30 days meme: Den 7. a Den 8.

14. ledna 2012 v 22:50 | Cirrat |  Denní hemzy
Jezevčík Ambrož vám kašle na kontinuitu.

(Jezevčíka Ambrože vymyslel Sikar. S manželem jsme se shodli, že je to strašně fajn pocit, moct něco na někoho takhle právem hodit, zvlášť, když je to právě Sikar.)

Tenhle týden se dá popsat jedním slovem: blázinec. Nestíhala jsem pořádně nic, a když jsem stíhala, byla jsem tak vyflusaná, že jsem stejně zase nestíhala.


Jednak máme v práci nového kolegu. Je mu dvaašedesát, na jednu stranu je to profík v oboru (říká šéf) a potřebuje se vyznat v kanclu, ale ve chvíli, kdy mi dá do ruky dopis na přepsání, deset minut mi vysvětluje, proč mám napsat přílohy tak a ne jinak, načež já na to půl minuty civím a jdu mu to vrátit s tím, že tam alespoň tři věci nesedí a co přesně tam mám uvést, je to fajne. Ale co, zvyknem si.

Ovšem Kolega Nový I (protože příští týden by měl být Kolega Nový II) má dvě vlastnosti, které jsou zařazeny pod kolonku "Zvláštnosti". Stejně jako kolega K za sebou nezavírá při odchodu dveře od kanclu, kolega Bo má sklony k pracovnímu pesimizmu a kafe si zásadně zaleje, osladí, zamíchá a zabrzdí a kolega Bu na všechny otázky odpovídá "NE!" ještě než je člověk dořekne, i Kolega Nový I, pro přehlednost kolega Re, má svoje.

První je, že si brouká pro sebe. Což o to, to je v pohodě. Jenže on chce být ohleduplý, a tak si pod nos šepotá (š-š-š, š-š-š, š-š-š-š-š-š-šepotá...). Teorie o tom, že když člověk nechce, aby si ho ostatní všímali, má mluvit polohlasem a ne šeptat, se potvrzuje. Na těch bezzvučných sykavkách je prostě něco, co sáhne dovnitř do mozku a přinutí to člověka dávat pozor.


Ta změť nahoře je můj kancl a jeho jednotlivé součástky. Vysvětlivky následují:
  1. Šéfovo kancl. Tenká bílá linie je zeď, která je od skříní dál prosklená. Toto je území Velkého Šéfa, aby nedošlo k mýlce.
  2. Okno ven do zahrady. Uvnitř je v obvyklé výši, venku je v úrovni země.
  3. Moje židle.
  4. Můj poč. Ano, čumím do zdi.
  5. Můj stůl. Ano, je ve tvaru T (na zbylé části Tčka stojí kytky).
  6. Zásobovací skříně plné složek, šanonů, obálek, papírků a podobně.
  7. Dveře do kanclu kolegů Bo, Bu a Ko, za jejich (průchozím) kanclem je kancl kolegy Re, kde taky za chvíli bude Kolega Nový II. A za jejich (průchozím) kanclem je doupě Malého šéfa.
  8. Velká nástěnná mapa světa. Docela často používaná, buď se na ní plánuje trasa nákladu nebo dovolená.
  9. Dveře do předsíně, kde můžeme odbočit ke kopírce, do malé koupelny, do velké koupelny (zároveň sloužící jako polosklad) a do kuchyňky. A samozřejmě z kanclu pryč.
  10. Pro forma, protože vám všem došlo, že jsou to dveře k Velkému šéfovi.
Je tedy zřejmé, že mně tam FURT NĚKDO COURÁ. K šéfovi. Od šéfa. Pro kafe. Na oběd. Z oběda. Odnést recyklované kafe. Pro obálku. Pro prázdný šanon. Pro krmivo do sešívačky. Pro balík papírů. Ke kopírce. Od kopírky. To celé prokládáno různými odskoky "jé, já jsem zapomněl..." [píšu schválně mužský rod, protože kromě mně se tu sice ještě zjevují čtyři další ženské, ale žádná během normální pracovní doby: účetní (home office doma s dětma), externí účetní (její objevení v kanclu většinou znamená, že se děje něco neobvyklého), uklízečka (která chodí až potom, co všichni vypadneme) a šéfovo manželka (mimořádná událost, ale třeskutě vtipná)].

Ano, já vím, použila jsem v češtině matematické symboly, které tam nemají co dělat. Ale není to úhlednější? :-)

Nový kolega přišel, zastavil se a koukal. Vzhledem k tomu, že jsem od ostatních zvyklá, že v takovém případě funguju jen jako matně pohyblivý bod upoutání pozornosti, zatímco si v duchu přeříkávají, co potřebují projednat se šéfem, nereagovala jsem. Fixoval mě pohledem docela dlouho. Nakonec odšepotal k zásobní skříni, co je nejblíž oknu. Aspoň jsem si to teda myslela. Pak na mě promluvil. Lekla jsem se a přejela mu židlí nohu.

Když jsem mu přejela židlí nohu potřetí, poprosila jsem ho, aby mi nestál za zádama, když na mě mluví. Možná mu to došlo.

Nebo ho spíš začaly bolet nohy...

O ostatní pracovní náplni bych zmínila pouze toto: Formuláře na přihlašování a odhlašování zaměstnanců u jednotlivých zdravotních pojišťoven a u ČSSZ jsou trestem administrativním pracovníkům za to, že nemakaj rukama, ale zároveň nejsou na vedoucích postech!

Tolik zprávy z domova, tedy kromě třeskutě dobého vaření, které se mi v poslední době daří, ale o tom jindy a v jiné rubrice. Na řadě je zanedbávané meme:

Den 7. se ptá jaké je mé znamení horoskopu a jestli si myslím, že to na mě sedí. Tohle jsem na blogu vyžvejkala tak dokonale, že jen odkážu na příslušné články (jeden a druhý) a nechám vás, ať si to tam přelouskáte sami. Pokud jste to už nepřelouskali dříve.

Den 8. má téma "chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem", a to je za trest.

Jestli je nějaká otázka, u které bych zaškrtla "nechci odpovídat", je to tahle. Pokaždé, když se nad ní zamyslím, zjišťuju, že jsem vlastně velmi nespokojená. S dlouhohrající krizí (nebo recesí nebo jak tomu vlastně ofiko říkáme) se snažím prostě přežít do druhého dne a nic moc neřešit, ani vlastní přání.

Svatba? Byla jsem vynervená organizováním, utahaná, nevyspalá, několikrát strašlivě naštvaná...

Když mě manžel požádal o ruku? Ale my jsme se spíš najednou oba rozhodli, že se vezmem. A když pak šel manžel s kyticí žádat o mou ruku mou máti, vynervila se, začala brečet a utekla. Protože nechtěla, abych se vdávala.

Maturita úspěšně za mnou? Byla to fraška nejvyššího kalibru, češtinářka mě dusila tak, že i předseda komise říkal, že to už trochu přehání, a ředitelka mě vytrvale oslovovala dívčím jménem, i když jsem už byla vdaná (tedy, necelý měsíc, ale i tak).

Bohužel, když dojde na něco, co je opravdu velkým mezníkem, většinou jsem z toho akorát tak utahaná a naštvaná. Nebo to s sebou nese nějaké zklamání. Viz třeba moje 25. narozeniny - na jednu stranu byla to fajn bizarní zkušenost a vyměnili jsme si při té příležitosti čísla s manželem, zároveň ale nedorazila strašná spousta lidí, co účast slibovali, a to včetně kamarádky, u které jsem měla přespat. Ta pro změnu vyrazila na tah po pražských gay clubech, takže tak.

Když si vzpoměnu na minulé pracovní úspěchy, buď si moc dobře pamatuju, co přišlo po nich, nebo vím, že byly za cenu, kterou už nikdy nebudu ochotná zaplatit.

Každý úspěch je hořkosladký a žádná chvíle není dokonalá a bezbolestná.

Kdybych ale měla říct, kdy jsem ochotná na tyhle všechny připomínky svých potíží a selhání zapomenout, je to většinou při nějaké bizarní diskuzi při nebo po dobrém jídle s lidmi, na kterých mi záleží. Naposled za účasti manžela, Sikara a Dáří U Sedláka Franty. Sice to netrvá nijak dlouho, ale čert to vem. Člověk bere pohodu tam, kde je, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dubious cat Dubious cat | Web | 15. ledna 2012 v 13:16 | Reagovat

Svět práce zní velmi děsivě, pomoc, já nechci být dospělá!:)
Celý život máš ještě před sebou, snad se nějaký opravdu úžasný okamžik brzy dostaví ( i když všechno záleží na tom, jak to bereš, pro někoho je nejkrásnější okamžik,když se mu narodí dítě, ale ty hodiny před tím asi taky nejsou moc milé, asi je na čase zapomínat na ty horší části:))

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 18. ledna 2012 v 9:28 | Reagovat

Nějak jsem si vzpomněl na Bedřichův spisek "Podíl práce na polidštění opice".

3 vintage country wedding dresses vintage country wedding dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:45 | Reagovat

Great. found your site on google search.
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama