30 days meme: Den 5.

7. ledna 2012 v 12:52 | Cirrat |  Denní hemzy
Hmmm, zrádná rajská. Než jsem včera stihla dojít z práce domů, volal mi manžel, že ho stihly rychlé problémy s trávením, tímpádem nemůže do posilky. A samotné se mi fakt moc nechtělo. K večeru mu pak začal lehounce otékat obličej, proto si myslíme, že za to může ta rajská. Holt, i převařená zelenina asi občas dělá problémy. Naštěstí otoky byly jen náznakové, nic tak vážného jako na podzim. Ovšem umělec se zase vytáhl: jak tak četl Feistovu Trhlinovou válku, tak dlouho se hnípal v noze, až si strhl celý nehet na malíčku. Eugh!


Dnešek zatím trávím povalováním se v posteli, čtením fanfikcí a celkově relaxem. Později mě čeká květáková polívka a zřejmě zase budu dusit maso. Což mi neva - takové recepty já ráda: vrazím to do trouby a ono se to prakticky dělá samo, heh.

Bohužel jsem si vlezla dneska po víc jak čtvrt roce na váhu a zděsila jsem se: 129,5 kilo! Ono je fakt, že od konce srpna mi bylo blbě a jakž takž jsem začala být schopná se hýbat až teď v lednu, ale připadám si ještě o něco nechutněji, než když na sebe jenom koukám do zrcadla. Holt mám před sebou ještě dlouhou štreku. Už jsem zase oprášila androidí Noom v mobilu, což je prográmek, kam si člověk zapisuje co snědl (v hodně zjednodušeném formátu, takže nemusí přemýšlet nad tím, kolik má co kalorií, je to takové baj vočko), jak se hýbal a kolik váží. Není to tak přesné, jako jsou STOBové semaforky, ale jako připomínání "nežer tolik, budeš si to muset napsat" je to stejně účinné :-)

Nicméně meme - část pátá: kdy jsem přemýšlela o sebevraždě.

Přiznám se, že tohle je pro mě strašně nepříjemné téma, protože to, že jsem si psychicky natolik sáhla na dno, že jsem byla ochotná hodit vlastní Game Over, je pro mě určité selhání. Na jednu stranu jsem z toho nakonec vyšla o hodně zkušeností bohatší a chytřejší, na druhou stranu stačilo opravdu jen málo a je to pro mě něco, za co se stydím.

Těžko říct, kdy konkrétně začaly moje depresivní stavy - včera večer jsem o tom přemýšlela a zjistila jsem, že poznámky o tom, jak jsem tlustá, jsem začala schytávat v páté třídě. Prosím pěkně od tělocvikářky. V té době jsem sice vážila 75 kilo, jenže jsem měřila skoro svých současných 172, myslím že jsem byla kolem 168-170, jak podle jakého metru. Vyčouhla jsem se nahoru poměrně brzo a taková už jsem zůstala. Teď se na to dívám zpátky a docela se děsím, co podle koho na mě bylo tlusté. TEĎ jsem tlustá - kéž bych zase měla něco kolem 90 kil! Fakt děkuju za vaše poznámky, paní učitelko, nahlodala jste mě docela dobře, a moje spolužáky taky. Ukázala jste jim, jak se trefovat do terče. Fakt díky!

Kupodivu ve čtvrté třídě, kdy jsem to schytávala zleva-zprava za to, že jsem napůl Ruska, to nebolelo tolik. Věděla jsem, že až ten školní rok skončí, vrátím se na "svoji" základku a tyhle lidi už neuvidím. Ne že by to bylo něco příjemného a docela slušně mě to naviklalo, ale rozhodně jsem z toho tenkrát tolik nedepkala.

V deseti letech mi našli alergii na pyl. Bohužel paní imunoložka tenkrát sice poměrně správně diagnostikovala, že mám imunitní systém prakticky nečinný, jenže se to snažila vyřešit pomocí prášků, které pak několik dalších lékařů označilo za tak silné dávky, že by s tím měl dospělý co do činění. Začala jsem mít výpadky vnímání ve škole, prý jsem chvílema jen seděla v lavici a kinklala se ze strany na stranu. Začaly se mi třást ruce, nebyla jsem schopná čitelně psát - některým učitelům to bylo jedno, jedna kantorka mi ovšem trhala sešity napůl a nutila mě je přepisovat, že ona to po mně nemůže přečíst.

Nakonec se přišlo na příčinu těchto stavů díky tomu, že máti si vzala jednu tabletu jednoho z mých prášků, protože měla nějaký dlouhohrající kašel. Potom, co prospala prakticky 24 hodin a ještě další den a půl byla malátná a neschopná myslet, všechny tyhle krabičky vzala, vyházela a odtáhla mě k jiné imunoložce.

Začal dlouhá léta trvající kolotoč doktorů a léčitelů, od těch rozumných až po zoufalé experimentální pokusy. Ve chvíli, kdy došlo na urinoterapii, vzepřela jsem se všemi silami a zjistila, že taky můžu kecat do toho, co se bude dít a co ne.

Ve třinácti jsem začala kouřit, chytla jsem se party na chatě a bylo. Pak jsem se vrátila z prázdnin domů, a zatímco byla máti pryč, zapálila jsem si v bytě. Jau, to bolelo. Dala jsem si pauzu.

Dostala jsem silný alergický záchvat, který se projevoval podobně jako nachlazení: nateklé uzliny, kýchání, zvýšená teplota. Doteď při těhle příznacích experimentuju - udělám si horký čaj a koupím si nanuka. Když je to nachlazení, pomůže horký čaj. Když je to alergie, zklidní to zmrzlina. Podle toho, co mi vyjde v tomhle "testu" pak postupuju dál. Nicméně doktorka to pojala jako virózu a léčila mě antibiotiky. Měsíc, dva, tři... Nebyla jsem schopná dojít na záchod na jeden zátah, natož pak do školy, kašlala jsem až do zvracení. Nevím, jak máti zařídila, abych nemusela opakovat šestou třídu - dvě kamarádky mi nosily sešity na opsání, pak jsem se ploužila do školy a psala kvalifikační závěrečné písemky. Začalo období trojek na vysvědčení (pro srovnání: když jsem přinesla ve čtvrté třídě v pololetí dvě dvojky na vysvědčení, byl z toho skandál a děda se ptal "Co řekneme sousedům?").

V necelých patnácti jsem měla na kontě jedno plicní onemocnění za druhým, a to už od malička: záněty plic, zápaly průdušek, fakt toho bylo hodně, dvě až tři nemoci za zimu, minimálně jedna s hospitalizací. Má úžasná lékařka mi sdělila, že pokud to bude takhle pokračovat dál, kolem osmnácti umřu na tuberkulózu nebo astma. Došla jsem do trafiky, využila toho, že vypadám starší, a koupila si krabičku cigaret. Od té doby jsem přestala třikrát: dvakrát kvůli bývalým, pokaždé na necelý rok, naposledy teď v září kvůli těm papírkům...

Když jsem pak z deváté třídy přecházela na gympl, měla jsem v hlavě jasno. Programově jsem si spočítala, že snaha o zapadnutí do kolektivu nevyšla, takže musím být natolik excentrická, aby se mě nikdo nesnažil zarovnat do šedého průměru, zároveň ale natolik neškodná, abych neprovokovala fyzické konflikty. Začala jsem sbírat a učit se nazpaměť vtipy a průpovídky, v podstatě jsem se učila hláškovat. Během relativně krátké doby se to stalo mou přirozeností a mou součástí natolik, že už si nedokážu představit, že bych byla jiná. Ale ano, bylo to vědomé rozhodnutí, že se takovou musím stát. Ještě štěstí, že mi to vyhovuje.

Na gymplu pak přišel kámoš alkohol a první kocoviny, vysoká zátěž, co se učení týče, studijní neúspěchy, napětí, první vztah - a seznámení se se Scientologií. Ha, naděje svitla - a proto říkám, že naděje je tichý zabiják. Jedna kantorka mi řekla, že jsem strašný sobec, protože neustále říkám "já, já, já". Strašlivě jsem se styděla a snažila se to změnit. Pořád jsem ještě měla ten pocit, že se musím chovat tak, jak po mě chtějí ostatní, abych měla ve společnosti šanci.

Jednou se mi (s prominutím) opozdila perioda, a protože jsem v té době ještě nechodila na gynekologii, měla jsem strach, že jsem po tom našem blbnutí s přítelem otěhotněla. Jedna starší kamarádka mi slíbila, že mě vezme ke svému doktorovi. Měly jsme domluvený sraz v metru, čekala jsem tam patnáct minut, třicet... Po hodině mi bylo jasné, že asi nepřijde a vykašlala se na mě. To ještě nebyly tak rozšířené mobily, uvědomte si.

Najednou jsem zjistila, že stojím na úplném kraji perónu a hledám, kde je napájecí kabel. Přítel mi nedlouho předtím vysvětloval, jak je tam velké napětí a jak rychle člověk zemře, když se ho dotkne (jestli to tak opravdu je nebo není, těžko říct). Uvědomila jsem si, že to opravdu myslím vážně a strašně jsem se sama sebe lekla. Šla jsem si sednout na lavičku a asi půl hodiny to rozdýchávala. Připadala jsem si strašně, jako ten největší srab - to jsem ale nevěděla, že budou i chvíle, proti kterým tohle byl naprostý čajíček.

V osmnácti jsem odešla ze školy po prvním pololetí třeťáku a šla makat do církve. Původně jsem chtěla školu dodělat, ale nechala jsem se holt zlomit někým, kdo mi řekl "Buď půjdeš studovat na duchovního teď, nebo tu možnost už nikdy mít nebudeš." Idea Scientologie mi připadala lepší než zmrzlinový pohár s horkým karamelem, byla to šance vzít ta svoje pomyslná psychická kolečka, o kterých jsem už v tu dobu začínala tušit, že jsou poněkud poškrábaná, zohýbaná a někde jim chybí zoubky, a dát je do pořádku.

Ale on je důvod, proč jsem včera v minulém tématu tvrdila, že náboženství můžou být fajn, ale lidi to kazí - místo toho, abych se dala do pořádku, šla jsem na to úplně jinudy, než by se mělo, a propadala se hlouběji a hlouběji. O tom, jak jsem si šest let v kuse přála, když jsem šla spát, abych se nevzbudila, nebo aby mě někde přes den srazilo auto nebo tramvaj, jsem se tu už několikrát zmiňovala. Kdybych měla pokračovat v metafoře s kolečkama, párkrát nějaký nadšenec v dobré víře vzal šroubovák a kleště a zkusil mi pomoct, nakonec jsem ale skončila s daleko víc kolečkama prasklýma, některýma ztracenýma a celkově v o hodně horším stavu, než jsem byla předtím.

Abych vůči své církvi byla fér, přišla jsem tam už poničená. Abych byla fér vůči těm, kteří se mi tam snažili pomoct, musela jsem se sama naučit říkat "ne" a nesnažit se všem (nesobecky) pomáhat na úkor vlastního fyzického i duševního zdraví. Abych byla fér vůči sobě, kdybych nesouhlasila s těma nestandardníma postupama a naprášila je na celoevropskou centrálu, možná jsem na tom mohla být... líp? Jinak? Rozhodně méně sebevražedně? A abych byla vůči sobě ještě víc fér, byli tam lidi, co museli vidět, co se děje, a buť jim nedošlo, že to není standardní postup, nebo jim to bylo srdečně jedno. Což obojí byla chyba na straně jejich přijímače. Situace je složitá a nedá se ukázat prstem a říct "za to může jedině on nebo ona". Sešla se tam strašná spousta faktorů, z nichž jich bylo poměrně dost i na mé straně. Ale ne všechny a možná dokonce ani ne většina.

Ve chvíli, kdy jsem seděla na lavičce v parku, kouřila a brečela si na triko, protože jsem nevěděla, jestli by se mi povedlo zabít se tak, aby to fakt vyšlo, a jak tím ublížím rodině, konkrétně mámě, která je tu prakticky sama, došlo mi, že dál už to takhle nejde. Zdrhla jsem z církve, z bytu, z Německa. Domů, k mámě. Začal dlouhý a bolestný proces škrábání se ven z toho hnoje, který jsem na sebe nechala za hodně dlouhou dobu nakydat. Rvala jsem se a rvu se s problémy, které mě pronásledují už od mala. Musela jsem se smířit s tím, že mám opravdu poškozený imunitní systém a spoustu civilizačních chorob.

Několik let po tom, co jsem si přestala přát, abych "nějak" umřela, jsem pak měla strašný strach z toho, že jsem si to přála tak dokonale, že teď, když už mám nějaký ten důvod žít, mě ta moje přání konečně doženou, když už je nechci. Pak začala ta moje paranoia, že musím být neustále připravená na všechno, aby mě nic nedostalo a nezabilo. Už je to lepší.

Zajímavé je, že se neustále cítím tak nějak stejně. To teprve když se ohlédnu a podívám se za sebe, jak velký kus cesty jsem urazila, cítím rozdíl mezi tím, jaká jsem byla třeba ještě před dvěma lety a jaká jsem teď. Neříkám, že už nemám deprese - mám. A když zrovna do depresivního stavu zahučím, většinou si ho ještě zhorším tím, že mám deprese a výčitky z toho, že mám zase deprese. Křivka mých nálad občas stoupá a občas klesá, nicméně obecný trend je stoupající. Díky bohu za to.

Kdybych se měla zas vrátit k metaforickým kolečkům, některá jsou opravená a vycíděná do vysokého lesku, další jsou aspoň jakž takž udržovaná, ale aspoň pořádně naolejovaná, jiná ještě pořád drží pohromadě izolačka a kousek provázku a pár se jich pořád ještě válí po zemi.

Ale umím s tím svým rozhozeným a roztaktovaným mechanismem zacházet, a to podstatně líp než třeba právě v osmnácti, kdy byl ještě relativně nedotčený. Tedy, v porovnání s tím, v jakém stavu je teď, nikoli v porovnání s tím, jaký asi byl původně.

A nejlepší na tom je, že nejenže stále ještě probíhají opravy - už se mi tam povedlo namontovat i pár docela zabijáckých vylepšení a některé kousky prošly těžkým tunningem. Klidně se můžete bát, mně se to ale líbí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 7. ledna 2012 v 13:41 | Reagovat

Smrt není řešení.
Smrt je útěk.
Kdo uteče, vyhraje.
To stojí v záhlaví mé gymplovní básnické sbírky INFUSORIA I - XXVII.
A infusoria jsou nálevníci.

2 Křesťan Křesťan | E-mail | Web | 7. ledna 2012 v 16:02 | Reagovat

[1]: Smrt není žádné řešení, je to jen srabárna před sebou samým.

3 Kittanya Kittanya | Web | 8. ledna 2012 v 22:35 | Reagovat

No, já když sa dlúho hnípu v nose, tak a) sa nestačím divit, co z tama vytáhnu a b) asi si tam vydlúbnu jakýsi špunt, páč ta červená teče a teče no a pak zasejc musím dlúbat ten strup, páč je to nepříjemné c) nikdy jsem holuby z nosa nejedla, nejím a jíst nebudu. Zásadně je šprndlám do prostoru.

Už jsi sa dívala na Motivátor do mobilu? Myslím, že je to stejně dobré. Čeba vyzkúšaj, teta.

"Nicméně doktorka to pojala jako virózu a léčila mě antibiotiky" Ta doktorka j piča, bez pardonu. Léčit VIRÓZU atb. To by si veterinář nemohl dovolit. Fascinuje ňa, jak tohle šejdíři zachází s léky. Hnus velebnosti. Pak někdo pojde na nemoc, která sa běžné léčí běžnými antibiotiky. A pak jich pojde víc a bude se muset hledat nový Fleming.

4 Shagua Akitsumi Shagua Akitsumi | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 1:30 | Reagovat

Nikdy jsem sem nechodila....pravidelně ani často. Dnes musím říct jednu věc, která vystihne všechno.

Já Tě moc obdivuji!

5 charlotte olympia charlotte olympia | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:37 | Reagovat

This is most certainly the best most informative website I've seen yet,I am thrilled I unearthed .
http://www.shoesgreat.com/

6 mature brides dresses mature brides dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:51 | Reagovat

I have recently been searching all over for this info. Luckily I just discovered this at Google. Robert.
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama