Není divnej, je nemocnej

27. června 2011 v 8:54 | Cirrat |  Denní hemzy
Tabitha sepsala článek, který mě k tomuhle inspiroval. Tedy impulzem je ona a ne já, takže jsem z obliga :-)

Přesně jak jsem psala v komentáři pod odkazovaným článkem, dnes je na všechno cizí slovo a to, nad čím se dřív často prostě krčilo rameny, že je člověk "divnej", se bere jako nemoc. A já opravdu pořád ještě nevím, jestli je to dobře nebo špatně - ale ono to nakonec bude stejně asi všema barvama pruhovaný a puntíkovaný, namísto spořádané černé nebo bílé...


Totiž vemte si třeba nálepku "hyperaktivita" - z pohledu laika, který se s ničím takovým nepotkal nikdy blíž, než že dvakrát za život potkal tzv. hyperaktivního synovce své kamarádky, je tohle označení (všechno se ve mně příčí říkat "diagnóza") strašně populární a nepřesné. Popravdě jsem pořád ještě nepochopila, co to vlastně je a co to obnáší (a to i přes čtení Edithina blogu) - a jestli mi to chcete někdo normálně, lidsky, vysvětlit, pak prosím přes Vzkaz autorovi nebo kdo máte do mejlu. Ne do komentů. Díky.

Každopádně, člověk se doslechl o dítěti kolegyně (přímo mé kolegyně, tedy nikoli kolegyně kamaráda paní od mý tety z práce), které bylo označeno za hyperaktivní a jak měl kluk předepsané takové prášky, že sotva mluvil. Takže v tomhle případě se s tímto označením pojí negativní zkušenost. Ale na druhou stranu zase bratr jedné známé měl velké problémy, matka ho řezala, protože ve škole zlobil a nosil špatné známky - a přitom když narazil na osvícenou paní učitelku, která mu dovolila si v hodinách jít potichu pohrát na pět minut s autíčkem dozadu za lavice, zklidnil se. A když později zjistili, že jeho problémem prý byla hyperaktivita, ulevilo se nejen jemu, ale i celé jeho rodině (tj. matka, otec, sestra, sestry manžel), která do té doby nechápala, co se s ním děje.

Další strašně oblíbené slovo je "deprese". S tímhle fenoménem jsem měla tu čest, nejen jednou, a doteď sem tam nějaké návraty problesknou - pravidelní čtenáři tohoto blogu si na ně už asi zvykli. Popravdě, já jsem si na to zvykla, a je zajímavé sledovat, jak i ve chvílích, kdy se mi fakt už nic nechce, a nejraději bych byla, kdybych mohla zůstat bez pohybu na jednom místě do nekonečna a nemusela nic dělat (neplést s leností - úplně jiná motivace a úplně jiný pocit; zkusila jsem obojí, mohu srovnat), vím, že to zdaleka není tak špatné, jak to bývalo, a když jsem přežila tamto, vydržím i tohle. Není to pěkný, ani pro mně ani pro moje okolí, ale jak zní jedno z pořekadel, u kterého si opravdu nejsem jistá, jestli ho miluju nebo nesnáším, není jiná cesta než cesta skrz (a tohle heslo vám může pomoci úplně stejně jako vám může zlomit vaz).

Přeskočím teď fenomén lidí, kteří tvrdí, že mají depresi, buď z nevědomosti nebo proto, že chtějí být zajímaví, a podívám se rovnou na její... no, "léčba" je v tomhle případě strašně blbé slovo. Je to, pokud mi odpustíte další odbočku od tématu, spíš srovnatelné s dlouhodobou abstinencí od cigaret, alkoholu nebo drogy. Člověk v depresi skutečně nevidí cestu ven a je jen těžké říct, co bude tím impulzem, který ho z toho stavu vytrhne, a jestli ho postrčí kupředu za tu poslední hranici nebo jestli mu pomůže se z toho nějak dostat.

Ale zpátky k "léčbě" deprese. Rozdělila bych souboj s tímto stavem (odmítám tomu říkat nemoc - je to stav, je to stav, který nenapomáhá přežití organismu, ale raději spolknu vlastní loket než abych tomu říkala nemoc) na dva hlavní způsoby: s medikamenty a bez nich.

I když jsem velmi velkým odpůrcem psychofarmak, dokážu naprosto přesně pochopit, proč po nich lidé šáhnou. Je to poslední brzda, poslední záchrana, ta velká páka se zaplombovaným drátkem, v případě nouze rozbij sklo, něco, co ještě člověku poskytne trochu času a jakž takž oddech, když už všechno ostatní selhalo. I když jsem já sama depresi "zvládla" bez psychofarmak, nehodlám se kvůli tomu nad nikoho povyšovat, protože vím, jak strašně tvrdé je dno, když na něj dopadnete a na hlavě vám přistane nejen lopata, ale uvědomíte si, že ta hlína seshora je vaše okolí, které vás už pomalu začíná pohřbívat.

No nicméně zpět k lečeniju tabljetnomu.

Pochopím, když člověk teda už spáchá na sobě tu hrůzu a bere psychofarmaka, aby nějak vydržel žít ze dne na den, a do toho se snaží překopat si život, aby využil toho uměle vytvořeného času navíc, které mu ty pilulky poskytly. Od toho tu jsou.

Místo toho se dnes s psychofarmaky zachází jako kolem druhé světové s antibiotiky. Předpisujou se na první kýchnutí a pokud nezafungujou, prostě se vymění. Snaha pacienta už snad ani není potřeba...

Tahle instantní doba mě pěkně štve obecně. Opět odbočím, byli jste varováni.

Zrychlila se komunikace, máme rychlejší dopravní prostředky, nejsme přikováni na jedno místo, máme lepší technologie, svět se zmenšil. Lidé očekávají, že všechno půjde rychle, když už ne hladce. Ale pořád jsou ještě věci, které rozhodně zrychlit nejdou: těhotenství pořád trvá 9 měsíců, a když je to výrazně méně, je to velké riziko pro matku i plod. Zlomená kost srůstá svým tempem bez ohledu na podpůrné prostředky. A lidská duše se hojí přesně tak rychle, jak může, nezáleží na tom, jaké tabletky do těla sypete nebo jaké injekce mu dáváte. Pokud tedy nejsou podpůrné vitamínové a minerálové, aby strádání ducha nebylo vesele zatíženo ještě fyzickými potížemi.

Přesto lidi tak nějak očekávají, že lusknou prsty a všechno bude v po-ho-dě, kámo. A tak když nezaberou jedny prášky na depresi, doktor mi přece napíše jiný. Co na tom, že mám depresi, protože v pětadvaceti bydlím u matky, mám neustálý bolesti páteře a nemůžu už druhým rokem najít práci. A doktor, který mi odmítá předepsat antidepresiva, je šmejd a vrah. Tak. Mengele jeden.

Bohužel, s tímhle přístupem jsem se často setkala, hlavně u virtuálních zaoceánských známých. Za ty asi čtyři roky zařvalo asi pět lidí z jednoho serveru, jejichž nicky jsem pravidelně potkávala. "Jen" jedna sebevražda, zbytek různé kolapsy a vleklé nemoci, které si ze svých (ne)příjmů nemohli dovolit léčit. A pak se můžeme divit, proč měli depresi, když byli nemocní a věděli, že nemají peníze na to, aby se mohli léčit.

Antidepresiva jsou podobná jako vzít si ibalgin, když má člověk zlomenou nohu. Bolest chvíli není cítit, ale to neznamená, že je zlomená kost najednou vyhojená. Anestetika člověku dala chvíli na to, aby se doplazil k doktorovi, nechal si kost srovnat a zamotat do sádry. Tak proč se lidi spoléhají na malé divné pilulky a čekají, že jim vyléčí duši, aniž by se dopátrali původu problémů a začali je nějak postupně řešit?

Pojmenování problému, zvláště pak někým, kdo má před jménem MUDr. nebo PhDr., svádí k tomu nechat "léčbu" na ostatních a dát od toho ruce pryč. Znamená to pro jedince i pro okolí, že je vlastně tak nějak v pořádku přestat se snažit, protože je člověk prostě nemocnej, a s tím přece nepůjde nic udělat. Tak pravil Zarathusthra, ééé, tedy doktor.

Máme strašnou spoustu cizích slov, která označují tu nebo onu vlastnost osobnosti, zvlášť je-li pak abnormálně zdůrazněná nebo utlumená, a společnost obecně spoléhá na to, že když má něco jméno, existují odborníci, kteří s tím budou něco dělat, a proto není záležitostí veřejnosti o tom vůbec vědět, natož s tím pak něco dělat. Myslím, že nedoklubka by mohla vyprávět.

Stejně jako na začátku tohoto článku vlastně vůbec nevím, jestli jsou cizojazyčné názvy pro různé stavy dobře nebo ne. Na jednu stranu rozhodně lépe víme, o co jde. Na druhou stranu to rozhodně neznamená, že na to existuje nějaká zázračná léčba nebo pilulka, která nás toho stavu zbaví, jak si lidé často představují. A pro psychické stavy to platí minimálně dvojnásobně než pro ty fyzické.

Už radši mlčím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 27. června 2011 v 9:01 | Reagovat

Tak nepravil pan doktor, ale Zarášustra. Tak pravil Don Plch, jenž vymyslel lék na vše. Říká mu "konečné řešení".

čtu to, čtu, přemýšlím, co říct... ale ve výsledku si raději představ gorilu žonglující s pudlíky.

2 Cirrat Cirrat | Web | 27. června 2011 v 9:05 | Reagovat

[1]: A ti pudlíci jsou bílí, v klasickém pudl-střihu a na ocasech mají před bambulkama růžovoučké mašličky...

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. června 2011 v 9:15 | Reagovat

Zaplaťpánbu za mojí vrozenou kocůriózu!

Heslo moderní psychiatrie:
"Chemií proti chemii!"

A líbí se mi předpona DYS označující zeslabení,vadnost,poruchu ...

Takže sorry za můj dyskomentář, ale teprve před chvílí jsem zajedl svou koňskou ranní dáffku kofeinu takovejma divnejma zelenočervenejma práškama, takže moje mysl ještě není v urovnaném stavu rozvnovážném.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. června 2011 v 9:17 | Reagovat

[2]: Jen aby to nebyli štrajch pudlíci z Arbesova náměstí.

5 uajiii uajiii | Web | 27. června 2011 v 9:24 | Reagovat

Ještě jednu nelibou vlastnost cizí slova mají- gramatiku, u které si nikdy nebudu jistý. Tenhle článek se ti moc povedl, pardálko!

6 Alisa Alisa | Web | 27. června 2011 v 9:37 | Reagovat

Skôr ako som išla do školy mi bolo diagnostikovaných asi desať rôznych "porúch" . Všetky plynuli z toho, že mám abnormálne IQ . Tak som chodila po svete a všade sa na mňa brali ohľady, pretože som príliš múdra . Pre nič iné . Potom sa dostavili depresie a všetci odborníci tvrdili, že sa proste musím naučiť "zvládať svoju hlavu" . Najlepšie nájsť si pár koníčkov . Nehovorím, že som nedostala tašku tabletiek na záchvaty paniky a samovražedné stavy, ale absolútne nikoho nezaujímalo, že ona depresia nemá nič spoločné s kapacitou môjho mozgu a že mi nejaké koníčky nepomôžu, keď môj problém bol práve ten, že moje koníčky mi zakázali kvôli zdravotným problémom . A tie zdravotné problémy, keď nevedia vyriešiť jednoducho zvalia na psychiku a zapíšu mi nejakú novú diagnózu, najlepšie niečo spojené s poruchou príjmu potravu alebo povedia, že si vymýšľam, pretože nie som schopná prijať realitu . Niekedy mám tých kecov o chorobách plné zuby . Pomaly každý má nejakú diagnózu, ale ja jednoducho neverím, že všetky diagnózy je potrebné liečiť a už vôbec nie tabletkami .

7 Tabitha ren Moore Tabitha ren Moore | Web | 27. června 2011 v 9:53 | Reagovat

Je pravda, že se setkávám s lidmi, co chtějí být zajímavý, řeknou, že trpí tím a tím, ale když se jich zeptám, co že to je, protože tomu pojmu nerozumím jde finálně o nějakou pitomost , kterou má občas každý z nás.Ale potom jsou nemoci nebo poruchy, které majíá počáteční stádium, které může u sebe pozorovat hodně lidí, jako například OCD začáteční příznaky téhle nemoci může mít každý druhý, ale když se to postupně vleče s hrdostí by jen málo, kdo oznmil, že tím  trpí, jako je tomu třeba u depresí.Což taky nepochopím.Ze střední mám spousty spolužáků, co mají jen malou depku a už letí k doktůrkovi pro prášky.Kdybych měla brát na všechno, co u sebe občas chvilkově spozoruji prášky jsem feťák jedna báseň..

8 agrrr agrrr | Web | 27. června 2011 v 14:37 | Reagovat

Já nějak nevím co ti k tomu do komentářů říct. Asi to  nechám na někom fundovaném....
... i když, já si jen myslím, že z lidí se stali strašný srabi co už neuznávaj absolutně žádný hodnoty... a hodnoty si upravujou podle aktuální potřeby....

9 Fredy  Kruger Fredy Kruger | 27. června 2011 v 16:04 | Reagovat

" Já zjistil jsem,  že jsem nemocen !
dnes v noci  ( okolo půlnoce )
... joj !  padla na mne deprese ....
Počkat !   dřív byla komprese !
( strašlivý tlak ! )  až ze mne lilo

..... potom to náhle povolilo
( právě toto je deprese " ! )

... " člověk je úplně otřesen !
on leží zde, puch jej provází " !
.... ( již dvacátý chodec obchází
malebnou lavičku v jasmínu )
... " takovou proved zde swininu ,
člověk je z toho na práškách " !

... rozčilen houmeless  Petflaschka  
napadnuv  chodce  Raddu :

" toť řečí pro trochu smradu " !

" Ničemo !  smrad se neříká " !

..... kdosi již volá strážníka !

10 Ozzro Ozzro | Web | 29. června 2011 v 14:56 | Reagovat

Já si myslím, že hyperaktivita dětí neexistuje. Je to diagnóza na oko jak zaobalit to, že mladší a mladší generace jsou nevychované.

11 Ekyelka Ekyelka | Web | 7. července 2011 v 17:50 | Reagovat

[10]: Ozróši, 90% dětí je skutečně nevychovaných. Těch zbývajících 10% (a jsou to kluci, holt se jim mozek vyvíjí jinak než děvčátkům) má správnou dia(nefunkční písmenko)nózu. Ve školce jsem zažila klučíka, velmi chytrého, všímavého a zvídavého, kterého ale bylo třeba neustále zaměstnávat, hlídat, nenápadně postrkovat v zájmech (aby třeba neubližoval ostatním dětem). Byl jen o chlup divočejší než zbytek dětí, potřeboval jiný přístup, ale v porovnání s některými sprominutím spratky, na jejichž nevychovanost se matky snaží naroubovat flastr "hyperaktivita", byl andílek.

Cirrat, hrdě zvednutá hlava je nejspíš náš společný rys. Pilulky jen v krajním případě a s vědomím, že tělu se uleví, ale léčba to není. Totéž platí o duši. Prášky poskytují jen čas navíc. Dnešní lidé na to s oblibou zapomínají - včetně doktorů.
Mimochodem, ráda seškrábávám nálepky. Ze stěn našeho výtahu (jenže sousedi tam už nic nelepí, poučili se), z předmětů, občas i z lidí. Dokud není něco potvrzené křížem ze tří fundovaných zdrojů minimálně, není to pro mne choroba, ale výmluva. A ty jsou od toho, aby se vyvracely, zadupávaly do země a házely za hlavu.
Když je to potvrzené (cokoliv), pak záleží na každém zvlášť, jak se k tomu postaví.

12 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 15. července 2011 v 12:40 | Reagovat

Taky to sleduji - dřív to byla normální lenost a flákačství - dnes už je to prokrastinace... atd. Ono je to ale vlastně nakonec jedno, jak se tomu říká, žejo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama