


Já se mnohdy při slepování střepů říznu.
A prsty zůstávají nechutně zapatlané.
Ale v reklamě se tvdrí, že se dají koupit nové, krásné, nerozbitné věci, pokud soudruzi v NDR neudělají chybu.
[3]: sešli na mou hlavu hromy blesky. Sociální idiot Šiška ze sebe v podobných chvílích nikdy nid kloudného nedostal
[4]: V pohodě, jenom jsem se z toho potřebovala vypsat. Zdaleka nejsi sociálním idiotem, už se mi stalo, že mi při jedné takové příležitosti byly opravovány gramatické chyby...
My tě nedáme! Nakonec se všechno dobře vyvrbí, dřív či později (většinou později).
První obrázek vypadá jako popraskaný led zespoda s zrcadlící na svých hranách polární slunce.
Špatný myšlenky, špatný dny - nevěřila jsem tomu, ale opravdu se z toho dá vypsat. Někdy píšu, pak to mažu, ale pomáhá to.
Střepy, které se slepí můžou být i funkční, ale ty rýhy po prasklinách zůstávají - bohužel.
Stojím s tebou v řadě "těch druhých". Tohle je zrovna téma, které řeším už od loňského srpna a nedokážu si na něj odpovědět - ta vnitřní rozbitost, rozlámanost. Říkám si - kolikrát ještě bude možné mě rozbít a slepit, aby to drželo? Nepřekročila jsem už limit? Je tu ještě vůbec možnost, že se ty rány ve mně zahojí a že budu zase jako dřív? Nebo zůstanu po zbytek života taková, jaká jsem teď - sebe samotnou nepoznávající, lidi otravující, věčně si stěžující, upřímného úsměvu bez ohonu hořkosti naprosto neschopná?
Kdybys potřebovala nějakýho toho ptáka Ohiváka, jsem tady :) Ostatně, radit druhým, to mi jde tradičně rozhodně líp než poradit sama sobě. Klasika.
[7]: To je právě to. Kolikrát je možný se rozpadnout a slepit to? Žádná váza ti tohle nevydrží donekonečna. Tak jak je to s člověkem a jeho roztrhanou duší? Kolik karambolů, krizí a období temna může člověk přežít, aniž by se z toho zbláznil a aniž by to na něm zanechalo trvalý následky? Mám hrůzu z toho, že už teď jsem tak zjizvená. Vždyť jsem mladá. Tak co bude dál? Co příště? To už se nezvednu.
Vím, jak ti je. To je snad všechno, co k tomu můžu dodat, protože se ještě nenašel nikdo, kdo by pomohl v tomhle případě mě, tak jak bych já mohla pomoct někomu jinému?
Vím, jak ti je, a budu si přát, aby se to zlepšilo. Víc nemůžu.
Jo, nezacelené rány. Člověk musí bejt vždycky tvrdej, ale laskavej. Vždycky se musí ta psychika cvičit a nejlepší je kašlat na ostatní, kromě přátel a kecy těch všech ostatních nemají hodnotu.
Proč bys neměla mít právo na sebelítost? Proč by ses nemohla vybrečet, politovat a utápět ve smutku. Vyžít se ve své depresi a porochňat se ve starých křivdách. Zabořit hlavu do polštáře a vyječet se dokud ti nezalehnou uši. Vyvztekat je někdy to nejlepší co lze udělat. Uvolní se napětí a nevzniknou tak další malé prasklinky. Jen je důležitý se v tom nezaseknout. Ale říct si "dost, teď se odrazím od dna a budu zase fungovat".
[12]: Souhlasím! Každý má právo se občas politovat, brečet a v záchvatech smutku pojídat kila čokolády.
Měla jsem roky, kdy jsem chodila po světě a nikomu neřekla, že mě něco trápí. Pořád se mi chtělo brečet, ale nikdy jsem to nedělala. Pak jsem se složila, promluvila si s lékařem ... Od té doby se něco změnilo. Přestala jsem v sobě všechno zadržovat, když mi něco vadilo řekla jsem to hned. Naučila jsem se vyhýbat lidem, kteří mi ubližují, sbalila si saky paky a odstěhovala se pryč. Naučila jsem se rozeznávat, kdo mi i přes ostrá slova něco vrací, něco dobrého a naučila se s takovým chováním vyrovnávat. Naučila jsem se brečet. Nebylo to ze dne na den a nemít manžela/přítele, nebylo by to vůbec. Přesto vím, že je uvnitř něco, co se nevratně rozbilo, něco co způsobuje třas celého těla, když mluvím s některými lidmi ...
Malichernost a faleš obchází světem.
A já se ptám, proč lidé nekráčí, když jejich kostlivci otvírají své skříně a derou se na povrchy všech povrchností, skoro až na vrch.
A na vrchu stojí, vysmívají se podstatě lidství a láskám a všem těm laskavým hodnotám? To tvrdí oni, ti páni kopce, že je kýč všechno laskavé a ohleduplné, že je to ohraně jak zlomený vinyl poslepovaný a že by je někdo vinil? Nebo sebe? Kdež.
Faleš obchází tím světem dál a dál a klepe na dveře. Je jenom na tobě, jestli necháš dveře otevřené a řekneš si, že ti je srdečně jedno, jestli přijde a způsobí ti srdeční mdloby nebo srdeční trhavinu. Nebo je zavřeš a zavřeš i sebe a rány všechny. A rána se promění v osamělost a ta se promění v nedělní odpoledne. Kdo by měl kromě Garfielda rád nedělní odpoledne i v pondělí?
Střepů je třeba abychom uviděli jakousi podivnou lampičku, kterou ty střepy tvoří. Ono dneska se lidi nedívají na podstatu věci. A ta podstata, to je že obyčejnosti jsou možná nejhezčími věcmi - a taková naděje, ta je jedna z nejhezčích. Mnohdy leží na zemi kousky, fragmenty - třebas i života, kdo ví, ale ten život se skládá z výsledného reliéfu. Tak jsem rádo že ti ho někdo pomáhá slepovat.
Když si vypůjčím slova pana Kundery, můžu jedině nabídnout další z pitomých Alfa Centaurských myšlenek, jež dnes hojně vychází na přetřes v tomto řádkovaném pablbodopise: "Co je horší? Tíha, anebo lehkost? Vědomí, že nás něco tíží ale můžeme hmatatelně zasahovat do této tíhy - přesto nevzlétneme; anebo lehkost, kdy se nedotýkáme země a ničeho ostatního, přesto volni nadevším?" Odnikud to neopisuji, pravda, takže to je takové zchlupatělé. Ale myšlenka surová zůstává syrově stejná... Popřemýšlej, třeba trocha přemýšlení někdy taky někomu pomůže, když už se na nic jiného nezmohla.
Co dodat však musím - že mám jednu strašlivou, záviděníhodnou výhodu. Jsem šílené přes hlavu ale i přes srdce. Takže se s vervou pouštím do něčeho a vpiji se do citu, ale zároveň tento cit horoucně přijímám i burácivě opouštím.
Jako bych snad mělo něco v nepořádku všude, kde se dá, nemusím se zamýšlet nad něčím, jako je deprese a docela dobře to nechápu - docela dobře i docela špatně, pravda. Nebo lež? Lež! Lepší ležet.
Moje šílenství projevuje se možná v mnoha věcech a možná i ve více, než bych chtělo, ale jisté je, že teď tlapkami tlapkám po samých upřímných klávesách a kdyby ses jim zahleděla do očí, jejich vlhkých, plastových oček - uvěřila bys!
Nezbývá mi než mávat a usmívat se. Laciného soucitu neumím, musíš si ho draze přečíst (deset řádků za dva čollary)...
Jsou velcí lidé a Velcí lidé. Jsou malí lidé a Malí lidé.
Ti velcí lidé (majetkem a postavením) bývají dost často Malí tím, jak moc nedokáží otevřít svou duši, své srdce a (či) své pocity a topí se v nich a dusí se v nich a schovávají si je do zavařovaček a pak se na ně zálibně koukají. Kochat se vlastní bolestí je pouze utvrzuje v tom, že ta bolest je skutečná, přestože jejich čtvrt litrová zavařovačka pluje (spolu s nimi) v betonové nádrži hořkosti a zármutku, který nesmí být vypuštěn ze srdcí těch, které ten Malý člověk *snad, doufejme v to* miluje.
Čas a prostor jedno jsou. Čas je relativní...
Jsem Malým člověkem?
Asi ano.
Ale ty...
Velcí lidé mají sílu. Sílu, kterou mnohdy ani nechtějí, kterou ale potřebují k tomu, aby stále mohli být... dobrými lidmi.
Velcí lidé, někdy malí vzrůstem, či postavením, či kdovíčím, na čem té které společnosti záleží, se dokázali zvednout, i když je to nebavilo. "Proč bych měl?" Protože nikdo jiný to neudělá.
Hořkost nesmí být vypuštěna naráz. Hráze se nesmí přetrhnout. Žít s ní je... zbytečná otrava. A život s ní (z ní) zmírá...
Vy, Velcí lidé, musíte umět ještě jednu věc.
Postupně všechny ty sračky vypustit.
A pak budete o kousek blíž ke štěstí.
Idealista promluvil.
Howgh.
Když si psala o té sobecké, líné a zlé lhářce, v duchu jsem si říkala: "Sakra, jako bych to psala já..."
Od té doby, co mi zbylo jenom 50% sluchu na jednom uchu často propadám stejným myšlenkám.
A on, navzdory všem předpokladům, někdy ani ten doktor nepomůže. Já byla už u tří psycholožek a ani jedna nepoznala, co se mnou je opravdu špatně. Vlastně ta poslední část odhalila, ale pak to úplně zhatila, když do mě půl hodiny hučela všechny moje chyby a špatné vlastnosti, které bych měla napravit. Dokázala jsem jenom zírat do země a mlčet. A když jsem mě pak zeptala: "ty jsi dneska nějaká skleslá, ne?", měla jsem vážně chuť jí poslat někam.
Ze dna se holt musíme odrazit sami.
Nebudu mít takové ty keci typu "bude to dobré". Moc dobře vím, že ty dokážou v takových okamžicích akorát ještě víc naštvat. Později jsem zjistila, že to dobré bude, ale až za dlouhou dobu a navíc to "to" bude něco úplně jiného, než si myslela předtím.
Když se něco rozbije, může se to slepit, ale bude to pořád rozlámané. No, v tom případě můžeme udělat dvě věci - buď vzít pořádné lepidlo a dávat na tu věc pozor, aby už jí nikdo rozbití nehrozilo (což může být složité) a nebo koupit věc novou.
Duše ani vnitřní věc se koupit nedá. Dá se ale vytvořit. Trvá to dlouho, ale pak najednou po letech zjistíme, že už jsme jiní. Aspoň doufám.
Anebo bychom se mohli na všechna ta podobenství vykašlat. Duše ani člověk vázy nejsou. Váza zůstane vždycky rozbitá, ale existuje hromada lidí, jejihž duše se rozbila a oni ji zase poskládali zpátky a zacelily jizvy. Ty jizvy se občas objeví - ale nejsou tam pořád.
Jo, zní to pitomě, ale mě to trochu pomohlo. Na svět často nahlížíme příliš složitě, hledáme skryté významy, klamy, za každými jednáním vidíme lež a přetvářku. A svět vidíme černě.
Jenže svět navzdory všem přepokladům není ani černej, ani bílej. A lidi nikdy nejsou jenom zlý nebo dobrý.
Nejlepším lékem je to neřešit. Hodit problémy, bolístky a všechno svinstvo za hlavu. Sednout si ke knize, sežrat hromadu čokolády a pobrečet si. Každý člověk občas potřebuje politovat. A pak se na bolest zapomene.
Připadám si trochu jako nadutec, že vynáším takováto poučení, ale prostě... Podobnej stavů jsem zažila hodně. A vim moc dobře, že někdy místo keců typu "To bude dobrý" vážně pomáhá, když se pod článkem o našich bolístkách objeví hromada dlouhých komentářů od lidí, kteří se snaží pomoc, podpořit a politují nás a navíc dodají, že se tak občas cití taky. A že mi to pomohlo hodněkrát. Tak taky jeden přidávám.
Tak přeju hodně štěstí. A i z těch střepů se dá vytvořit nádherná mozaika. :)
Podobné stavy má čas od času asi každý. Ovšem jako funguje zákon zachování energie, i v životě by měl člověk to hnusné vyvažovat dobrými věcmi.
Pitomé dvě věty, já vím.