... nebo mapa prasklin?
(Zdroj)
*WARNING* Těžká deprese */WARNING*
Rozbijete hrnek. Nebo talíř. Stane se. A občas, pokud máte po ruce všechny kousky, rozbitou věc zase slepíte. Dá se opět používat, funguje tak jak má, pokud ji tedy slepíte dobře, ale zůstane popraskaná. Tam, kde to hmota, ze které předmět je, vzdala a nechala se rozlomit vnějšími tlaky, tam zůstávají jizvičky, které lze přetřít, ignorovat nebo se nad nimi ošklíbat. Ale nemůžete je odstranit.
Občas mám pocit, že jsem stejně rozbitá. Ano, jsou lidi, kteří na tom jsou nebo byli daleko hůř než já - ale popravdě, to mě nezajímá. Tohle je fráze, která se dá používat jen omezeně dlouhou dobu a na mne ji používali příliš dlouho a příliš často. Naučila jsem se říkat "strčte si ty ostatní s horším osudem třeba do prdele - já snad nemám nárok?"
No jo, ale nárok na co? Na lítost? Na pochopení? Na soucit? Na odškodnění? Na...
Já vlastně nevím.
Něco chci, nevím co, ale vím, že to nemám. Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Ale carevičovi v tý pohádce aspoň pomáhal pták Ohnivák. Já mám tak akorát dvě kočky, jednu línou a druhou neurotickou. To by teprvá byla pohádka.
Jediný co vím je, že nejsem tak úplně v pořádku. Tam, kde by mělo běžet všechno hladce, mi v hlavě něco škobrtá a zakopává. Bezdůvodně upadám do depresí a pláču nad starými křivdami, které pořád ještě bolí. Dělá se mi zle z lidí, kteří mě před čtyřmi nebo pěti lety označovali za nepřítele a dávali mi najevo své pohrdání mou osobou a najednou mi po všech těch letech bez kontaktu píšou "Čau kamarádko, jak se máš? Chybíš nám tu."
Kurva, tak jestli vám chybím, proč jste si na mě vzpomněli až teď? A proč jsem najednou kamarádka, když jste mi tenkrát dávali najevo, že byste na mě ani neplivli, protože je to pod vaši úroveň? Kdybyste napsali "Čau čúzo, nechoď mi na oči, protože tě pořád ještě nesnáším," bylo by to aspoň upřímný, nezvedal by se mi z toho kufr a nemyslela bych si něco o idiotech, kteří jsou ochotni odložit osobní přesvědčení pro menší provizi.
Nebo kdyby se ozvalo "Hele, sorry, tenkrát jsem to fakt přehnal. Udělalas chyby, ale já s tebou tenkrát neměl takhle zacházet." Pak bych aspoň věděla, že to "kamarádko" je upřímný. Že je to myšlený vážně. Že to tak opravdu myslí a že nemusí zatínat zuby pohrdáním a vzteky, když má se mnou mluvit.
Tak já nevím, dělají idioty ze sebe nebo ze mně?
Ale to je jedno. Každopádně, moje praskliny mě poznamenaly. Ještě je zdaleka nemám všechny zmapované, ale vím, že už nevěřím na to, že lidi nelžou a že jsou všichni upřímní, nevěřím na to, že někdo pro něco nemá svůj vlastní důvod, nevěřím tomu, že lidi nejsou svině, nevěřím tomu, že na mě někomu, kromě několika málo jedinců, záleží, nevěřím tomu, že jsem důležitá. Nevěřím tomu, že by se nemělo lhát, nevěřím tomu, že bych ze sebe měla vydávat to nejlepší, co mám.
Protože jsem dlouho dávala to nejlepší jen proto, abych se dozvěděla, že vlastně škodím. Že ať udělám co udělám, nikdy nebudu dost dobrá. Že nemám šanci. Že nemám nárok. Že je jedno, že mám problémy, že si už několik let denně přeju, aby mě srazilo auto, protože jsem dost zbabělá na to, abych to nechtěla udělat sama, že je jedno, že je mi fyzicky špatně, to si určitě jenom vymejšlím, abych byla zajímavá a vyvlíkla se z práce.
To pak bylo údivu, když jsem pak přišla se svýma diagnózama, který mnohé vysvětlily! Hlavně, že jít k doktorovi je známka slabosti, protože všechno přece závisí na psychice, a pokud jsem fyzicky nemocná, je to proto, že jsem nemocná psychicky a ještě navíc schválně a je to všechno moje chyba, jen moje.
Nasrat!
Ano. Jsem asi psychicky nemocná - tak jako každej druhej.
Jsem sobecká, zlá, líná lhářka se strašnou chutí něco nebo někoho rozbít, zničit, rozdupat, zlikvidovat. Zároveň je mi líto i těch pitomejch mravenců, co zamačkávám, protože nám nalezli do kanclu oknama ze zahrady, mám starost o všechno a o všechny...
Můj vnitřní svět je zatraceně roztříštěný. Už nevím, který kousky vlastně patří k sobě, některý se nenávratně ztratily, další jsou upatlaný od lepidla. Dostala jsem pěkných pár ran kladivem, co mohlo, se vysypalo. A jen několik málo lidí mi pomohlo aspoň některé kousky vrátit aspoň do správného rámu.
Mám výpadky paměti, přitom si pamatuju věci, který se staly, když mi byly tři roky.
Jednám impulzivně a přitom mám téměř neustále strach ze všeho a ze všech a nejraději bych ale všechny a všechno bránila. Před čímkoli.
A to jsem na tom teď daleko líp, než jsem byla před čtyřmi-pěti lety. Teď už jsem těžce v pohodě i ve srovnání s tím, kde jsem byla přede dvěma lety - všechno byl pro mě tenkrát stres.
Stáli se mnou lidé, kteří se mého vnitřního světa báli, přesto mi bránili v tom, abych nepopadla ten nejostřejší střep a...
Stáli se mnou lidé, kteří sice vtrhli dovnitř a třískli dveřma, až pár dalších kousků vypadlo, ale přitom mi dodali impulz zase začít sbírat jednotlivé části a aspoň je roztřídit na hromádku.
Stojí se mnou člověk, který ty střepy probírá taky a pomáhá mi je pomalu a opatrně vracet tam, kam patří.
Nevím, jestli jsem teď znuděná, apatická nebo spokojená, akorát že ta šílená tíha, kdy mi všechno připadalo nepřekonatelné, zmizela. Nebo ji možná jenom nevnímám. Je mi to jedno, cítím se dobře. Jenom nesmím moc přemýšlet, to by totiž znamenalo vzít zase na vědomí celou tu roztříštěnou a neuměle poslepovanou mozaiku, kterou vlastně jsem, ať už na povrchu vypadám jakkoli.
(Zdroj)
Snažím se nedívat se dovnitř - můj vnitřní svět je totiž noční můra, horror jako od Kinga. Možná proto už horrory nesleduju, příliš mi připomínají to, co se mi děje v hlavě prakticky každý den.
Teď už ne každou minutu. Ani ne každou hodinu. Lepším se.
Jenže, proč mi vlastně tak strašně záleží na tom, být normální? Nikdy jsem nebyla, tahle možnost mi byla vzata už od malička. Proč bych si neměla povolit tu pomyslnou uzdu? Proč si bráním v sebedestrukci?
Já nevím. Možná ze setrvačnosti, protože "se to přece nedělá". Možná kvůli manželovi a matce. Možná proto, že si spolu se Služebnicí říkám "Nolite te bastardes carborundorum", ne, nedovolím těm parchantům, aby mě zničili. Navzdory všemu, navzdory všem.
Možná proto, že bych chtěla zase jednou zažít, že se podívám dovnitř a místo toho šíleného chaosu, ze kterého čouhají střepy na všechny strany, uvidím něco takového:
(Zdroj)
K tomu mám ale ještě hodně daleko. A tak mám zatím jen deprese a dovnitř se dívám jen když potřebuju, aby mi bolest připomněla, co se to vlastně děje. Ne každý vnitřní svět je totiž fantazie v tom lepším slova smyslu. Ten můj je pořád ještě sakra nebezpečný.
pammahone | 
Podobné stavy má čas od času asi každý. Ovšem jako funguje zákon zachování energie, i v životě by měl člověk to hnusné vyvažovat dobrými věcmi.
Pitomé dvě věty, já vím.