Proč mě spolupisatelé děsí

11. září 2011 v 20:36 | Cirrat |  Denní hemzy
Tak jo. Člověk je tvor smečkový (nebo spíš stádový?) a má tendenci se sdružovat do skupinek. Ať už je to Spolek přátel piva, Klub kaktusářů nebo účastníků různých survivalistických akcí, jako jsou cony, soutěže a semináře. A často se taky dělí podle oblíbeného tématu, které lidi čtou nebo píšou.

A tady nastává ten moment, kdy se dostáváme k titulku tohoto článku. Už po prvním odstavci. Dobrý, ne?

Kecám.


Já mám taky sdružovací tendence, a jako většina lidí si hledám jedince podobné sobě (vedlejším účinkem budiž to, že můžu s naprosto klidným svědomím říct, že nemám kolem sebe jediného tzv. normálního člověka, a vím, že nelžu). Protože sem tam něco napíšu a někde zveřejním, mám jaksi automaticky blíže k lidem, kteří taky něco píšou.

Alespoň jsem si to myslela - protože narozdíl od doby, kdy jsem před více než deseti lety objevila internet, dneska exhibuje svoje mentální procesy, ať už hodnotné nebo regurgitační, minimálně poloveřejně snad každý. Stejně jako každý blog není automaticky kvalitním blogem (ale není automaticky ani nekvalitním - kategorizace budiž odložena na dobu po alespoň částečném propátrání subjektu a jeho porovnání s jinými), ani každá zveřejněná básnička není automaticky dobrá (nebo špatná), dvojnásob to pak (z mého hlediska) platí o věcech uveřejněných na serverech k tomu určených.

Už nějakou dobu mi bylo jasné, že se do budoucna chci věnovat psaní. Měla jsem jasno poměrně brzy, kolem patnácti. Ale přesně jsem se chtěla vyhnout zaškatulkování mezi lamy (i když tenkrát se jim říkalo prostě nadutí kreténi), co se ohánějí zveřejněnými "díly" nalevo-napravo bez ohledu na jejich kvalitu (protože už kolem roku 2000 bylo na českém netu nadutých kreténů víc než dost, i když se to se současným počtem nedá vůbec srovnat).

Nevím proč, ale utvořila se mi v mozku rovnice, že psát poezii je jednodušší, než psát prózu, a tak začnu na básničkách a postupně se propracuju k povídkám a nakonec vydám knížku a budu slavná...

Broskvovina I. kategorie, ale odvolávám se na to, že v patnácti má divné myšlenkové pochody většina entit.

Pamatuju se, jak jsem se náhodou nachomýtla k jednomu serveru určenému pro začínající tvůrce, chytla se ho jak čert klíště, a nějakou dobu nám slušně jel systém vzájemné konstruktivní kritiky. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli všichni za stejným účelem (pokud možno se hodně zlepšit a věnovat se svým "oborům" profi), neexistovaly komentáře ekvivalentu "hezu blogís". Pamatuju se, jak jsme se přátelsky dohadovali s jedním takovým o rýmy, protože zatímco on to počítal češtinsky na slabiky a důrazy, já zas jela přes "muzikantské cítění". Nikdy jsme se nedohodli a vůbec nám to nevadilo. Básničky z té doby najdete v kategorii Rýmované kecy. Enjoy.

Pár let jsem z různých (zdravotních, osobních, pracovních) důvodů na ten server ani nepáchla, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že se a) hodně změnila skvadra "stálých tváří", b) server se hodně rozrostl a tam, kde jsem byla schopná projít nové denní příspěvky za pár minut, mi teď ani po striktním limitu na některé kategorie nestačilo několik hodin, a c) styl se celkově posunul úplně jinam - tam, kde jsme se piplali s formálními vazbami a rytmy, najednou začaly převládat impresionistické a surrealistické kreace, které pracní vyšívači filigránových kraječek nechápali a začali odpadat.

Hlavně ale skončila doba pouze konstruktivních komentářů a začaly převládat reakce typu "není to napsané jak bych to napsal já, tak se jdi zahrabat". Někdy i s použitím drsnějších výrazů, které mně osobně nevadí (kdo mě zná, ví, že mluvím jako učeň piráta sedmi moří), ale odpovídat na něčí výhrady "jdi do píče a napiš o tom večerníček", to už s konstruktivní kritikou nemá moc co společného. Ne, mně takhle nikdo neodpověděl, ale chodila jsem jednu dobu s maníkem, který mi hrdě vyprávěl, že takhle na někoho reagoval do diskuze.

Na jeho obranu musím uvést, že v té době diskuze fakt nebyla o moc jiném, než jak se navzájem co možná nejkreativněji pourážet, jak pourážet náboženské názory a sexuální orientaci kohokoli ze serveru a byl to jeden velký zápas v bahně všichni proti všem. Byla to chvílema i psina, ale uvědomte si, že pokud někoho koušete do kotníku obaleného bahnem, máte bahno kde? V hubě. A ono to zas tak dobře nechutná, a ve chvíli, kdy si uvědomíte, že do bahnitého kolbiště někdo natuty nachcal, obrátí se vám žaludek.

Neptejte se mě, jak vím jak chutnají virtuální chcanky. Pokud jste něco podobného zažili, víte to sami, a pokud jste to nezažili, můžu vám o tom povídat do halelujá a stejně to pochopíte teprve až se vám něco takového stane na vaši vlastní kůži.

Někdy v té době jsem se potkala v hospodě s jedním ze zakladatelů tohoto serveru a ptala se ho, jak se to mohlo tak změnit. Odpověděl, že to začalo vlčit, tak od toho dal spolu ještě s některýma ruce pryč s tím, že to vyhnije a chcípne samo. No, ukázalo se, že původně zamýšlená skládka a rumiště si vytvořilo vlastní ekosystém a vesele žije dál...

Zodpovědně prohlašuju, že jsem na tom serveru už dobrých pět let neaktivní (a to, že ten maník, se kterým jsem onehdá chodila, je členem týmu a že jsme se nerozešli v dobrém s tím vůůůbec nemá co společného), nevím, jak to tam teď chodí, jak se komentuje a jak to vypadá v diskuzi. Prostě jsem vyšuměla jak smrad a opakuji, že veškeré výše uvedené informace jsou zastaralé.

Tady asi začínáte tušit, proč se děsím kolegů v "branži". Ano, určitá arogance, se kterou se házelo kolem "když to neděláš jako já, nedělej to vůbec" byla zaznamenána a českým literárním serverům se od té doby vyhýbám poměrně širokým obloukem, a to i těm "prověřeným", na kterých zveřejňují své věci i lidé mně známí.

Přeheftnula jsem se na anglicky hovořící (píšící?) server, věnovaný pouze povídkám, ať už originálním nebo fanfikcím, a výtvarným dílkům s yaoi zaměřením. Několikrát jsem říkala, jak jsem narazila s upřímnou poznámkou, že je zajímavé, jak to bylo napsáno, protože bych si myslela, že ta a ta postava by reagovala jinak (fanfikce) a vrátilo se mi to na hlavu jako bumerang s tím, že se mě o nekonstruktivní kritiku nikdo neprosil. Jemně řečeno. Dostala jsem se takhle do několika ignore listů a od té doby lidi, co trvají na role playingu jako poddruh art terapie, který má do světa vykřičet jak jsou úžasně citliví a ranění a ostatní je mají chránit a obletovat, ignoruju, pokud se mi nepletou do cesty. Pak po nich šlapu, vesele, zvysoka a v kanadách!

Takže od té doby jsou všichni, co prohlašují "já (taky) píšu" automaticky ocejchováni v mých očích jako potenciální hysterky a pouze pokud mám s nimi nějaký bližší kontakt a zjistím, co jsou zač (do čeho se už zdaleka nehrnu tak jako před takovými sedmi-osmi lety), jsou této výstražné nálepky zbaveni. Ukázalo se, že toto psychologické opatření má co do sebe, protože spousta z mých píšících přátel hysterky jsou, akorát takového typu, že je snáším bez problémů.

Dál, spousta píšících lidí, kteří o sobě prohlašují, že poskytují konstruktivní kritiku na požádání, mi odpovídají na mé dotazy, jestli by mi teda nezkritizovali tu a tu povídku "četl/a jsem to a líbilo se mi to", což je fajn, ale neřekne mi to nic o slabých místech toho, co jsem napsala, popřípadě (a to já dělám taky) "hele, to si budu muset přečíst". Z mého současného okolí tím prvním budiž vinna například Temnářka, tím druhým Sikar. Ha! Bonzla jsem vás! :-) Ale zdaleka nejste jediní, jen vás mám takhle hezky po ruce...

Dál pak máme pisatele, kteří mi připadají, že hodnotí své kolegy a konkurenty podle počtu zářezů na pažbě - někdo podle počtu příspěvků zaslaných do soutěží, někdo podle umístění, někdo podle zveřejnění. Uá. Proč? Svědčí to o kvalitě? Monyovou fakt nemusím a taky ji vydali. Viewegha taky nemusím, stejně jako například Pekárkovou, a taky je vydávají a jsou to naši "autoři bestsellerů". Hmm...

Dál pak máme spisovatele hypervýkonné, kteří se sice dekorativnímu truhlářství nevěnují, ovšem každou chvíli od nich člověk slyší, co zase kam poslali, a cítí se vedle nich jako mentálně postižený lenochod ochrnutý na polovinu těla. Ne, to neznamená, že se máte měnit, ale souvisí to s titulkem článku.

A ještě dál máme pisatele vydávající a vydávající se. Jedni jsou vyhlédnuti a osloveni někým zvenčí, popřípadě je jejich věc přijata do edičního plánu některé z českých společností, jiní nečekají a zařizují si zrod svých dílek v reálu na vlastní pěst. Poddruhem těch druhých budiž marketingoví žraloci, kteří se umí prosadit v konkurenci i za cenu toho, že o nich sem tam někdo napíše článek typu "XXX je kniha, kterou jsem bohužel nečetla, ale byla jsem oslovena autorem, abych o ní něco napsala".

Na jednu stranu pak takovému žralokovi tleskám, protože se v dnešní době tržního hospodářství, které pro účely tohoto článku budiž definováno jako "urvi co můžeš", dostal zase do o něco širšího povědomí veřejnosti, na stranu druhou je pak ve mně takový ten malý kousek, kterému v dětství vtloukali do hlavy, že dobré zboží se chválí samo, a který řve, že o tomhle psaní knih fakt není, že tohle je čistá reklama, marketing, a nemělo by se to pověžovat za spisovatelský úspěch.

Ale to jsou taky možná kyselý hrozny. A možná taky ne. Těžko říct.

Každopádně, když odhlédnu od konkrétních přátelských tváří a podívám se na tu kvasící masu arogance, hysterie, poměřování se a dravosti, vás by to neděsilo? A divíte se, že po takovýhle zkušenostech píšu čím dál míň?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 11. září 2011 v 20:50 | Reagovat

Perkele, byl jsem odhalen.

A abych pravdu řekl, někdy děsím sám sebe.

Za článek u mě máš pividlo...

2 Helmut Helmut | E-mail | 11. září 2011 v 21:05 | Reagovat

Je to pekne od srdce podana vypoved o lidech co se vyjadruji. ...............At jdou do prd..........

3 KadetJaina KadetJaina | Web | 11. září 2011 v 21:08 | Reagovat

A takoví žraloci jsou nebezpeční hlavně pro letadla...
Pravda, že mě někteří pisálkové taky děsí, ale zas si říkám, že každý si píše jak chce (rychle, často, dlouze, krátce) takže si to nesmím nějak extra brát. A masy arogantních blbečků chce zvesela ignorovat, protože hádat se je zbytečný...

4 Ekyelka Ekyelka | Web | 11. září 2011 v 21:09 | Reagovat

U mne taky.
A víš, tvor musí trochu vyrůst a dospět, aby začal tenhle svět brát s nadhledem. Do té doby... žabomyší!

5 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 11. září 2011 v 21:09 | Reagovat

Taky jsem byla odhalena. :-D

Mimochodem, jsem schopna sepsat i delší rozbor, ale obvykle na to prostě není čas. Druhá věc je, že když se člověk po deseti příšerných bracích dočká něčeho, co je aspoň rámcově slušné, vyrazí mu to všechen kritický dech. :-D

A ono by se těch drobností našlo... stejně jako vždycky když se člověk začne v něčem rýpat. :-)

6 Matthias Matthias | E-mail | Web | 11. září 2011 v 21:13 | Reagovat

No řekl bych, že na vině je možná i veliká expanze internetu jako takového :)

7 Dubious cat Dubious cat | Web | 11. září 2011 v 21:38 | Reagovat

Ještě že se nesnažím být spisovatelka:D Já   asi hodnotím jiné autory jinak než ostatní, mě by vadilo číst něco, co bych tak napsala taky... Baví mě zkoumat cizí mozky a kreativitu, a tebe čtu moc ráda. Možná jsem taky trochu už ovlivněna tím, že tě znám a dokážu si tě živě představit, jak bys tento text přednesla, ale  musím říct, že tohleto je  sakra dobrý článek:)

8 Laura Laura | E-mail | Web | 11. září 2011 v 22:02 | Reagovat

Ani nevíš, jak Ti rozumím... Onen vstup na literární scénu: "Tady máte moje básničky a koukejte si sednout na velectěná pozadí," jsem zažila na jednom serveru, který mi moc a moc připomíná ten popisovaný. Zažila jsem i hořké zklamání za toho, že si na to osérdí nesedli. Jenže v té době tam ještě bylo pár lidí, kteří uměli a chtěli poradit, proto dneska píšu, tak jak píšu. (Skutečnou kvalitu nechť posoudí jiní)
A co se potřeby družit se týče, tu jsem ztratila také tam, a ostatní literární servery to jen podpořily. Teď se to trochu obnovuje, co si mě našla Daletth a Temnářka, přes něž jsem vyhrabala Sikara a pár dalších. Sice si zatím přijdu jako trochu vetřelec (jen nemám kyselinu místo krve a dvojitou čelist)ale třeba, pokud bude okolí chtít, se to časem spraví.

9 Fabulator Fabulator | Web | 11. září 2011 v 22:08 | Reagovat

Abych pravdu řekl, tak na literárních server se místo s nekonstruktivní kritikou setkávám se nekonstruktivním vychvalováním. To sice může člověka povzbudit, ale zase mu neřekne, co by měl změnit.

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. září 2011 v 22:12 | Reagovat

Blog je hřbitoff písmenek.
Grafománii kritika nevyléčí.
Brautigan vydával své básně na pytlících semínek.
To je můj sen.
Šířit své dílo netradičními kanály.
Básně na záchodových dveřích jsou posláním.

11 Aailyyn Aailyyn | Web | 11. září 2011 v 22:46 | Reagovat

[9]: Blbečci byli, jsou a budou a speciálně takoví, kteří s anonymitou dostanou křídla. Za všech okolností sluníčkoví chváliči jsou podle mě taky těžší kalibr.

12 Taychi Taychi | Web | 11. září 2011 v 23:06 | Reagovat

Já třeba píšu svoje povídky a básničky, ale beru to jako v hodině slohu. každý ve slohu MUSÍ něco napsat a nezajímá učitele jestli pro to má vlohy... Já si prostě píšu a netvrdím o tom jak je to dokonalé. Já tím jen ventiluju svoje pocit a NIKDY mě nenapadlo přihlásit se do povídkářské soutěže nebo to dávat na literární servery. Je to možná dané tím že se psaním nechci proslavit tak jako focením.
   Focení je můj koníček, živit bych se tím nechtěla. Přesto jsem ale schopna jistým lidem říct jak ošklivé fotky jejich jsou a že zrcadlo u nich není dokonale vyčištěné, ale někdo kdo je na vyšší úrovni je pro mě někdo, na koho můžu zírat s otevřenou hubou a říkat si:,, Kurva, umět takhle fotit, tak si vískám." jenže říct si jen tohle znamená že až to budu umět, budu chtít víc... Proto nikoho neutěšuju tím:,, Podívej se, jak hezky kreslíš...co pořád chceš?" oni chtějí prostě umět kreslit tak, aby v tom neviděli chyby oni a ti, co jsou nad nimi... Tak to je a člověk může umět cokoliv ale vždy není dost dobrej...
  Což vždy mě dokáže rozesmutnit fakt, že já jsem se v kreslení NIKDY neposunula tak dokonale abych si na chvíli řekla:,, tak...to je ono!" vždycky se našel nějaký vůl co mi vytknul sebemenší chybičku a já měla po náladě. Jestli mě ale něco dokáže naštvat, tak je věta:,, Na třináct let maluješ krásně..." na třináct? Hele..moje kamarádka maluje mnohem lépe a je ji taky třináct. Není to o věku...
   Kašlu na to..tenhle komentáře je TOTÁLNĚ mimo téma.

13 Laura Laura | E-mail | Web | 11. září 2011 v 23:49 | Reagovat

[10]: Máš recht, dodnes si pamatuji na veršík na dveřích školních záchodků :)
"Bolí mě hlavička, bolí mě bříško, co ty víš o lásce, žákovská knížko?" :x

14 Vysmátá Vysmátá | Web | 12. září 2011 v 8:26 | Reagovat

Diksuzní fóra všeobecné mě děsí víc než banda fanfictionářů co svého smyšleného hrdinu brání víc, než jeptiška kříž, ale to je vedlejší. Problém s těmito "pisateli" nastává ve chvíli, když se do podvědomí veřejnosti dostanou s nálepkou spisovatele. Pokud se někdo kdo píše takový čurbes klasifikuje jako spisovatel, nevím jaké označení čeká kvalitní a věky uznávané autory jako Remarque, Bradbury nebo klidně i starý dobrý Shakespeare.

15 Mami Mami | Web | 12. září 2011 v 10:18 | Reagovat

Docela mě překvapuje, kam se za těch "pár" let internetová komunikace dostala.

16 Ozzro Ozzro | Web | 13. září 2011 v 12:13 | Reagovat

Já právě některé autory dost nepochopím s tím, že někomu vnucují svůj styl jako ten "správný." Pokud bych tedy někomu vnucoval svůj styl a on se ho chytil, tak si přece dělám konkurenci, ne? Z těchto důvodů nechť si každý píše jak chce a doufám, že nikdo nebude psát jako já. Protože jááááááááááááááá jsem úpa nej :D Ne, joke to byl.

17 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | 28. září 2011 v 16:47 | Reagovat

Pošli mi tvou nejspontánnější povídku, něco, co by mohlo lahodit mým chloupkům, a já ti to rozeberu. Tedy, nerozeberu - napíšu, co jsem pocítilo a co jsem nepocítilo, co je blbé a co je na hovno. Mám jakýsi vnitřně skrytý dojem, že by se mi to mohlo líbit, a hlavně jsem od tebe ještě nic nečetlo - takže nevím, na čem jsem! Z článků trochu odhadnu co jsi za perzónu, jenže povídka je... povídka. Pro mě absolutně nejsilnější kalibr na odhadnutí tvých sil a psavostních sklonů, zkrátka bažím po tom dozvědět se něco víc - pošleš, prosím? :) Jsem možná jen malé pitomé stvořeníčko, ale číst umím! A základem k tomu býti dobrým pisatelem je býti dobrým čtenářem. Na tohle moje pidisebevědomí dosahuje - abych se označilo za gramotné a čtivé.

Ale Sikar na tom není tak zle. Většinou vypichuje to, co ho napadne, a to se mi líbí. Pravda - někde to odflakuje, vytíženec jeden nezbedný! :-D Ještě jeden prosík připojuji závěrem, ó vaše nejkyselejší Citrátovosti, snad nebudu uvrženo do jámy zapomnění...

18 hilda hilda | Web | 28. září 2011 v 18:28 | Reagovat

Rozbor nebo kritika - hmm - já myslím, že hodně posunuje dopředu i to, jestli člověk prostě dostene zpětnou vazbu. jsou lidi, že vám k tomu co píšete nic neřeknou, ale JSOU tak, že víte že to bylo dobře nebo bylo špatně. Nebo nějak zareagují, něco to v nich udělá. Třeba si přivlastní myšlenku -  protože jim připadá, že je jejich. A to pak znamená, že je to dobře napsané - i když vám jí ukradnou a nechtějí uznat, odkud vzešla, tak ale je to jasné ocenění. nebo vás někdo pustí do své kuchyně - vůbec nemusí být kritika, jen ukáže jak to peče on. A to taky posunuje. Možností je vlastně hodně, jenže se zřídka vyskytují. A tak je potřeba si jich vážit, když už se najdou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama