Falešná skromnost nebo oprávněná hrdost?

12. září 2011 v 15:00 | Cirrat |  Denní hemzy
V poslední době se pár mých ostře sledovaných blogerů pozastavilo ať už přímo nebo nepřímo nad otázkou skromnosti či ochoty překročit vlastní stín. Sikar, Temnářka, Daleth, ti všichni k tomu mají co říci.

Pokud vám připadá, že se zaměřuju na píšící blogery, není to náhoda. Jak jsem psala v minulém článku, je vlastností lidskou sdružovat se podle společných zájmů. Vrána k vráně sedá, birds of a feather flock together, poraďte mi ještě ekvivalent v němčině a buď španělštině nebo latině...

A když všichni, tak já taky!


Minulý článek byl o tom, proč se bojím bližšího kontaktu se spolupisateli. Pro případ, že vám při jeho čtení unikla ta poněkud zjevná pointa, je to proto, že si dnes "autor" nebo "spisovatel" říká každá umělecky hysterická veš, která ovládla klávesnici a něco zveřejnila. Hodně souhlasím s Mattovým komentářem, že na vině zřejmě bude i rozšířenost internetu a jeho přístupnost. Tam, kde se dříve člověk musel opravdu hodně snažit, aby si ho více lidí přečetlo, dnes párkrát klikne myší, cvakne do kláves a může předkládat světu obsah své mozkovny.

Bohužel, mentální zvratky od kvalitních příspěvků lze rozlišit pouze tak, že danou stránku otevřete a začnete číst. Narozdíl od té otevřené pixly mléka v lednici k tomu nemůžete opatrně přičuchnout a eventuelně kliknutím na tlačítko Zpět vylít daný hnus do výlevky. Ne, musíte všechno ochutnat, a až když to máte v hubě, můžete vlastně zjistit, o co jde. Blogy, stránky, knihy, povídky a podobné záležitosti vlastně jíte očima. Ale je překvapivé, že po těch nekvalitních zůstává doslova fyzická pachuť v ústech.

No ale k té skromnosti. Jelikož už všichni víte, že jako první sahám po výkladových slovnících, pojďme se podívat, co jsem našla na téma "skromnost". Příruční slovník jazyka českého vydal tři definice: 1. vlastnost někoho n. něčeho skromného, spokojenost s málem, povahová nenáročnost, nenápadnost. 2. nepatrnost, skrovnost, nevelikost. 3. skromné poměry.

Fajn, je evidentní, že stejně jako nedefinujeme slovo "černota" bez definice slova "černý", musíme k pochopení významu slova "skromnost" nejprve pochopit slovo "skromný". Ten samý zdroj, opět tři definice: 1. nemající o sobě přepjaté mínění, mající malé požadavky, s málem spokojený, nenáročný. 2. jsoucí bez okázalosti, nádhery; jednoduchý, prostý, všední, nenápadný. 3. malý, nepatrný počtem, množstvím, skrovný.

Takže minimálně podle první definice, která se ovšem kontextem hodí nejlépe, je skromný autor v podstatě protimluv. Protože skromný autor se neprosazuje, dělá si svoje, v podstatě ho nezajímá, jestli se jeho knihy vydávají nebo ne, píše proto, aby psal. Ve chvíli, kdy se autor začne prosazovat a zveřejňovat, nemůže být tedy podle této definice skromný.

Což vzhledem k tomu, že je běžné, že autoři sami oslovují agenty (v zahraničí) nebo přímo vydavatele a nakladatele (u nás), mají své stránky, propagují svá díla a minimálně ti začínající se účastní soutěží, vede k dotazu, jestli je skromnost opravdu tak potřebnou ctností, jak nám vždycky říkali. Koneckonců, je podle všeho v přímém protikladu ke slovu "ambice" (snaha proniknout kupředu, výše; ctižádost - ctižádost: snaha, bažení po cti - čest: 1. příznivé hodnocení sebe samého: čestnost, řádnost, a p. 2. příznivé hodnocení okolím, druhými lidmi: úcta, vážnost, respekt; dobré jméno, dobrá pověst, obliba a p. 3. projev úcty, vážnosti: pocta, počest, vyznamenání.)

Snažím-li se být oblíbenější, na lepší pozici, mít se líp, být váženější nebo vzácnější, nemohu být stoprocentně spokojený s málem, prostý, nenápadný a nenáročný.

Ovšem tady je ten kámen úrazu, na který padá kosa:

Nakolik má být člověk skromný a nakolik ctižádostivý? Kde je ten správný poměr mezi vydobytím si respektu a uznání od ostatních a vlastní nenápadností a spokojeností s tím, co mám?

A když už jsme u toho, kdy si vlastně můžu začít vážit sám sebe?

Když je holčičce pět let a přinese vám ukázat schematicky načmáraný obrázek s ježatým fialovým sluníčkem a princeznou, co má nohy po krajích sukně, je strašně pyšná na to, co dokázala. A vy ji pochválíte, protože pětileté dítě je rádo, že je rádo, koordinace oko-ruka se zlepšuje, ale ještě to není ono, schopnost pozorování se omezuje na to, že sluníčko má paprsky a princezna má vééélkou sukni (růžovou!) a korunku. Jo a taky nějaký oči a vlasy. A možná pusu.

A když jí pochválíte, možná ji to taky bude těšit půl dne, a když večer přijde návštěva, ještě než půjde spát, vyřítí se malá opyžamkovaná příšerka z pokojíku, v ruce bude třímat ono veledílo a ještě po několika hodinách oznámí pyšně "Hele!" a bude čekat na pochvalu.

To, že jste (tedy pokud máte podobný dětivzdorný faktor jako já, tedy hluboce záporný) začali skřípat zubama po půlhodině jejího nadšeného výskání, jak se jí to krásně povedlo, a nejraději byste milý obrázek i se štosem papírů a pastelkama polili benzínem a za ďábelského smíchu podpálili, to nikoho nezajímá. Dítě roste, učí se a pozitivní motivace je lepší než trest. Ono se to časem naučí. Trpte potichu, nedávejte nic najevo a až usne, naražte si na hlavu sluchátka a pusťte si nějakou střílečku. Vyvražděte všechny. Zítra se to bude opakovat.

Ovšem doba, kdy jsou děti chváleny za každé hovno v nočníku, je poměrně krátká. Pokud by se vám s podobně nakresleným obrázkem ochomýtala nadšeně pod nosem patnáctiletá dívka a nešlo by o recesi, asi byste přemítali, kde udělali soudruzi z NDR chybu: jestli je postižená nebo prostě blbá.

Zažila jsem jednu šestnáctiletou, která možná i měla nějakou lehčí poruchu, ale její rodiče si jí prostě nevšímali, nenaučili ji nic, v šestnácti letech stříhala nůžkama na úrovni šestiletého dítěte, nebyla schopná samostatného života, pokaždé když šla na záchod (pokaždé! i na malou), vypotřebovala celou ruličku toaletního papíru a jediné, co ji zajímalo, byla móda. Myslela si o sobě, že je nesmírně sexy, že ji spolužačky nesnáší ne proto, že je kráva nejvyššího kalibru, ale proto, jak je strašně krásná, že bude příští topmodelkou a snažila se "svádět" v šestnácti celníky tak, že si vyhrnovala sukni k pupíku.

Ta měla příznivé hodnocení sebe sama v malíku, ale čest a respekt od okolí byl hluboko pod bodem mrazu.

Všichni z nás více-či-méně ambiciózních lidí neustále balancujeme na hraně toho, kdy ještě je "osobní propaganda" povolena a kdy už je to prostě moc. Proto je důležité mít kolem sebe ty nezaujaté, popřípadě někoho, o kom víme, že se v životě vyzná, aby nám včas dali najevo, že teď bychom měli sklapnout hubu a krok a být chvíli ztělesněním všech definic skromnosti do posledního puntíku.

Ti, kdo se tohle naučí, většinou prorazí - umí zaujmout masy natolik, aby si všimly jejich práce, ale zároveň se nederou do popředí. Já rozhodně masově známá nejsem, mimo jiné proto, že z toho, co mám rozpracovaného, nic není dostatečně dobré nebo hotové na to, abych byla ochotná to pustit na veřejnost. A mimo jiné proto, že se teprve učím balancovat.

Iveta Bartošová uměla slušně balancovat na hraně mezi ambicí a skromností kolem dvacítky, ale čím víc se blížila třicítce, tím balanc ztrácela a kde je dnes? Osobně i kariérově je z ní troska rozmáznutá na stránkách bulváru.

Anne McCaffrey, autorka u nás známá hlavně díky drakenům z Pernu, se narodila v roce 1926, pořádně se pustila do psaní kolem čtyřicítky, od té doby napsala kolem stovky knih, je čestnou porotkyní několika soutěží a mimo jiné na konci sedmdesátých se její kniha Bílý drak jako první Sci-fi titul dostala na seznam bestsellerů New York Times. Posílala své příspěvky do soutěží, stejně jako to dělá strašná spousta z nás, ale narozdíl od nás se pravidelně účastnila workshopů, kam každý něco přinesl a navzájem se (konstruktivně) rozervali na cucky. Takže byla dost ambiciózní na to, aby se účastnila všeho možného, ale dost skromná a realistická na to, aby věděla, že se může zlepšit, a byla ochotná zkoušet nové věci i potom, co se její povídky a knihy začaly vydávat jako na běžícím pásu.

Anne McCaffrey nejen, že umí balancovat - ona se s tímhle poměrem ambicí a sebekritiky sžila natolik, že se vsadím, že to, co je pro nás tenké jako ostří dobře nabroušené čepele, je pro ni široké jako pohodlná postel, nebo možná široká silnice.

Tuhle rovnováhu se ovšem nemůžeme naučit jinak, než že budeme znovu a znovu zkoušet, padat, vstávat a vydávat se na svůj vlastní provazochodecký trénink znovu a znovu a znovu. A když se nám to povede, je potřeba zvednout laťku - jinak skončíme jako Heller, který po Hlavě XXII už žádný další bestseller nenapsal a zemřel v depresích. Psal pořád dokolečka jedno a to samé, jedno a to samé, jedno a to samé - a nedokázal překročit vlastní stín.

A mimo jiné je v dnešní záplavě informací také vhodné najít osobní balanc mezi vlastní hrdostí a otravováním okolí.

Asi před týdnem jsem se zmínila, že nepovažuju svatbu s Dartem za nějaký převratný úspěch. Jednak nám bylo prakticky od začátku jasné, že patříme k sobě, takže oznámení, že se chceme vzít tři měsíce po začátku vztahu nám nepřipadalo nijak uspěchané, jednak je svatba teprve začátkem manželství, na kterém je přece jen potřeba pracovat, stejně jako na jakémkoli jiném vztahu, jednak to bylo něco naprosto přirozeného - největší úskalí, které se nám postavilo do cesty, byl svatební den samotný (viz blog). Jsme spolu, jsme spolu šťastní, akorát na sebe máme papíry. A máme fajne snubáky, wolframové.

Stejně tak nepovažuju za bůhvíjaký úspěch narození dítěte: ano, devět měsíců je za náma, ale teď toho drobka musíme vychovat tak, aby se dokázal sám o sebe postarat, nebyl z něj vůl nebo debil, a musíme mu vštípit nějaké ty morální hodnoty. Je to velká událost, to ano, ale ne úspěch jako úspěch.

A tak výhra v soutěži, zveřejnění díla nebo vydání knihy pro mě taky není bůhvíjaký úspěch. Je to úspěch, ale ne bůhvíjaký. Teď totiž přijde na řadu ten metr: čtou mě lidé? Mám zpětnou vazbu? Oslovilo mě moje vydavatelství s nabídkou dotisku nebo smlouvy? Cítím se já z toho dobře? Dokážu tenhle úspěch zopakovat?

Moje věci taky byly zveřejňované, taky byly ve sbornících, i když ne v soutěžích. Víte snad o nich někdo? Nevíte. A tak to z hlediska někoho, kdo se s fungl novou občankou v kapse chtěl stát spisovatelem, není úspěch. Je to něco, lepší nežli nic, ale nic převratného.

Samozřejmě, když se někomu něco povede, je logické, že se z toho raduje. Budiž mu přáno. Ale když se neustále raduje z jednoho a toho samého důvodu dál a dál a dál, pomyslím si o něm tři věci: a) dotyčný evidentně nežije a nemá co na práci, tak si omílá ten svůj jeden oblíbený úspěch pořád dokola a dokola, b) dotyčný je mentálně lehce postižený a není schopný hodnocení priorit, c) dotyčného to ve skutečnosti taky vůbec nebaví, ale někde získal představu, že se teď takhle musí chovat. Možná ještě jednu: dotyčný si je moc dobře vědom slabší kvality svého produktu a snaží se to zamaskovat agresivní reklamou.

Kdybych chodila kolem a neustále všechny bez vyzvání přesvědčovala o tom, jak je naše manželství šťastné, co byste si za chvíli pomysleli? Rozhodně by to bylo, mimo různých invektiv, něco ve smyslu "Drž už hubu!" a "Proč se nás o tom sakra snaží přesvědčovat? Co je tam špatně?"

Možná by nebylo špatně vůbec nic, ale protože by mi nikdo neřekl, jak moje neustálé žvanění o jednom a tom samém ostatním leze na nervy, nedošlo by mi to a nakonec by manžela možná sbalili policajti a odvedli k výslechu s tím, že mají důvodné podezření, že mě týrá.

Když někdo nakreslí nebo namaluje úchvatný obraz, mrknu na to, a jako naprostý výtvarný neznaboh, kterým jsem, prohlásím "Jo, pěkný", popřípadě "jo... zajímavý", ale další věc, co vypustím z huby, bude "A co plánuješ dál?" Protože mě popravdě (zvláště pak u výtvarného umění, kterému fakt nerozumím) bude daleko víc zajímat, co autor díla považuje za výzvu, jestli se na ni chystá rovnou nebo má nějaké mezikroky, z jaké strany se k tomu chce postavit, popřípadě jak se mu tvořilo tohle, co se mu na tom samotnému líbí a co ne, co ho k tomu vedlo a podobně.

Nevážím si lidí, kterým se v angličtině říká "one-trick pony", tedy cvičený poník, který umí jen jeden jediný trik. Nevážím si těch, kteří se duševně někde zasekli a melou dokolečka dokola jedno a to samé. Mou úctu a respekt mají ti, kteří si zvyšují svou laťku a snaží se zlepšit sami sebe, kdo si vymakává vlastní styl čárku za čárkou, písmenko za písmenkem, jeden tah štětce za druhým. Vzdávám čest těm, kteří se mohou ohlédnout a vidět cestu, kterou urazili.

Je mi jedno, jestli jste vydali patnáct knih nebo žádnou - to není měřítko ušlé cesty. Co dokážete komunikovat, jestli se někam vyvíjíte, jestli to berete přes vrstevnice nebo se škrábete bez jištění po útese nahoru, to je daleko, daleko zajímavější. Věřte mi, čtenáři vždycky poznají.

Pokud jste si vydali knihu, nebo ještě lépe, někdo vám vydal knihu, je to príma, fajn pro vás, gratuluju. Pokud jste se umístili v soutěži, měli bychom si na to dát panáka, protože to se taky nestává každý den. Jste ve sborníku? Tleskám vám. Oznámili jste to světu, zasloužíte si svou slávu, potlesk, gratulaci a kytku. A flašku.

Ale pokud budete své umístění v soutěži zmiňovat jednou týdně příštího půl roku, nakopu vás do prdele. Nebo vás, co se internetu týče, začnu naprosto zazdívat a ignorovat, protože mě, kurva, serete tím, že neumíte zmínit nic jiného než "moje příčka", "moje příčka", "moje příčka". To se ve vašem životě fakt neděje nic jinýho, co byste mohli zmínit? Něco nevyčpělého, co tu ještě nebylo? To samé při vydání knih. To samé při narození dítěte. To samé při vdavkách. To samé při úmrtích. To samé při rozchodech.

Hysterickou družičku jsem na svatbě poslala do prdele velmi důrazně a nahlas proto, že bez jakéhokoli citu pro situaci neustále mlela svou o svém bývalém a očekávala, že ji budeme všichni utěšovat, protože se před čtrnácti dny rozešli. Na to ztratila nárok už den předem, potom, co z ní takových šest hodin nevypadlo nic jiného než neustále dokola omílané čtyři fakty o jejich rozchodu. Málem jsme ji utopily ve vířivce při rozlučce.

Je neustálé omílání jednoho faktu dokolečka-dokola falešná hrdost? Člověk to nesmí nikdy zmínit, aby byl považován za skromného? Kde jsou hranice?

Hranice vašeho chování si stanovujete sami. Ale vaše okolí vám často dává najevo, jak na něj působíte. Ne všichni jsou nepřející závistivci, někteří jsou prostě už jenom unavení tím, že se neustále omílá to samé bez jakékoli změny a pokroku. Ale nebojte se - v případě, že máte ne úplně vyvinutou sociální a emoční inteligenci, nemusíte se měnit. Oni odpadnou sami.

Ale pokud jste opravdu ambiciózní, naučte se umění sebekritiky. Bude vám sice nepříjemným ale dobrým přítelem na cestě celým životem, nejen mezi vašimi koníčky.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Laríí Laríí | Web | 12. září 2011 v 15:05

Ahoj na mém blogu prodávám oblečení tak jestli chceš můžeš se juknout a když se ti něco budu líbit rovnou i koupit :)
Jinak přeji hezký den..

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. září 2011 v 15:14

Balbus balbum amat, quoniam verba sua capessit - Koktavý má rád koktavého, protože rozumí jeho slovům.

3 Sikar Sikar | 12. září 2011 v 15:17

Hmm, zajímavý flák čtení.

Co se úspěchů týká (ano, vytáhnu opět Mloka), osobně jsem se spíš než z diplomů a Skokana tetelil, když se mě Mostecký pěkně před celým sálem optal "Chystáš něco delšího?" a já mu odpověděl "Bohužel ano."

A teď? Teď už melu (ať už veřejně nebo soukromě) o tom, co za měsíc pošlu do DALŠÍHO ročníku.

Jinými slovy, další krok. A neohlížet se.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. září 2011 v 15:25

Náhodou: Od Hellera "Něco se stalo" a "Gold za všechny peníze" jsou knihy, na které může být pyšný.
K té laťce, kdo stanovuje výši laťky? Čtenářská obec, kritici, autor sám, okolní autoři?

5 agrrr agrrr | Web | 12. září 2011 v 15:26

Cirrat, tak tohle je fakt silnej kalibr.

Bohužel (bohudík) se v tom najde každej nejen v spisatelké sféře. (Tomu se říká internetový políček.)
Jen si myslím, že tohle taky hodně záleží na jednotlivcích a na jejich okolí. Někdy i drobnost může člověka vybudit k takové radosti, že prostě má potřebu se z toho vykecat, u každého to trvá jinak dlouho a pak teprve udělat krok dál. pak záleží i na jednotlivcově okolí, jestli ho prošťouchne nebo ho v tom nechá vykoupat. (a taky jestli ten šťouchanec pochopí)
A nebo to už může být jen nadutec co mu "sláva" stoupla do hlavy a cítí se být nadřazeným.
Je to hodně individuální. Ale každopádně to nutí k zamyšlení a vlastnímu přehodnocení...

6 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 12. září 2011 v 15:53

Ano, Cirr, myslím, že jsi naše předešlé články dotáhla k dokonalosti. :-)

To je důvod, proč jsem v době, kdy mi měla vyjít knížka, aktivně smolila povídku do Vidoucí. Hlavně nezakrnět, neusnout, neutopit se ve vlastní šťávě. Člověk se ale musí neustále duševně a vnitřně fackovat. Což zatraceně bolí a občas se jednomu tááák nechce. :-)

7 Čalamáda June Čalamáda June | Web | 12. září 2011 v 16:05

Děkuji, Citrát.

8 Ekyelka Ekyelka | 12. září 2011 v 16:40

Hm.

Délka radosti každého tvora, dokonce délka druhu radosti není konstantní. Došívám megalomanský šperk a už se mi nelíbí, je okoukaný. Povídky dopisuji se skřípěním zubů. Zmínku o tiskem vydaných textech vytahuji až při často arogantní otázce, zda jsem už něco vydala, když ostatním kecám do psaní.
A ne, rozhodně nejsem skromná. Chci ovládnout svět, pokořit svého největšího nepřítele a chodit s hrdě zvednutou hlavou. Takže ne, skromnost rozhodně ne.
Čeho je však potřeba, to je pokora. Ke světu, druhým lidem, životu.

9 Cirrat Cirrat | Web | 12. září 2011 v 16:53

[2]: Vďaka :-)

[3]: Sem tam se ohlídnout není od věci, ale člověk nesmí pochodovat pozpátku celý život...

[4]: Vzhledem k tomu, že Heller na konci života byl podle dostupných materiálů pěknej mrzout, pak bych řekla, že autor sám. K čemu je něco, co tě netěší?

[5]: Já vím. Je to rozhodně jeden z nejagresivnějších článků, který na tomhle blogu vůbec je, spolu s Oběťmi a podobně. Rozhodně souhlasím s tím, že je všechno velmi individuální - na druhou stranu zastávám názor, že kvůli touze být slušný není třeba ze sebe dělat mučedníka a trpitele :-)

[6]: Tak tak, hlavně nestagnovat.

[7]: Není zač.

[8]: Ámen!

10 KadetJaina KadetJaina | Web | 12. září 2011 v 17:58

Člověk se potřebuje trochu pochválit, ale pravda - čeho je moc, toho je příliš. Omýlání dokola a dokola je otravné a tito paraziti by se měli střílet (zdravím, tady jsem!)
Máš pravdu v tom, že je těžké dosáhnout rovnováhy, ale člověk se musí životem pořádně prodrat, aby jí dosáhl. A taky ho kvůli tomu musí občas ostatní kousnout do prdele :)

11 Storycollector Storycollector | Web | 12. září 2011 v 19:15

Fufú, to bylo drsné. No jo, já taky nemusím neustále slyšet to samé. jednoduše to ale vypouštím. Ovšem není to na mě poznat. XD Nejhorší je ale, když tě okolnosti DONUTÍ se opakovat. To je dycky okruh známých a ty se ptají na stále stejné otázky. Co studuješ? Co děláš? (Při každém setkání se to opakuje.)

12 Ozzro Ozzro | Web | 13. září 2011 v 12:26

Proto není na postupné úspěchy. Já si myslím, že člověk se chlubit má. Jenomže je rozdíl pochlubit se tím, že jsem světu dal lék na do té doby nevyléčitelnou nemoc a tím, že jsem jednou napsal něco, co mělo nejlepší celérový úspěch. Lékem se můžu chlubit celej život, protože po x a x let to bude aktuální, ale jediný celér je aktuální 3 možná 5 let. Pak šmitec.

13 Kaunaz Isa Kaunaz Isa | Web | 14. září 2011 v 10:47

Tomu říkám stručný článek :P

Poměrně rychle jsem se naučil, že zejména v komunikaci se skutečnými lidmi (tzn. mimo internet, neboť tam pisálky občas vyhledávám) nezmiňuji fakt, že jsem napsal nějakou povídku.
Lidé to neocení (a nakonec si zvyknout vyhýbat se vám, máte-li takový ten divný "dopsáno" úsměv).

Jenomže na internetu je to složitější.

A potom... Ne, už nemám co dodat. Téma vyčerpáno.

14 Hok Wolker Hok Wolker | E-mail | Web | 17. září 2011 v 10:09

Souhlasím s [11]: Nejhorší je, když jsme nuceni něco vyprávět několikrát jako kolovrátek...
Avšak úspěchy by se měli oslavit a pak jít zase o něco dál. Velmi zajímavý článek.

15 Zízíbí Zízíbí | Web | 12. října 2011 v 19:02

V něčem se poznávám. Třeba jako malá jsem se ve škole chubila, že máme novou tiskárnu a jak je úúúúžasná, ale poslední dobou preferuji názor, že je lepší být zticha, když něco nevím než dělat všechno-znám, a nemám potřebuju ventilovat na veřejnosti (krom blogu) své dojmy. Jako jasný, dostanu z testu dobrou známku, řeknu to rodičům, ale jinak ne.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama