Chlebový pokustón

24. ledna 2012 v 14:42 | Cirrat |  U Mlsný huby
Před Silvestrem jsem v dm-ku koupila žitnou a pšeničnou celozrnou mouku spolu se sušeným kváskem (v pytlíku s nápisem Sauerteig) a sušeným droždím (Backhefe). Pod vlivem mnoha článků o kvalitě chleba (jako je například tento) jsem si říkala už dlouho, že bych zkusila upéct vlastní chleba - a minulý víkend (ne ten předevčírem, ten o týden dřív) jsem se k tomu konečně dostala.


Použila jsem "Sauerteigový" recept, který používá 400g žitné mouky, 250g pšeničné celozrné jemně mleté, 250ml vlažné vody, sůl, chlebové koření, med (dala jsem cukr - nerada med), jeden pytlík sušeného droždí a jeden pytlík sušeného kvásku, ale protože množství cukru, soli a koření (zakoupeno v biokrámě - mix fenyklu, kmínu a koriandru) není uvedeno, odhadovala jsem baj vočko.

Jsem pyšným vlastníkem odměrek 1/4 lžičky, 1/2 lžíčky, 1 lžička a 1 lžíce (hezky americky, já vím) a do mixu jsem prskla koření dvě lžičky a kousek, soli dvě lžičky a kousek a cukru jednu lžíci. Toho koření bylo moc, soli by to sneslo i trochu míň.

Zamíchat, uhníst, zjistit, že je z těsta extra lepivá hmota, seškrabat z rukou ve stylu "po vykynutí to snad bude lepší" a odkryté šoupnout na 45 minut do trouby kynout.

Pořád extra lepivá hmota, tak jsem od oka přisypávala pšeničnou mouku. Uhníst, teď už to jakž takž i šlo, šoupnout znovu kynout do vypnuté trouby na tři čtvrtě hodiny.

A ještě jednou dokola, akorát nakonec místo do trouby jsem z toho uplácala bochníček a nechala ho kynout tři čtvrtě hodiny na plechu vyloženém pečícím papírem.

Rozpálit troubu na 220°C, cáknout do ní trochu vodu, aby byla pára, šoupnout chleba a pod něj plecháč s vodou, to aby byla kůrčička. Na hodinu na něj zapomenout.

Chleba se zničehonic nafoukl do velikosti více-méně standardního bochníku, ale rozšklebil se jako stará bota. Máti při cestě do lednice loupla okem do rozsvícené trouby a pravila: "Byla tu moc zima, byl uvnitř moc studenej. Příště ho nech kynout v teplejším prostředí."

Výsledek měl extra pevnou kůrku a díky tomu, jak mi ujela ruka s kořením, chutnal poměrně buchtovitě, nicméně manžel, který jinak chleba nejen, že ignoruje, ale ještě před ním utíká a zná se jen k bílému pečivu, si šel několikrát přidat a dokonce pohrdl tvarohovou buchtou a dal si chleba s máslem. Do druhého večera byl chleba fuč. Zmizel. Strašně těkavá věc, ten chleba...

Po pár debatách, kdy manžel pokládal záludné otázky typu "A proč tohle chutná líp než chleba z obchodu?" nebo "A jakej by byl rozdíl mezi tímhle chlebem a tím z pekárny?" jsme došli k rozhodnutí vyzkoušet domácí pekárnu, kterou nám dal jako předsvatební vánoční dar manželovo pražský dědeček poté, co jsme oznámili, že se budem brát.

Pravidelní čtenáři a ti, komu se chtělo zapátrat do hlubin tohoto blogu, vědí, že jsme se brali v dubnu 2009. Logicky jsme tedy dostali pekárnu na konci roku 2008. Musela jsem se strašně smát, když jsem včera po vybalení pekárny viděla hrdý nápis "3 roky záruka!" :-)

To je ale taky pekárna s příběhem - protože se dědeček nikoho milostivě neptal, už jsme jednu pekárnu měli. Tu, kterou jsem si přitáhla z Německa. Byt, který je i tak nafukovací, už byl nafouknut k prasknutí, a tak jsme milou pekárnu odložili u manželových rodičů, aby pak následující dva roky probíhal v pravidelných intervalech následující rozhovor:
- "Už si odnesete tu pekárnu?"
- "Ještě ne, nejdřív se musíme zbavit tý starý."
- "A jak to vypadá?"
- "Zatím nic moc."

Asi po roce a půl se u nás na přespání zastavili kamarádi z Brna, kteří nás staré pekárny zbavili. Halelujá, hosana, gratulujeme k vánočnímu zasnoubení a ještě jednou díky!

Někdy na podzim loňského roku jsme se konečně dostali k tomu si pekárnu odnést domů. Uložili jsme jí v komoře na polici tak jak byla, nic jsme nevybalovali a nechali ji být. Až včera jsme se rozhoupali k tomu, že manžel doma vytahoval manuál a sbírku receptů a psal mi přes Skype do práce, jak to vypadá.

Zjistila jsem, že prakticky všechno doma máme, takže můžeme večer po mém návratu z masáží pokusovat. To byl hlavní obsah sdělení. Bohužel, výrobci té naší pekárny (ani jsem doteď nepochopila, jakou to máme vlastně značku) považovali za nutné do návodu na první místa napsat namísto stručného a jasného postupu pojednání o rozdílu v číselném označení mouky, reklamu na výrobce hotových směsí, které se prodávají v Lídlu (ne, děkuji; manžel se přiznal, že ví, že Lídl existuje, ale v životě do něj nevkročil), varování pro lidi žijící nad 750 m n. m. a větu o tom, že je důležité vkládat do pečící nádoby suroviny v přesně daném pořadí.

Ve velkém návodu ovšem nikde jasně nenapsali, jaké to pořadí má být, což manžela dovedlo téměř k šílenství. On totiž potřebuje přesný návod, který se pokud možno vyhýbá údajům typu "smažíme do zlatova" nebo "špetka" popřípadě "troška". Konkrétní údaje jsou konkrétní údaje, víme?

(Až po chvíli hledání jsme večer mezi záručáky a objednávkovými listy na pečící formu a hnětací vrtulku v sedmi jazycích našli jeden nenápadný list papíru s nápisem "rychlý start", kde bylo napsáno "Suroviny vkládáme do pečící nádoby v tom pořadí, v jakém jsou uvedeny v receptu. Nejprve tekutiny, droždí jako poslední, aby nedošlo k jeho kontaktu s tekutinami." Mohli jsme se uklidnit.)

Po zjištění, že v pekárně jdou dělat i marmelády, manžel přes Skype našpicoval uši. Bohužel se tvářil zklamaně, protože v receptníku je předpis "jen" na jahodovou, pomerančovou a z bobulového ovoce. Jeho oblíbená marmeláda je totiž "a meruňková by nebyla?" - naštěstí pookřál, že si návod na meruňkovou můžeme odvodit z těch již existujících :-)

Již z minulého stroje jsem znala ten hořký pocit zklamání, kdy člověk zacvakne pečící formu do přístroje, zavře dekl, všechno pěkně nastaví, spustí, otočí se - a na lince se na něj směje ta pitomá hnětací vrtulka! Proto jsem si tentokrát dala pozor, šoupla ji tam jako první, jak to má bejt, odměřila všechny suroviny podle receptníku (dobře, s ad lib, protože jsem tam přidávala chlebové koření a použila jsem jinou mouku, než bylo uvedeno), podle rychlostartového papíru všechno nastavila a spustila.

Při delším přemýšlení mi došlo, že se chleba dopeče ve chvíli, kdy bych měla odcházet do práce. Tak to ne. Vypnula jsem čekající přístroj a začala nastavovat znova: program, velikost bochníku, tmavost kůrky... A teď ještě ten čas. Kolik že to vlastně je?

Cože? Ono to začalo míchat?

Připadala jsem si jako onehdá při balení grilu: Přehmátla jsem se a místo volby časovače jsem spustila program rovnou. Délka programu: 3:40. Čas: tři čtvrtě na deset večer.

Jenže není nic hnusnějšího (aspoň tedy pro mou mlsnou tlamu), než chleba vystydlý v pečící formě s nepotřenou kůrkou. Pecínek je (alespoň podle Evangelia svatého Citronu) nutno vyklopit z formy ještě teplý a kůrku potřít kolem dokola mlékem, načež to celé rozpařené a vonící cosi zabalíme do čisté utěrky a necháme vydechnout, dokud pořádně nevychladne.

Teplý, čerstvě upečený chléb je sice naprosto úžasná věc a mé chuťové buňky se svíjejí blahem jen při pomyšlení na tu úžasnou věc potřenou čerstvým opravdovým máslem (margaríny jsem nechápala, nechápu - a díky literatuře mám slovo "margarín" spojené s válečnou a poválečnou náhražkou "toho opravdového"), jenže bych nevhodnost jeho konzumace popsala větou, kterou jsem včera o tom samém přesvědčila manžela: "Klidně si ho dej ještě teplej, ale v tom případě spíš pod stropem. Ne, že bych tě nechtěla v posteli, prostě tam odletíš, jak tě to nafoukne."

Ano, vydržela jsem do půl druhé, kdy jsem provedla výše popsané úkony (včetně vytažení hnětací vrtulky speciálně zakrouceným kouskem drátu, který byl s velkou slávou - alespoň podle návodu - k celému tomu zařízení přiložen) a konečně se zhroutila do postele.

Dnes v sedm ráno byl chleba konečně vychladlý. Ukrojila jsem si patičku a namázla si ji jahodovou marmeládou (kupovanou). Chleba by snesl daleko míň soli, než je v receptu, ale to se poddá - i tak byl ňam. Manžel ho evidentně posnídal též, psal "je to někde mezi tím kupovaným a tím, co jsi pekla předtím", což mě strašně potěšilo, jak mě chválí.

Když o půl dvanácté psal, že už tam není ani půlka, nechala jsem si alespoň dva krajíce schovat.

Je to jasné - dnes jdu od doktorky zase do dm-ka. Nákupní seznam? Sušené droždí, sušený kvas, mouka žitná, mouka pšeničná. A doma hned k pekárně a odměřovat. Už mám prý připravenou pečící formu i s vrtulkou. :-)
 


Komentáře

1 Sikar Sikar | 24. ledna 2012 v 15:25 | Reagovat

CHlebu zdar!

2 Dubious cat Dubious cat | Web | 24. ledna 2012 v 15:27 | Reagovat

U nás se chleba taky jednu dobu dělal domácí,ale bohužel lenost zvítězila a už se zase kupuje, a vzhledem k tomu, že jsem na tohle stejná jako Dart, už jsem tedy chleba dlouho nejedla. Ale ten tvůj überdomácí, to musí být!

3 Karel Karel | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 16:03 | Reagovat

Musím říct, že chleba domací (ať už domáco-pekárnový, nebo ten <a ano, tím ještě lépe> komplet domácí) je skvělá pochutina! Bohužel jsem nikdy neměl tu možnost zjistit, jak chutná, když není čerstvý, jednoduše proto, že nikdy nevydržel dýl jak pár hodin. :-)
Tak hodně zdaru při dalším poměřování a ať je vám při jeho baštění do zpěvu...  páč koho chleba jíš...  vždyť to znáte. :-)

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. ledna 2012 v 16:10 | Reagovat

Pana Al_mana by zajímala marmeláda rybízová.
Ta do lineckých koleček.

5 Bosorka Bosorka | 24. ledna 2012 v 16:49 | Reagovat

Taky se na to chystám, bez pekárny.

6 Mami Mami | Web | 25. ledna 2012 v 5:28 | Reagovat

Nechtěla bys publikovat své kulinářské články u nás v Baru?:-)

7 Bakela Bakela | Web | 25. ledna 2012 v 14:51 | Reagovat

to musela být mňamka! já měla možnost ochutnat jen domácí chleba bezlepkový, který je třeba řádně namazat aby dobře klouzal do žaludku. Dostávám na něj chuť!

8 indian wedding dresses indian wedding dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:35 | Reagovat

Q. Why were the teacher's eyes crossed?
http://www.standdress.com/

9 long dresses long dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:50 | Reagovat

A. The baby, because he's a little Bigger!
http://www.queweddingdresses.org/silk-fabric.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama