, jak přímo tak ze zálohy a tvrzení "já mám pravdu, ne on/a" mi dobře zamotaly kebuli. Hodně let jsem se snažila dosáhnout toho, aby spolu mohli alespoň jakž takž mluvit. No, na mé svatbě před dvěma lety si šli z cesty a zachovávali klid zbraní ne nepodobný vyjednávání před koncem Studené války, což je alespoň nějaký pokrok.

Bohužel, než jsem došla na to, jak se k těm dvěma lidem, co mě přivedli na svět, chovat, docela fest to bolelo. Čert vem, že se rozvedli a šli od sebe, to mi bylo jedno a i jako malá jsem chápala, že pokud spolu dva lidi neumí vycházet, je nějaký blábol o zůstávání spolu kvůli rodině právě jen blábolem a nakonec to z mého pohledu "rozvedeného dítěte" právě tomu dítěti jen daleko víc uškodí. Protože kdo má v tý dusný atmosféře plný narážek, nevraživých pohledů a výčitek dejchat, že...

Často na netu potkávám návody jak přežít rozvod pro něj, pro ni, pro rodiče, ale co takhle "Jak přežít rozvod rodičů"? To je téma, o kterém se zdvořile mlčí, protože to je právě starost rodičů, aby to jejich děti přežily. Což je fakt platný, když ve většině případů ani jeden rodič vlastně neví, co dělá, a situace se jim naprosto běžně vymyká z ruky. A tak tady je malý návod založený na mých zkušenostech, jak přežít rozvod rodičů s relativně minimální újmou na zdraví (platí pro "běžné" případy, ne pro extrémy typu domácí násilí, pokus o infanticidu, sexuální obtěžování a já nevím co ještě).

Pravidlo 1: Je to jejich problém, ne váš.

Přesně tak. Oni mají problém mezi sebou, ať už z jakéhokoli důvodu. Váš otec a vaše matka spolu nevycházejí. Není to váš problém. Přístup "mě do toho netahejte" sice může působit poněkud chladně, ale tohle není vaše bitva. Pokud se můžete někam uklidit, než přejde ta nejhorší bouřka, udělejte to.

Pravidlo 2: Nepřebírejte zodpovědnost za jejich vztah.

Variace na předchozí téma. Ve chvíli, kdy se vás kterýkoli rodič zeptá "A ty bys chtěl/a, abychom my dva zůstali spolu?" ("my dva" v tomto případě označuje rodiče), máte plné právo spustit hysterák, proč na vás hází zodpovědnost za jejich vztah. Protože to je přesně to, co dělají. Vymlouvají se na vás, na děti, aby nemuseli udělat rozhodnutí o tom, jak to bude mezi nima dál.

Je sice fakt, že jde o VAŠE rodiče a VAŠI rodinu, ale vztahy a manželství jsou mezi dvěma, ne mezi třemi a více. Stejně, jako je od rodičů podpásovka svalovat rozhodnutí o jejich vztahu na vás, je podpásovka z vaší strany, pokud se jim do toho budete montovat.

Když chodí Spolužačka A se Spolužákem B ve škole a rozejdou se, taky jim nemůžete říkat, co mají dělat. V případě rodičů je to osobní, bolí to, je to k vzteku nebo k pláči, ale není to váš vztah.

Pravidlo 3: Máte dva rodiče. Je jedno, jestli bydlí s vámi nebo ne.

Platí pro případy, že zůstáváte ve spojení s oběma svými předky. Tím, že se jeden z nich odstěhuje, o něj nepřicházíte, pokud to tedy není typ rodiče-bastarda, který na své potomky zapomene, jen co vytáhne paty z bytu a hodí klíč do poštovní schránky (rodič kteréhokoli pohlaví), ovšem to je samostatná kategorie, se kterou já nemám zkušenosti.

Opět, variace na předchozí pravidla - rozpadl se (nebo se prostě stal nevyhovujícím) vztah mezi vaší matkou a vaším otcem, nikoli vztah mezi vámi a vaší matkou nebo vámi a vaším otcem.





Mrkněte na obrázek. Vede váš vztah k vašemu otci přes vaši matku? Vede váš vztah k vaší matce přes vašeho otce? Ne. Vy s nimi máte svůj vztah a je jenom a jenom na vás, jestli s nimi budete dál vycházet nebo ne. Jsou to vztahy, které mají společné jen jedno: vás. Oni ten mezi sebou nezvládli, proto vám, mezi náma děckama, nemají co diktovat, co máte vy cítit ke kterému rodiči. Je to vaše věc.

Pravidlo 4: Máte právo na informace, které se vás bezprostředně týkají. Vyžadujte je a podílejte se na rozhodnutích, která se vás týkají.

U rozvodu existují dvě kategorie informací: ty, co se vás týkají, a ty, co jsou vám k ničemu.

Do té první spadají věci typu s kým budete bydlet a kde, kde bude bydlet ten druhý rodič a kdy se odstěhuje(te), jestli budete dál pokračovat na té škole kde teď jste, jak se budete vídat s odloučeným rodičem, časem jak a kde se budou slavit svátky, kdo bude platit vaše lyžáky, koníčky, a podobně (neplést s alimenty, které stejně přicvakne soud), pokud nejste plnoletí, rozhodně by vás měl zajímat systém komunikace vašich rodičů se školou, kdo vám bude podepisovat žákovskou/omluvňák, a pod. Tohle všechno jsou věci, které se bezprostředně týkají vás a vaší budoucnosti a je na vás, abyste předložili vlastní názor a v rámci možností ho obhájili.

Rozhodně předem oznamte, že váš život a vaše vzdělání jsou v jejich soukromé válce tabu, a nezdráhejte se použít i těžké kalibry typu citového vydírání a podobně k tomu, aby nemohli svalovat vinu jeden na druhého za vaši výchovu, známky, přátele a partnery.

Nenechte sebou zametat. To, že oni nezvládli takovou tu věc zvanou manželství, neznamená, že si lehnete na záda a necháte po sobě šlapat proto, že jsou oni smutní nebo vzteklí. Rozvod rodičů bolí, to je známá věc, tak proč by vám měli ubližovat ještě víc tím, že se dostanete do nevyhovující situace kvůli tomu, že by se neměli oni mezi sebou dohodnout? Ať se raději dohodnou s vámi a rozdělí si úlohy.

Na druhé straně jsou pak informace, které vám bezprostředně nijak nepomůžou. A to jsou kdo komu zahnul, proč se s ním nebo s ní nedá žít, kdo koho podrazil, kdo je padouch, zmetek, ježibaba a podobné úžasné sentimenty. Zeptat se, proč se rozvádějí, je k ničemu, i když bude mít každý svou verzi - zvlášť těsně kolem rozvodu a brzo po něm. Každý chce být ten v právu, a málokdo je ochotný svému dítěti, kterému by měl být vzorem, vyjmenovat své chyby, zvlášť, když je ještě navíc naštvaný, ublížený nebo uražený na svého (ex)partnera.

Je možné, že se celou tu historii nedozvíte nikdy. Naši se rozvedli v roce 1991 a doteď mám asi 4 pracovní verze, jak k tomu mohlo dojít. Jedna nebo více ze zúčastněných stran mi lhaly (nebo lžou teď), všichni to vidí subjektivně a pořád ještě (ano, po skoro přesně 20 letech od soudního stání) nevím vlastně proč se rozvedli. Příliš silné emoce, rozhořčení a snaha být v právu doteď zahalují celou tu story mlhou tajemství a ve chvíli, kdy jsem konečně pochopila, že každý z nich (táta, máma, tátova manželka, prarodiče) mají svou verzi, které urputně věří a nedají si ji vzít, mi došlo že jak to bylo doopravdy nikdy nezjistím. A tak na to kašlu, zůstala jen slabá zvědavost z důvodu snahy o faktické zdokumentování události.

Říkat vám, že vám to vysvětlí, až budete starší, je krávovina a výmluva. Až budete starší, bude se jim o tom chtít mluvit zhruba tak stejně jako teď a ještě navíc si to už nebudou pořádně pamatovat. Opět, smiřte se s tím, že je to jejich vztah, a že vás zajímá vztah mezi vámi a matkou a vztah mezi vámi a otcem (a případnými sourozenci), protože s tím jejich nic nenaděláte - a ani na to nemáte právo.

Smutný, leč přesto pořád fakt.

Pravidlo 5: Máte právo odmítat bavit se o něčem, o čem nechcete mluvit.

Oblíbená věc mé matky bylo vyzvídání o chodu domácnosti mého otce a jeho ženy a pak je bod po bodu zkritizovat. Oblíbená věc mého otce bylo kritizovat mou matku obecně.

Trvalo mi několik let přijít na to, proč se cítím tak blbě, když s nimi na tohle téma mluvím, a dalších několik let (a hysterických záchvatů vzteku), než jsem si dokázala prosadit to, že s nimi o tom druhém mluvit prostě nebudu, protože jejich chování ubližuje mně.

Nejste jejich rozvědčíci a nejste jejich reportéři. Jste jejich děti.

Pravidlo 6: Poslechněte si co říkají - a udělejte si vlastní názor.

Tohle je vlastně dodatek k Pravidlu 5 a částečně i k Pravidlu 4. Jedna věc je poslouchat rodiče, když vás vychovávají, druhá věc je nechat si diktovat, co byste měli k tomu druhému cítit a co si o něm myslet.

Pokud jste schopní číst tenhle článek, jste schopní mít vlastní názor - a předpokládám, že i rozeznat, když se někdo snaží zmanipulovat vás na svou stranu proti tomu druhému. A taky pozorovat, jak se kdo chová.

Pokud jste na někoho naštvaní sami o sobě, v pořádku. Vyříkejte si s nimi, co vám libo, zařiďte se podle toho, co cítíte. Ale nenechte se zbytečně poštvávat někým jiným.

Pravidlo 7: Myslete na sebe.

Rozvod je v případě rodiny, která žije společně, obrovský zmatek, chaos, rozbití jakéhokoli existujícího řádu a většinou pořádný šok. Nikdo od vás nečeká, že to zvládnete s výrazem Jamese Bonda a nonšalancí chladného aristokrata.

Jakkoli je pravda, že je to jejich manželství, jejich ztroskotání a podobně, faktem je, že to má na vás přímý vliv, a to i v případě, že se všechno vyrovná smírně, bez hádek, obviňování a podobně (krásný, leč nepříliš reálný scénář). Máte plné právo na jakýkoli pocit.

Máte právo na výčitky, na pláč, na vztek i na ledové ticho. Máte plné právo říct "mám tě rád/a, ale teď se s tím potřebuju srovnat, tak mě nech být".

A stejně tak i když je někdo z rodičů smutný a ublížený, máte právo na radost a užívání si života.

Choďte do kina, na tréninky čehokoli, kurzy které vás baví, do čajovny nebo na diskotéku s přáteli. Nikdo neumřel, i když se tak možná ti dva, na kterých vám zřejmě záleží, chovají. Vy nejste zodpovědní za vztah mezi nimi, a proto po vás nikdo nemůže chtít, abyste přestali žít svůj život.

A tak přežijte.

A ještě k těm prasklinám - já se ani tak neutápím v sebelítosti, jako se extrémně držím na uzdě, protože jestli mi jednou rupne v kouli, vejdu do dějin jako extrémně brutální masový vrah. Naštěstí jsou to stavy, které se projeví jen jednou za čas a to ještě v čím dál tím delších intervalech. Všichni povinně jdou vzdát hold mému manželovi, který mě jako jediný dokázal stabilizovat a nasměrovat k lepšímu - dokonce i má matka, která si o manželství obecně a mém manželovi konkrétně myslí svoje, uznává, že co jsem s ním, jsem míň šílená. A myslím, že ji stálo hodně tohle říct...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 31. května 2011 v 13:12

Je to báječně napsané. Ale z pohledu desetiletýho špunta to asi musí hodně bolet. Jsou lidi, kteří se dokáží rozejít slušně a na úrovni, že to neublíží ani jejich dítěti, či dětem.
Ted' řešíme takovou zvláštní situaci. Syn se za dva měsíce žení a už je nad Slunce jasné, že na svatbě to bude také tak "trochu na hraně". Rodiče budoucí snachy se před mnoha lety rozvedli a dodnes se bytostně nenávidí. Ufff, už aby to bylo za náma.

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 31. května 2011 v 13:13

Tohle by se mělo někam velmi velmi viditelně vystavit, aby si to místní mládež mohla přečíst. Když je člověku někde kolem třinácti a takhle neví, co se sebou, tak s ním tahle situace zamává pěkně. Mí rodiče se rozvedli, když mi bylo sedmnáct.

3 KatyRZ KatyRZ | Web | 31. května 2011 v 17:18

Bylo mi osm, když u nás talíře lítaly naposled. Máma to jednou v noci na podzimek, v noční košili, zimním kabátě a s monoklem vzala procházkou k babičce, kde jsem zrovna přespávala. Už jsme se nevrátily. Jenže nic není jen černé a bílé, proto se nikdy nedopátráš toho jak to bylo - v každé verzi je kus pravdy. Moji bratři byli v pubertě a viděli to tak, že raději zůstali s tátou (nesmějte se - on to byl totiž už druhý rozvod našich milých, zlatých, rozumných rodičů). Osmiletému dítěti žádné rady nepomůžou. Když se rodiče chovají, jako malí smradi a hází jeden na druhého špínu, nedej bože když se k tomu přidá ještě nějaká ta chytrá babička ... Aby toho nebylo málo - moje maminka se ještě jednou vdala a ještě jednou rozvedla, když mi bylo asi třináct.

4 julie julie | Web | 31. května 2011 v 18:13

tohle je dobrej článek a pravdivej, jenže, co člověk nadělá, když jsou mu tři a ví prd vo tom, která bije. a pak má pocit, že je to dávno a všichni maj pocit, že je to dávno a jen někde tam dole to hnije a ovlivňuje spoustu věcí budoucích... chjo...

5 KadetJaina KadetJaina | Web | 31. května 2011 v 18:32

Rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě malá, ale oba jsou rozvedení dvakrát a jejich další partneři stáli za starou belu, takže vim svoje. Občas je to poděs, naštěstí mě toho většinou ušetřili, i když macecha byla mrcha a otčím alkoholik.
Štěstí, že je to už dáávná minulost.

6 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 31. května 2011 v 22:39

Skvělý článek.

7 Elamona Elamona | Web | 5. června 2011 v 9:25

Výborný článek. Škoda jen, že nevznikl tak o 6-7 let dřív :) Kdybych si ho přečetla tenkrát, možná bych se zachovala trošinku jinak, když se mí rodiče rozváděli. I když by mi na druhou stranu nejspíš ani toto nepomohlo... zkuste si totiž něco vysvětlit děcku v nejhorší fázi puberty :)

8 Čerf Čerf | Web | 5. června 2011 v 10:48

Výborně napsané a jednoznačně užitečné, díky. Nemám sice naštěstí vlastní zkušenost jako dítě, ale viděl jsem to v rodině své manželky, bohužel už také bývalé. Moc si cením dospělých, kteří umějí ve prospěch svých dětí aspoň zčásti zkrotit rozpoutané síly a emoce a chovat se, jak se na rodiče patří.

9 Sean Sean | E-mail | Web | 30. září 2011 v 10:15

Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)

10 lilas lilas | 17. dubna 2013 v 19:31

Mě je 13 rodice se hadaj je to skoro jak období pred rozvodem máma svaluje vinnu na mě a mojí segru.. chce aby sme ji pomáhali ale k tomu by sme museli trochu lhát tátovi ale to já nechci.. nevím co mám dělat ..mám oba hrozně ráda.. tahle věc mě ničí a já už asi dlouho nevydržim :(

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama