Praskliny v mapě

24. května 2011 v 9:44 | Cirrat |  Denní hemzy
... nebo mapa prasklin?




*WARNING* Těžká deprese */WARNING*





Rozbijete hrnek. Nebo talíř. Stane se. A občas, pokud máte po ruce všechny kousky, rozbitou věc zase slepíte. Dá se opět používat, funguje tak jak má, pokud ji tedy slepíte dobře, ale zůstane popraskaná. Tam, kde to hmota, ze které předmět je, vzdala a nechala se rozlomit vnějšími tlaky, tam zůstávají jizvičky, které lze přetřít, ignorovat nebo se nad nimi ošklíbat. Ale nemůžete je odstranit.

Občas mám pocit, že jsem stejně rozbitá. Ano, jsou lidi, kteří na tom jsou nebo byli daleko hůř než já - ale popravdě, to mě nezajímá. Tohle je fráze, která se dá používat jen omezeně dlouhou dobu a na mne ji používali příliš dlouho a příliš často. Naučila jsem se říkat "strčte si ty ostatní s horším osudem třeba do prdele - já snad nemám nárok?"

No jo, ale nárok na co? Na lítost? Na pochopení? Na soucit? Na odškodnění? Na...

Já vlastně nevím.

Něco chci, nevím co, ale vím, že to nemám. Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Ale carevičovi v tý pohádce aspoň pomáhal pták Ohnivák. Já mám tak akorát dvě kočky, jednu línou a druhou neurotickou. To by teprvá byla pohádka.

Jediný co vím je, že nejsem tak úplně v pořádku. Tam, kde by mělo běžet všechno hladce, mi v hlavě něco škobrtá a zakopává. Bezdůvodně upadám do depresí a pláču nad starými křivdami, které pořád ještě bolí. Dělá se mi zle z lidí, kteří mě před čtyřmi nebo pěti lety označovali za nepřítele a dávali mi najevo své pohrdání mou osobou a najednou mi po všech těch letech bez kontaktu píšou "Čau kamarádko, jak se máš? Chybíš nám tu."

Kurva, tak jestli vám chybím, proč jste si na mě vzpomněli až teď? A proč jsem najednou kamarádka, když jste mi tenkrát dávali najevo, že byste na mě ani neplivli, protože je to pod vaši úroveň? Kdybyste napsali "Čau čúzo, nechoď mi na oči, protože tě pořád ještě nesnáším," bylo by to aspoň upřímný, nezvedal by se mi z toho kufr a nemyslela bych si něco o idiotech, kteří jsou ochotni odložit osobní přesvědčení pro menší provizi.

Nebo kdyby se ozvalo "Hele, sorry, tenkrát jsem to fakt přehnal. Udělalas chyby, ale já s tebou tenkrát neměl takhle zacházet." Pak bych aspoň věděla, že to "kamarádko" je upřímný. Že je to myšlený vážně. Že to tak opravdu myslí a že nemusí zatínat zuby pohrdáním a vzteky, když má se mnou mluvit.

Tak já nevím, dělají idioty ze sebe nebo ze mně?

Ale to je jedno. Každopádně, moje praskliny mě poznamenaly. Ještě je zdaleka nemám všechny zmapované, ale vím, že už nevěřím na to, že lidi nelžou a že jsou všichni upřímní, nevěřím na to, že někdo pro něco nemá svůj vlastní důvod, nevěřím tomu, že lidi nejsou svině, nevěřím tomu, že na mě někomu, kromě několika málo jedinců, záleží, nevěřím tomu, že jsem důležitá. Nevěřím tomu, že by se nemělo lhát, nevěřím tomu, že bych ze sebe měla vydávat to nejlepší, co mám.

Protože jsem dlouho dávala to nejlepší jen proto, abych se dozvěděla, že vlastně škodím. Že ať udělám co udělám, nikdy nebudu dost dobrá. Že nemám šanci. Že nemám nárok. Že je jedno, že mám problémy, že si už několik let denně přeju, aby mě srazilo auto, protože jsem dost zbabělá na to, abych to nechtěla udělat sama, že je jedno, že je mi fyzicky špatně, to si určitě jenom vymejšlím, abych byla zajímavá a vyvlíkla se z práce.

To pak bylo údivu, když jsem pak přišla se svýma diagnózama, který mnohé vysvětlily! Hlavně, že jít k doktorovi je známka slabosti, protože všechno přece závisí na psychice, a pokud jsem fyzicky nemocná, je to proto, že jsem nemocná psychicky a ještě navíc schválně a je to všechno moje chyba, jen moje.

Nasrat!

Ano. Jsem asi psychicky nemocná - tak jako každej druhej.

Jsem sobecká, zlá, líná lhářka se strašnou chutí něco nebo někoho rozbít, zničit, rozdupat, zlikvidovat. Zároveň je mi líto i těch pitomejch mravenců, co zamačkávám, protože nám nalezli do kanclu oknama ze zahrady, mám starost o všechno a o všechny...

Můj vnitřní svět je zatraceně roztříštěný. Už nevím, který kousky vlastně patří k sobě, některý se nenávratně ztratily, další jsou upatlaný od lepidla. Dostala jsem pěkných pár ran kladivem, co mohlo, se vysypalo. A jen několik málo lidí mi pomohlo aspoň některé kousky vrátit aspoň do správného rámu.

Mám výpadky paměti, přitom si pamatuju věci, který se staly, když mi byly tři roky.

Jednám impulzivně a přitom mám téměř neustále strach ze všeho a ze všech a nejraději bych ale všechny a všechno bránila. Před čímkoli.

A to jsem na tom teď daleko líp, než jsem byla před čtyřmi-pěti lety. Teď už jsem těžce v pohodě i ve srovnání s tím, kde jsem byla přede dvěma lety - všechno byl pro mě tenkrát stres.

Stáli se mnou lidé, kteří se mého vnitřního světa báli, přesto mi bránili v tom, abych nepopadla ten nejostřejší střep a...

Stáli se mnou lidé, kteří sice vtrhli dovnitř a třískli dveřma, až pár dalších kousků vypadlo, ale přitom mi dodali impulz zase začít sbírat jednotlivé části a aspoň je roztřídit na hromádku.

Stojí se mnou člověk, který ty střepy probírá taky a pomáhá mi je pomalu a opatrně vracet tam, kam patří.

Nevím, jestli jsem teď znuděná, apatická nebo spokojená, akorát že ta šílená tíha, kdy mi všechno připadalo nepřekonatelné, zmizela. Nebo ji možná jenom nevnímám. Je mi to jedno, cítím se dobře. Jenom nesmím moc přemýšlet, to by totiž znamenalo vzít zase na vědomí celou tu roztříštěnou a neuměle poslepovanou mozaiku, kterou vlastně jsem, ať už na povrchu vypadám jakkoli.




Snažím se nedívat se dovnitř - můj vnitřní svět je totiž noční můra, horror jako od Kinga. Možná proto už horrory nesleduju, příliš mi připomínají to, co se mi děje v hlavě prakticky každý den.

Teď už ne každou minutu. Ani ne každou hodinu. Lepším se.

Jenže, proč mi vlastně tak strašně záleží na tom, být normální? Nikdy jsem nebyla, tahle možnost mi byla vzata už od malička. Proč bych si neměla povolit tu pomyslnou uzdu? Proč si bráním v sebedestrukci?

Já nevím. Možná ze setrvačnosti, protože "se to přece nedělá". Možná kvůli manželovi a matce. Možná proto, že si spolu se Služebnicí říkám "Nolite te bastardes carborundorum", ne, nedovolím těm parchantům, aby mě zničili. Navzdory všemu, navzdory všem.

Možná proto, že bych chtěla zase jednou zažít, že se podívám dovnitř a místo toho šíleného chaosu, ze kterého čouhají střepy na všechny strany, uvidím něco takového:




K tomu mám ale ještě hodně daleko. A tak mám zatím jen deprese a dovnitř se dívám jen když potřebuju, aby mi bolest připomněla, co se to vlastně děje. Ne každý vnitřní svět je totiž fantazie v tom lepším slova smyslu. Ten můj je pořád ještě sakra nebezpečný.
 


Komentáře

1 Sikar Sikar | 24. května 2011 v 10:07 | Reagovat

Podobné stavy má čas od času asi každý. Ovšem jako funguje zákon zachování energie, i v životě by měl člověk to hnusné vyvažovat dobrými věcmi.

Pitomé dvě věty, já vím.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. května 2011 v 10:19 | Reagovat

Já se mnohdy při slepování střepů říznu.
A prsty zůstávají nechutně zapatlané.

Ale v reklamě se tvdrí, že se dají koupit nové, krásné, nerozbitné věci, pokud soudruzi v NDR neudělají chybu.

3 Cirrat Cirrat | Web | 24. května 2011 v 10:20 | Reagovat

[1]: Hm...

[2]: Komu tím prospěješ?
Jo, zapatlaný prsty jsou taky dobrej hnus. A ty otisky...

4 Sikar Sikar | 24. května 2011 v 10:27 | Reagovat

[3]: sešli na mou hlavu hromy blesky. Sociální idiot Šiška ze sebe v podobných chvílích nikdy nid kloudného nedostal

5 Cirrat Cirrat | Web | 24. května 2011 v 10:32 | Reagovat

[4]: V pohodě, jenom jsem se z toho potřebovala vypsat. Zdaleka nejsi sociálním idiotem, už se mi stalo, že mi při jedné takové příležitosti byly opravovány gramatické chyby...

6 uajiii uajiii | Web | 24. května 2011 v 11:19 | Reagovat

My tě nedáme! Nakonec se všechno dobře vyvrbí, dřív či později (většinou později).

První obrázek vypadá jako popraskaný led zespoda s zrcadlící na svých hranách polární slunce.

7 signoraa signoraa | Web | 24. května 2011 v 11:45 | Reagovat

Špatný myšlenky, špatný dny - nevěřila jsem tomu, ale opravdu se z toho dá vypsat. Někdy píšu, pak to mažu, ale pomáhá to.
Střepy, které se slepí můžou být i funkční, ale ty rýhy po prasklinách zůstávají - bohužel.

8 m. m. | Web | 24. května 2011 v 11:57 | Reagovat

Stojím s tebou v řadě "těch druhých". Tohle je zrovna téma, které řeším už od loňského srpna a nedokážu si na něj odpovědět - ta vnitřní rozbitost, rozlámanost. Říkám si - kolikrát ještě bude možné mě rozbít a slepit, aby to drželo? Nepřekročila jsem už limit? Je tu ještě vůbec možnost, že se ty rány ve mně zahojí a že budu zase jako dřív? Nebo zůstanu po zbytek života taková, jaká jsem teď - sebe samotnou nepoznávající, lidi otravující, věčně si stěžující, upřímného úsměvu bez ohonu hořkosti naprosto neschopná?

Kdybys potřebovala nějakýho toho ptáka Ohiváka, jsem tady :) Ostatně, radit druhým, to mi jde tradičně rozhodně líp než poradit sama sobě. Klasika.

9 m. m. | Web | 24. května 2011 v 11:59 | Reagovat

[7]: To je právě to. Kolikrát je možný se rozpadnout a slepit to? Žádná váza ti tohle nevydrží donekonečna. Tak jak je to s člověkem a jeho roztrhanou duší? Kolik karambolů, krizí a období temna může člověk přežít, aniž by se z toho zbláznil a aniž by to na něm zanechalo trvalý následky? Mám hrůzu z toho, že už teď jsem tak zjizvená. Vždyť jsem mladá. Tak co bude dál? Co příště? To už se nezvednu.

10 pammahone pammahone | E-mail | Web | 24. května 2011 v 14:44 | Reagovat

Vím, jak ti je. To je snad všechno, co k tomu můžu dodat, protože se ještě nenašel nikdo, kdo by pomohl v tomhle případě mě, tak jak bych já mohla pomoct někomu jinému?
Vím, jak ti je, a budu si přát, aby se to zlepšilo. Víc nemůžu.

11 Ozzro Ozzro | Web | 24. května 2011 v 15:06 | Reagovat

Jo, nezacelené rány. Člověk musí bejt vždycky tvrdej, ale laskavej. Vždycky se musí ta psychika cvičit a nejlepší je kašlat na ostatní, kromě přátel a kecy těch všech ostatních nemají hodnotu.

12 agrrr agrrr | Web | 24. května 2011 v 17:49 | Reagovat

Proč bys neměla mít právo na sebelítost? Proč by ses nemohla vybrečet, politovat a utápět ve smutku. Vyžít se ve své depresi a porochňat se ve starých křivdách. Zabořit hlavu do polštáře a vyječet se dokud ti nezalehnou uši.  Vyvztekat je někdy to nejlepší co lze udělat. Uvolní se napětí a nevzniknou tak další malé prasklinky. Jen je důležitý se v tom nezaseknout. Ale říct si "dost, teď se odrazím od dna a budu zase fungovat".

13 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 24. května 2011 v 21:24 | Reagovat

[12]: Souhlasím! Každý má právo se občas politovat, brečet a v záchvatech smutku pojídat kila čokolády.

14 KatyRZ KatyRZ | Web | 25. května 2011 v 23:28 | Reagovat

Měla jsem roky, kdy jsem chodila po světě a nikomu neřekla, že mě něco trápí. Pořád se mi chtělo brečet, ale nikdy jsem to nedělala. Pak jsem se složila, promluvila si s lékařem ... Od té doby se něco změnilo. Přestala jsem v sobě všechno zadržovat, když mi něco vadilo řekla jsem to hned. Naučila jsem se vyhýbat lidem, kteří mi ubližují, sbalila si saky paky a odstěhovala se pryč. Naučila jsem se rozeznávat, kdo mi i přes ostrá slova něco vrací, něco dobrého a naučila se s takovým chováním vyrovnávat. Naučila jsem se brečet. Nebylo to ze dne na den a nemít manžela/přítele, nebylo by to vůbec. Přesto vím, že je uvnitř něco, co se nevratně rozbilo, něco co způsobuje třas celého těla, když mluvím s některými lidmi ...

15 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 26. května 2011 v 21:21 | Reagovat

Malichernost a faleš obchází světem.
A já se ptám, proč lidé nekráčí, když jejich kostlivci otvírají své skříně a derou se na povrchy všech povrchností, skoro až na vrch.
A na vrchu stojí, vysmívají se podstatě lidství a láskám a všem těm laskavým hodnotám? To tvrdí oni, ti páni kopce, že je kýč všechno laskavé a ohleduplné, že je to ohraně jak zlomený vinyl poslepovaný a že by je někdo vinil? Nebo sebe? Kdež.
Faleš obchází tím světem dál a dál a klepe na dveře. Je jenom na tobě, jestli necháš dveře otevřené a řekneš si, že ti je srdečně jedno, jestli přijde a způsobí ti srdeční mdloby nebo srdeční trhavinu. Nebo je zavřeš a zavřeš i sebe a rány všechny. A rána se promění v osamělost a ta se promění v nedělní odpoledne. Kdo by měl kromě Garfielda  rád nedělní odpoledne i v pondělí?

Střepů je třeba abychom uviděli jakousi podivnou lampičku, kterou ty střepy tvoří. Ono dneska se lidi nedívají na podstatu věci. A ta podstata, to je že obyčejnosti jsou možná nejhezčími věcmi - a taková naděje, ta je jedna z nejhezčích. Mnohdy leží na zemi kousky, fragmenty - třebas i života, kdo ví, ale ten život se skládá z výsledného reliéfu. Tak jsem rádo že ti ho někdo pomáhá slepovat.
Když si vypůjčím slova pana Kundery, můžu jedině nabídnout další z pitomých Alfa Centaurských myšlenek, jež dnes hojně vychází na přetřes v tomto řádkovaném pablbodopise: "Co je horší? Tíha, anebo lehkost? Vědomí, že nás něco tíží ale můžeme hmatatelně zasahovat do této tíhy - přesto nevzlétneme; anebo lehkost, kdy se nedotýkáme země a ničeho ostatního, přesto volni nadevším?" Odnikud to neopisuji, pravda, takže to je takové zchlupatělé. Ale myšlenka surová zůstává syrově stejná... Popřemýšlej, třeba trocha přemýšlení někdy taky někomu pomůže, když už se na nic jiného nezmohla.

Co dodat však musím - že mám jednu strašlivou, záviděníhodnou výhodu. Jsem šílené přes hlavu ale i přes srdce. Takže se s vervou pouštím do něčeho a vpiji se do citu, ale zároveň tento cit horoucně přijímám i burácivě opouštím.
Jako bych snad mělo něco v nepořádku všude, kde se dá, nemusím se zamýšlet nad něčím, jako je deprese a docela dobře to nechápu - docela dobře i docela špatně, pravda. Nebo lež? Lež! Lepší ležet.
Moje šílenství projevuje se možná v mnoha věcech a možná i ve více, než bych chtělo, ale jisté je, že teď tlapkami tlapkám po samých upřímných klávesách a kdyby ses jim zahleděla do očí, jejich vlhkých, plastových oček - uvěřila bys!
Nezbývá mi než mávat a usmívat se. Laciného soucitu neumím, musíš si ho draze přečíst (deset řádků za dva čollary)...

16 neros-san neros-san | 27. května 2011 v 10:54 | Reagovat

Jsou velcí lidé a Velcí lidé. Jsou malí lidé a Malí lidé.
Ti velcí lidé (majetkem a postavením) bývají dost často Malí tím, jak moc nedokáží otevřít svou duši, své srdce a (či) své pocity a topí se v nich a dusí se v nich a schovávají si je do zavařovaček a pak se na ně zálibně koukají. Kochat se vlastní bolestí je pouze utvrzuje v tom, že ta bolest je skutečná, přestože jejich čtvrt litrová zavařovačka pluje (spolu s nimi) v betonové nádrži hořkosti a zármutku, který nesmí být vypuštěn ze srdcí těch, které ten Malý člověk *snad, doufejme v to* miluje.
Čas a prostor jedno jsou. Čas je relativní...
Jsem Malým člověkem?
Asi ano.
Ale ty...

Velcí lidé mají sílu. Sílu, kterou mnohdy ani nechtějí, kterou ale potřebují k tomu, aby stále mohli být... dobrými lidmi.
Velcí lidé, někdy malí vzrůstem, či postavením, či kdovíčím, na čem té které společnosti záleží, se dokázali zvednout, i když je to nebavilo. "Proč bych měl?" Protože nikdo jiný to neudělá.
Hořkost nesmí být vypuštěna naráz. Hráze se nesmí přetrhnout. Žít s ní je... zbytečná otrava. A život s ní (z ní) zmírá...
Vy, Velcí lidé, musíte umět ještě jednu věc.
Postupně všechny ty sračky vypustit.
A pak budete o kousek blíž ke štěstí.

Idealista promluvil.
Howgh.

17 Tenny Tenny | Web | 28. května 2011 v 19:02 | Reagovat

Když si psala o té sobecké, líné a zlé lhářce, v duchu jsem si říkala: "Sakra, jako bych to psala já..."
Od té doby, co mi zbylo jenom 50% sluchu na jednom uchu často propadám stejným myšlenkám.
A on, navzdory všem předpokladům, někdy ani ten doktor nepomůže. Já byla už u tří psycholožek a ani jedna nepoznala, co se mnou je opravdu špatně. Vlastně ta poslední část odhalila, ale pak to úplně zhatila, když do mě půl hodiny hučela všechny moje chyby a špatné vlastnosti, které bych měla napravit. Dokázala jsem jenom zírat do země a mlčet. A když jsem mě pak zeptala: "ty jsi dneska nějaká skleslá, ne?", měla jsem vážně chuť jí poslat někam.
Ze dna se holt musíme odrazit sami.

Nebudu mít takové ty keci typu "bude to dobré". Moc dobře vím, že ty dokážou v takových okamžicích akorát ještě víc naštvat. Později jsem zjistila, že to dobré bude, ale až za dlouhou dobu a navíc to "to" bude něco úplně jiného, než si myslela předtím.

Když se něco rozbije, může se to slepit, ale bude to pořád rozlámané. No, v tom případě můžeme udělat dvě věci - buď vzít pořádné lepidlo a dávat na tu věc pozor, aby už jí nikdo rozbití nehrozilo (což může být složité) a nebo koupit věc novou.
Duše ani vnitřní věc se koupit nedá. Dá se ale vytvořit. Trvá to dlouho, ale pak najednou po letech zjistíme, že už jsme jiní. Aspoň doufám.

Anebo bychom se mohli na všechna ta podobenství vykašlat. Duše ani člověk vázy nejsou. Váza zůstane vždycky rozbitá, ale existuje hromada lidí, jejihž duše se rozbila a oni ji zase poskládali zpátky a zacelily jizvy. Ty jizvy se občas objeví - ale nejsou tam pořád.
Jo, zní to pitomě, ale mě to trochu pomohlo. Na svět často nahlížíme příliš složitě, hledáme skryté významy, klamy, za každými jednáním vidíme lež a přetvářku. A svět vidíme černě.
Jenže svět navzdory všem přepokladům není ani černej, ani bílej. A lidi nikdy nejsou jenom zlý nebo dobrý.

Nejlepším lékem je to neřešit. Hodit problémy, bolístky a všechno svinstvo za hlavu. Sednout si ke knize, sežrat hromadu čokolády a pobrečet si. Každý člověk občas potřebuje politovat. A pak se na bolest zapomene.

Připadám si trochu jako nadutec, že vynáším takováto poučení, ale prostě... Podobnej stavů jsem zažila hodně. A vim moc dobře, že někdy místo keců typu "To bude dobrý" vážně pomáhá, když se pod článkem o našich bolístkách objeví hromada dlouhých komentářů od lidí, kteří se snaží pomoc, podpořit a politují nás a navíc dodají, že se tak občas cití taky. A že mi to pomohlo hodněkrát. Tak taky jeden přidávám.

Tak přeju hodně štěstí. A i z těch střepů se dá vytvořit nádherná mozaika. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama