Citrátovo - Články

Vaflím, vaflíš, vaflíme

Mon, 21 May 2012 11:39:26 +0200

Jak je známo, od doby před svatbou patříme s manželem ke šťastlivcům, kteří mají sendvičovač s vaflovacími a grilovacími želízky. Je to opravdu maličkost, která se vyplatí. Sice jsme sendvičovací železa někde ztratili, ale ony se sendviče stejně dobře dají dělat i na těch grilovacích, navíc pak mají takové ty sympatické proužky, že...

Každopádně vaflili jsme naposledy před rokem na srazu LARPerů v Ďíře (protože je to Ďíra s velkým Ď), včera jsem si na to vzpomněla a vytáhla ta správná železa opět na světlo boží.

Následující recept mi stačil na 12 kousků, ale není radno zapomenout na potírání želez olejem - ať žije silikonová mašlovačka: 2 hrnky polohrubé mouky, 2 lžičky prdopeče, 3 lžičky cukru krupice, 1/2 lžičky soli, 1/3 hrnku oleje, 11/2 (půldruha) hrnku mléka a 3 vejce (žloutky a bílky zvlášť). Bílky nechat stranou na sníh, všechno ostatní dobře promíchat, sníh ušlehat a opatrně vmíchat.

Bacha, jsou opravdu HODNĚ syté!

Jen to pak nesmí dopadnout takhle:

Dobrej mix

Fri, 18 May 2012 16:07:56 +0200

Citrátová se potýká s finanční nepřízní a vlastní leností, nicméně i tak postupně dosahuje různých výsledků na poli "zlepšujeme si fyzičku". Což je fajn.

Více-méně pravidelné cvičení nese své ovoce v podobě nárůstu svalové hmoty. Přibrala jsem sice pět kilo, mám ale pořád stejné míry jako před rokem, líp se mi chodí, běhá, míň se zadýchávám - takže ubylo tuku a přibylo svalů. Spolu s pravidelným pohybem si ale tělo začalo vyskakovat a žádá si pravidelnou stravu a pravidelný odpočinek. Jakožto pro starýho chaotika a nespavce je to pro mě docela šok.

Další překvápko, co na mě vyskočilo zpoza keře je, že si tělo žádá stravu nejen pravidelnou, ale i určitého typu: příliš tučné je fuj, příliš hutné je horší než kamení, co jím tři kůzlátka vycpala vlka, příliš tohle nebo tamto taky nejde, dávej ušlechtilé libové maso, ovoce a zeleninu, uživateli! Tolik má tělesná schránka.

Mrcha.

Navíc, jak má člověk dobře snídat, když ráno vybíhá do práce pomalu rovnou ze startu ležmo, občas se to nestíhá, krámy po cestě taky nic moc. A ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se kolem desáté, takže do sebe v polospánku tlačit smaženku či chlebíčky, to fakt ne. Na to musím bejt vzhůru alespoň dvě hodiny, jak opakovaně zjistil táta, když do mě před školou párkrát natlačil vajíčko či mi uvařil párky, načež jsem snídani donesla v břiše do školy a pak ji promptně (z)vrátila.

Jenže pravidelná strava přes den a k večeru zajišťuje, že se po ránu budím nejen s pocitem hladu (to už se mi sakra dlouho nestalo; prej je to dobře), ale zároveň s pocitem, že stačí půl kroku vedle a budu hořce litovat.

Dobře míněná rada švagra-trenéra a výživovýho poradce "dej si po ránu pořádnou dávku cukrů, to ti nakopne metabolismus - třeba hroznovou šťávu nebo celozrnej chleba s medem" v praxi ukázala, že to je na mě až moc: do hodiny po vysosání freshe s ananasovou šťávou mi bylo zle a na omdlení. Moc prudké výkyvy. Prokázáno opakovaným prováděním pokusu.

Bílá káva a suchá houska (nesmějte se mi, mě to chutná) se nalodila na Titanic II - Pálení žáhy.

Něco, co se dá připravit v práci (k dispozici nože, misky, varná konvice, pákové espresso s parní tryskou a mikrovlnka), popřípadě pořídit hotové cestou, aniž bych za to dala neúměrnou část našich (velmi) skrovných fondů, no a musí mi to chutnat, žejo. Tolik mé požadavky na snídani.

Ve chvíli, kdy jsem si vysloveně lámala hlavu, co s tím, vyskočil na mě na facebooku Mixit. Respektive, reklama na něj. Došlo mi, že jsem o nich už několikrát četla a že ohlasy v různých receptočasopisech byly příznivé, tak jsem se vydala jejich stránky důkladně prozkoumat.

Čím déle jsem si četla popisy jednotlivých ingrediencí, tím víc jsem slintala, až jsem se rozhodla, že si teda zkusím něco namíchat. A rovnou, ať je toho víc, protože jestli něco fakt nesnáším, je to monotónnost.

Výsledkem byly dvě různé směsi müsli, instantní jáhlová kaše a ještě pixla mixu na svačinku - sušené ovoce a různé ořechy. Když testovat, tak pořádně.

Objednat, zkazit platbu kartou, takže zjišťovat, jak se platí převodem, zjistit, připadat si jako debil, protože pokyny i s variabilním symbolem jsou v mejlu, kterým e-shop potvrzuje objednávku, dostat mejl o tom, že je zboží připraveno k převzetí a šup do Budečské u Míráku. Poštovné stojí o stovku víc, tak proč za něj utrácet, když je to ve stejném městě (mimochodem, Mixit je k osobnímu odběru i v jiných městech, než jenom v Prahé - viz mapa).

Heh, akorát to člověk musí pořádně číst kolonku "Kontakt", aby nestepoval před krámkem v deset ráno, když otvírají v pravé poledne... Zato mají do osmi do večera, takže Pražáci se pro svoje mlsoty dopraví po práci vcelku v pohodě.

Čekala jsem, že si odnesu větší náklad, ale že bude až natolik větší, mě překvapilo - tubusy jsou jen o něco málo nižší než standardní kancelářský šanon. A zrní a sušené ovoce je sice lehké, ale tubusy jsou vyplněné fakt až nahoru k víčku. Dokonce se u jednoho mého mixu stalo, že se mi objemově celá váha nevešla do tubusu, tak jsem si táhla tři velké tubusy, jeden malý a ještě pytlíček se zbytkem, co se nevešel.

Váhy jsou pro mixy standardní a uvedené u základů na stránkách - moje kaše má se vším všudy 500g, müsli mixy 700g a sušené ovoce s ořechy (malý tubus) 350g.

Na stránkách se u spousty druhů sušeného ovoce dočtete, že je lyofilizované. Lyofilizace je proces, při kterém se speciálním způsobem pomocí prudkého hlubokého zmražení a velmi nízkého atmosférického tlaku z něčeho odstraňuje voda. Je to poměrně zdlouhavý proces, je ale jeden z nejšetrnějších, co se týče zachování původních vlastností subjektu, proto se používá taky v medicíně, kosmetickém průmyslu nebo při záchraně např. namočených archívních dokumentů, jako například po povodních v roce 2002 (namátkou vybrané zmínky v tisku zde nebo zde). Český výraz pro lyofilizaci je "vakuové vymražování".

Pro potraviny to znamená, že nejsou při sušení zahřívané, a proto si uchovávají co nejvíc svých původních chuťových i výživných vlastností a jsou v podstatě maximálně čerstvé. Pokud si je objednáte do mixu ovoce a suchých plodů, přijdou vám zabalené zvlášť, to aby byly maximálně křupavé. A opravdu křoupou, ale po vybalení poměrně rychle nabírají vláhu z okolí. Jen se připravte na lehký šok - lyofilizované jahody jsou docela dost kyselé, ale takové lyofilizované kiwi, to je taky překvápko! Ale nedosahuje třeba kyselosti plátku citronu, to zas ne.

Už jsem stihla ozkoušet všechny mixy a samotnou mě překvapilo, jak strašně moc mi chutnají.

Jako první přišla na řadu instantní kaše - bezlepkový jáhlový základ s vanilkovou příchutí, k tomu brusinky, borůvky a ostružiny. Stačí zalít horkou vodou nebo mlékem (návod přiložen u sáčku v tubusu), zamíchat a nechat chvilinku odstát. Překvapivě sytá, dvě-tři polévkové lžíce suché směsi stačí na poměrně vydatnou snídani nebo svačinku.

První müsli mix, ten, co se nevešel, má jako základ "bezlepkový pozob", který obsahuje amarantové kuličky, křupavé pohankové lupínky a sojové a rýžové vločky. K tomu jsem si přihodila ještě mandlové lupínky, jahody, maliny, ostružiny a třešně.

Druhý mix zase obsahuje "ovesnou klasiku Dr. Birchera", pod kterýmžto názvem se skrývá půl-napůl mix ovesných vlošek a křupavých ovesných lupínků, k tomu jsem přidala opět svůj oblíbený amarant (bezlepkový, bezalergenní, vhodný pro redukční dietu a snižující cholesterol, heč!), broskev, angrešt, kiwi, meruňky a mango.

Ceny se pohybovaly mezi 20 až 30 korunami za 10 deka, což není zas tak špatné. Zvlášť, když je to všechno opravdu velmi syté - stejně jako u kaší i u müsli mixů stačí doslova pár lžiček, zalít mlékem napěněným z trysky, a od hladu je nadlouho pokoj.

I když jsem se později dočetla, že má člověk přidávat do mixu více porcí od ovoce, aby to "nebylo suchý" a ovoce v tom bylo znát, neměla jsem i s jednou porcí od každého pocit, že by tam bylo něčeho málo. Je pravda, že ovoce je poněkud nepravidelně rozvrstvené, ale to má strašně jednoduché řešení. Stačí tubus zase zavíčkovat a tak dlouho s ním třepat, až se to více méně provrství. Zvlášť rachtání svačinovou míchanicí ovoce a ořechů je teď moje oblíbená zábava (a kolegy s tím doháním k šílenství).

Můj první dojem po ochutnání byl "Kdybych věděla, že tohle je müsli, tak to žeru celý život!" Až doteď jsem měla slovo "müsli" spojené s něčím strašně zdravým a ne moc chutným, zvlášť díky supermarketovým mixům, u kterých mám pocit, že je místo z obilí vyrábějí z mletých pilin. A to mi má první müsli miska připadala taky moc suchá, ale protože jsem si naložila poměrně dost, než jsem se tím prožvýkala na konec, směska se pořádně namočila a hele, vono to najednou chutnalo ještě líp.

I ty pitomé ořechy chutnají jinak než ty kupované u stánků nebo v oříškárnách. Nevím, jak to dělají, ty skladovací podmínky nemůžou být zase natolik jiné, ale čert to vzal. Chutná mi to a raději do toho nebudu moc šťouchat.

Častou výhradou proti müsli je, že i tak obsahuje poměrně kalorické věci - přece jen sušené ovoce není v otázce "energetické výhřevnosti" žádné neviňátko. Třeba můj mix kaše má podle orientačních hodnot (které se pod vaším výběrem v e-shopu objevují a mění podle toho, co přidáváte nebo ubíráte) necelých 1400 kJ na 100g, což je docela dost. Na druhou stranu, je to snídaně, tělo má přes celý den dost času tuhle energii zpracovat, a sežrat na jedno posezení pětinu toho tubusu (připomínám, že mé balení kaše váží 500g), to musí být člověk docela prase. Nebo tedy sportovec ve vrcholném tréninku či těžce fyzicky pracující člověk, což je ale, přiznejme si to, z nás opravdu jen málokdo.

Pokud si chce člověk jedním očkem hlídat příjem kalorií, musí taky u výběru trochu přemýšlet. Jistě, máte možnost si narvat do mixu sušené a přislazené ovoce (ale i sušené nepřislazené nebo právě lyofilizované), čokoládové kuličky, hoblinky čokolády, gumové medvídky, lentilky nebo dávku třtinového cukru, ale celý vtip Mixit je opravdu v tom, že si tam tyhle všechny věci dávat nemusíte. Můžete si tam přihodit kukuřičné lupínky obyč - nebo kukuřičné lupínky s oříšky a medem. Je to jen a jen na vás. A popravdě, v těch mixech, co jsem si tak zkusmo objednala, mi to ovoce k doslazení směsi úplně stačí. Kolegyně, která mi dnes na zkoušku užírala ochutnávala, si do toho přihodila kostku cukru. Je to prostě o té individuální chuti.

Za svůj nákup jsem zaplatila i s daní téměř sedm stovek. Teď se asi někdo chytí za hlavu, že je to strašlivě drahé, ale při váze nákupu dvě a čtvrt kila přesně to vyjde na průměrných 30 korun za 100g. Při tom, kolik toho müsli vlastně na jednu porci normálně sním, mám teď v práci zásoby tak na pět až šest týdnů. Což je fajne, ne?

Pokud se vám nechce se proklikávat "míchadlem", na stránkách přímo nabízejí už hotové směsi jak kaší, tak müsli nebo směsky ořechů a ovoce.

Takže ve zkratce: čerstvé, přizpůsobivé, dostupné a hlavně strašně dobré! Pokud vás to jen trochu láká, zkuste to.

Fantastika nemusí být fantastická

Thu, 26 Apr 2012 12:50:49 +0200

Nedávno jsem Sikarovi přeposlala větu z jedné fanfikce ve stylu "na tmavém dřevě vchodových dveří byla hned nad zašlým bronzovým kukátkem písmena 221". Zeptala jsem se ho, co je na tomto obrázku špatně.

Teď, musím dodat, že Sikar byl zrovna ve vyřizování ukončení jednoho zaměstnání, papírování, stěhování a ještě řešení problémů právě v tom (teď už bývalém - gratuluji) džobu, nicméně čekala jsem, že spolu se mnou začne nadávat na ty, co si pletou písmena a číslice.

Když po několika minutách ticha začal naprosto upřímně rozebírat, že ta věta má kostrbatou stylistiku, smilovala jsem se nad ním. A napadlo mě, o čem to bude dneska.

O fantastických autorech fantastiky.

V pondělí jsme se potkaly s Ekyelkou. Bylo to úžasné setkání, zdrbaly jsme, co jsme mohly, koho jsme mohly, probraly jsme toho fakt dost a už teď se těším na další příležitost, kdy se nám povede zase někde slézt.

Nicméně ve chvíli, kdy jsme se bavily o jednom jejím dílku, které mi poskytla předtím k přečtení, a já se jí zeptala na zakončení, vysvětlila mi pointu nikoli čtyřmi slovy ale krásným a rozsochatým souvětím, kde nechyběl ani patřičně vzletný přednes.

Vzpomněla jsem si na jednu povídku od člověka, kterého jsem před pár lety potkala na jednom LARPu. Cituji malý úryvek:

"Skokem horské kočky překonal vzdálenost k muži s lukem a než ten nasadil šíp na tětivu, popadl ho titán za vlasy a pěstí ho udeřil do ohryzku. Lučištník zachroptěl, jeho mrtvé tělo se vzneslo a udeřilo do jednoho ze spolubojovníků."

(Odkaz na povídku)

Každý má svůj styl a ten prostě někomu z čtenářů sedne a někomu ne. To není žádný problém. Hemingway je taky brán jako světový klasik literatury, ale já nebyla od něj schopná strávit víc, než první tři stránky Sbohem, armádo, načež jsem tu knihu odložila a autora odsoudila jako ukňučeného alkoholika. To je otázka vkusu.

Co je sice pořád ještě otázkou individuálního stylu tvorby, nicméně je potřeba se na to podívat blíž jako na hodnotný "psací" nástroj, je schopnost vnímat jednoduchost.

Dnes jsme zvyklí na bombastické filmové efekty Michaela Baye, obligátní morální ponaučení, protože příběhy prostě musíme lidi vychovat, žejo, dalším nezbytným prvkem je pak nějaké to erotično, he he... Bah, humbug!

Víte co? Uděláme si malý cvígro. Každej jen tak sám pro sebe, kdo chce exhibovat, prosím. Ovšem dvě podmínky: česky (nebo slovensky) a buď všechno nebo nic. Připraveni?

Popište východ slunce, a to následujícími způsoby:

Deseti holými větami.
Deseti souvětími.
Východ slunce za války, limit 1000 znaků (včetně mezer).
Haiku.
Svítání v zimě deseti slovy.
Úplně obyčejné ráno, čtyřverší.
Deset přídavných jmen souvisejících s východem slunce.
Deset sloves souvisejících s východem slunce.
Dvacet činností, které se mohou odehrávat za východu slunce.
Pět situací v rozporu s obvyklým klišé o východu slunce.

A ne, nic dalšího definovat nebudu. Tohle je zadání. Není to soutěž. Je to způsob, jak o něčem přemítat, ne jak něco udělat dobře nebo špatně.

Jistěže můžete napsat "zakrvavený sluneční kotouč si odíral břicho o vrcholky stromů" a můžete napsat stejně dobře "slunce vyšlo". Obojím sdělíte fakt, že slunce, kurva, vyšlo. Obojí je extrém, co se vyjadřování týče, jenže zatímco ten první způsob je čím dál tím obvyklejší, ten druhý je opomíjený a přetrvává snad jen ve slohových pracích na základkách.

Jasně, že se nemůžete omezit jen na jedno nebo na druhé - když budete jíst jen chleba s máslem, bude vám za chvíli zle. Když budete jíst jenom velmi tučná jídla se spoustou omáček nebo jenom moučníky, bude vám zle taky. Stejně, jako je ve stravování důležité jíst pestrou stravu s dostatkem živin a sem tam si dát něco jen tak na chuť, nehladovět a nepřecpávat se, je i při psaní potřeba vyvažovat rozkošatělá souvětí plná vzletných slov a prostá jednoduchá sdělení, včetně všech možných mezistupňů a odboček mezi nima.

Tohle platí i v životě. Když vám přestane fungovat tiskárna, jako první zkontrolujete, jestli je vůbec zapnutá. Následuje stopování, jestli jsou připojené všechny kabely. Další logický krok je podívat se, jestli je v ní dost barvy a zda nejsou v trase zaseknuté papíry. Pro drtivou většinu z nás jsou tyhle první kroky naprosto logické a ani nad nimi nepřemýšlíme.

Ve chvíli, kdy někomu přestane fungovat tiskárna, a dotyčný vám naprosto přesvědčeně a vážně začne vysvětlovat, že ji posedl zlý duch, aniž by zkontroloval výše uvedené kroky, asi si minimálně v duchu zaťukáte na čelo.

Stejně tak při psaní. Pokud nedokážete hrubou kostru své povídky zredukovat na jednu větu jednoduchou rozvitou, možná sami ani nevíte, co vlastně píšete. Jestli pak píšete rozsáhlou epopej nebo mikropovídku do několika tisíc znaků, to už je jen a jen na vás, stejně jako výběr mezi žánry a konkrétní stylistikou.

Jak pravil Kulhánek v Nočním klubu ústy svého protagonisty: "To jako mám psát o tom, jak barbar v koži spolu s válečnicí v chromované podprsence jedou do Temné říše, kde na Temné hoře v Temné věži useknou Temnému mágovi Temnou prdel?"

Napsat se dá ledacos a ledasjak. To ale neznamená, že pro všechnu fantastiku zapomenete na základy lidské řeči a budete nadále hovořit pouze v úžasných frázích, které z vás ovšem v okolí neudělají vzletného umělce, nýbrž maximálně tak Kakofonixe.

Rovnou upozorňuji, že nikdo z mých známých tenhle problém nemá, protože při prvním výskytu příznaků kakofonixitidy je biju! Pokud se s vámi bavím a nebiju vás, pak tenhle problém nemáte.

Pokuste se ho prosím nemít ani při psaní, prosím. Ne, že bych toužila zrovna po haldě chleba s máslem, ale nesnáším sladké dobře a rychle se mi z něj dělá zle.

Děkuji za pochopení.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Moje splnění výše uvedeného zadání:

1) Deseti holými větami:

Byla zima. Mraky táhly. Vzduch zešedl. Ptáci se ozvali. Hvězdy zhasínaly. Objevila se záře. Zmizel měsíc. Rozvila se poupata. Zaleskla se řeka. Slunce vyšlo.

2) Deseti souvětími:

Prokřehlou trávu pokrýval jemný povlak jinovatky a všechno spalo. Po obloze se honila oblaka, vítr je přesouval sem a tam jako hráč šachů. Poslední noční lovci se skrývali do svých doupat a svět dostal ten zvláštní šedavý nádech, kdy už zmizela průzračnost noci a den ještě nezačal. První ptáčata začala rozespale tíkat ze svých hnízd a jejich rodiče se vydali shánět potravu, tak jako včera, tak jako každý rok. Pomaloučku se rozplývalo světlo hvězd, slabé oproti nastupujícímu úsvitu, který je dočasně zakrýval, než se večer zase ukážou. Po obzoru se rozlila první louže světla, ještě matně červeného, a záře jen pomalu vzlínala vzhůru, jak obloha postupně získávala jas. Poslední z nočních poutníků, měsíc, se váhavě ukryl mezi mraky, které skryly jeho sestup, snad jako by se styděl, že ustupuje cestu. Poupata květin se začala pozvolna otevírat, aby uvítala padající rosu. Proudící řeka odrážela nebeský požár; než sama získá zpět svou barvu, ještě to potrvá. Plynule a majestátně se nad horizont vyhouplo slunce a nový den se dal konečně do pohybu.

3) Východ slunce za války, limit 1000 znaků (včetně mezer):

Hodina mezi psem a vlkem je nepříjemná. Všechno splývá se vším, barvy se ještě nevylouply a přitom už noc neposkytuje drsný kontrast mezi klidem a pohybem. Nejhorší je ale únava. Člověk se buď ještě pořádně neprobral, nebo je už malátný - snad proto se tolik útoků konalo za rozbřesku.

Únava brzdí pochopení a plodí zmatek, ztěžuje reakce a zpomaluje myšlení. Nehledě na to, že takovéhle šírání je snad ta nejhorší doba, kdy se dá zemřít. Je zima, nový den ještě nezačal a noc neskončila, rozpíjí se do sebe jako kapky barvy na mokré čtvrtce.

Koho by napadlo, když jsme tenkrát vesele čmárali, že si na to jednou vzpomenu v krajině ďolíkaté výbuchy jako ksicht po neštovicích.

Tohle asi byly pastviny. Kdybych zaostřil, ještě bych uviděl zbytky budovy, nejspíš kravína. Ale v tomhle šeru mi ty začouzené zdi stejně splývají s oblohou. No, aspoň není mlha.

Cítím vzadu na krku teplo, šimrají mě první paprsky. Chtěl bych jim nastavit tvář, ale musel bych zavřít oči nebo se nechat oslepit sluncem. Nesmím.

4) Haiku:

Nový den je tu

A potichu teď padá

Rosa do květů

5) Svítání v zimě deseti slovy:

Zmrzlé kmeny stály v pozoru, když na sníh dopadlo světlo.

6) Úplně obyčejné ráno, čtyřverší:

Otevřu oči, stejně nic nevidím

Ještě je brzy, ještě není den

Do dřezu prázdné hrnky uklidím

Pořád jsem doma, nesplnil se sen

7) Deset přídavných jmen souvisejících s východem slunce:

rudý, postupný, chladný, žhavý, teplý, rychlý, náhlý, oslepující, oblačný, jasný

8) Deset sloves souvisejících s východem slunce:

stoupat, zářit, ohřívat, mizet, tetelit se, odhalovat, zakrývat, vyjasňovat se, hřát, pálit

9) Dvacet činností, které se mohou odehrávat za východu slunce:

útěk odněkud, útok na něco, příprava snídaně, návrat domů, odchod do práce, úprava vzhledu, sex, poprava, vražda, spánek, čtení, snění, jídlo, pití alkoholu, chystání se do postele, pozorování slunce, cestování, kouření cigarety, mlčení, ignorování lidí

10) Pět situací v rozporu s obvyklým klišé o východu slunce:

pracovní směna nezačíná ani nekončí, naopak rutinně pokračuje; schválně se vzbudit a jít pozorovat slunce jenom tak; nikdo se nesnaží být potichu; nepadla rosa; nejsou pronášena moudrá slova

Literární soutěž New Weird 2012

Wed, 11 Apr 2012 23:28:29 +0200

Do konce školního roku můžete posílat své příspěvky do soutěže, kterou vyhlásila Sussanah. Pod obrázkem v záhlaví najdete její článek, kde vysvětluje podmínky a pravidla - svůj soutěžní příspěvek (jeden na osobu) může totiž poslat opravdu každý. Porotci jsou již vybráni, v patřičné rubrice na Sussanině blogu najdete naše medailonky, a rozhodně se těšíme na to, až bude co číst. Klidně taky rozšiřte povědomí o této soutěži mezi ostatní - čím víc, tím líp! :-)

...taková maličkost!

Sun, 08 Apr 2012 22:10:48 +0200

Tak si tak sedím v 'trůnním sále' a listuju si jen tak zvolna knihou, kterou máti koupila někdy před necelými dvaceti lety. Říkala jsem si, že se aspoň mrknu na obrázky, koneckonců se jmenuje Přehlídka slavnostně prostřených stolů, napsala ji Angela Francisca Endressová a obsahuje tipy ohledně organizování a prostírání stolů na různé akce. Vyšla u nás v roce 1993 a je dost prasácky přeložená, ale dostala mě.

Kromě toho, že jsem tam zjistila víc o tom, jak by měl být uspořádaný bufet nebo švédský stůl tak, aby to dávalo smysl, než za celý dosavadní život, přečetla jsem si předmluvu autorky.

Ne, tohle opravdu nepatří do Mlsný huby, rubriky o jídle. Tohle opravdu patří do psaní.

Protože jsem si přečetla, že na dvoře Karla Velikého se připravené pokrmy vkládaly do jakýchsi prohlubní ve stole.

Přihlásí se všichni, kdo to věděli, abych se před nimi mohla stydět. To pro případ, že je to tak nějak obecně rozšířená vědomost a já mám díru ve vzdělání - víme například, že vidličky se vyvinuly poměrně pozdě, až v 17. století a církev je neměla ráda, ti z nás, co si dali práci nebo měli zapálené kantory-dějepisáře, se setkali s údajem, že ubrusy na stolech se používaly někdy od 15. století a sahaly téměř k zemi, hosté je používali k očistě prstů mezi jídly. Ale že Karel Veliký (747-814) neměl na stole talíře, to by mě, naprosto otevřeně se přiznám, nenapadlo.

Přitom to podle všeho byl na svou dobu osvícený muž, protože si při jídle rád poslechl zpěváky, popřípadě se bavil vystoupením tanečnic nebo šašků, také kladl důraz na okázalé zdobení hodovních síní. Zároveň se v jeho době začala vyvíjet ona osobitá forma stolování, kde se míchaly antické a germánské zvyky, rytířský kodex a církevní nařízení, kterou pak známe v té či oné podobě z různých historických i fantasy románů (Přísahám na volavku!), zem hodovních síní bývala vystlána vonnými listy, květinami a bylinami, jako byl například vavřín, konvalinky a podobně.

Od 11. století začaly být postupně k hodovním stolům připouštěny i ženy. Nebylo neobvyklé, že dva hosté sdíleli jeden příbor, dokonce si často společně přinášeli ke stolu svůj. Na konci středověku si hosté před jídlem a po jídle oplachovali ruce a jedli ze společné mísy, přičemž za dobré vychování platilo brát potravu mezi palec, ukazovák a prostředníček, šťávy a omáčky se nabíraly kouskem chleba nebo později malou lžící původně vyrobenou z odštěpku dřeva.

Oplachování rukou před jídlem a mezi jednotlivými pokrmy je ovšem něco, co měli staří Řekové zmáknuto už dávno...

Mohla bych pokračovat dál a dál a dál, protože jenom ta předmluva je studnicí takových těch malých a nepodstatných detailů, které ovšem vaší povídce mohou dodat šmrnc stejně, jako nepatrná špetka koření spolehlivě doladí jinak naprosto obyčejný pokrm. Ale mým úkolem není převyprávět vám tady všechny informace.

Mým úkolem je opět upozornit všechny psavce na to, že je zapotřebí mít oči otevřené a vnímat svět kolem sebe. Trocha šťourání se v historických detailech vám také může otevřít poměrně nečekaná vrátka a prokopnout tvůrčí blok s razancí odpálené nálože.

Pokud narazíte na knihu nebo pojednání o historickém oblečení, jídelních zvycích, rituálech, víře, pověstech, prostě čemkoli, měli byste si ji přečíst. Nemusíte si ji kupovat a nemusíte s ní dělat nic jiného, než si udělat poznámku či dvě (pokud se tedy vysloveně nevěnujete psaní historických románů nebo něčemu podobnému), jak něco, co vás třísklo do očí, využít někdy v budoucnu.

Já například vím, že zkusím někde použít fakt, že se dřív jídlo servírovalo do korýtka vydlabaného ve stole. Protože zjištění, že vůbec taková praxe existovala, mě fascinuje.

No, a o tom je právě část spisovatelova života: nechávat se fascinovat malými a nepodstatnými detaily, které si člověk střádá do zásoby a pak s nimi zachází jako se vzácným kořením a životabudičem.

A přitom jsou to takové maličkosti!

Stroganov podle Titli

Sun, 08 Apr 2012 14:39:30 +0200

Beef Stroganoff (nebo Stroganov, každej to píše jak chce) je naprostá jídelní klasika a u nás se řadí k oblíbeným a vyžadovaným pochoutkám. Není to něco, co by člověk vařil každý den, protože jeho základem je kvalitní hovězí maso, které může lézt do peněz, navíc to není zrovna dietní záležitost, ale jednou za čas se může všechno, jak pravila moje doktorka.

Stroganov jsem se naučila vařit podle Titli Nihaan, která má své stránky a svůj kanál na YouTube, kde během několika málo minut vysvětluje a ukazuje známé i exotické recepty tak, že je snadné je pochopit a následovat - pokud zrovna tedy mluvíte anglicky. Pokud anglicky nemluvíte, následuje můj překlad jejího receptu, který se mi právě vaří na plotně. Je to jen jedna z mnoha mutací tohoto slavného pokrmu, rozhodně tedy netvrdím, že Titlin způsob je jediný možný a jediný správný - kupříkladu někdo přidává do omáčky lžíci dijonské hořčice. Ale rozhodně je jednoduchý a nenáročný na přípravu.

Pro dvě osoby budete potřebovat:

400g hovězího, nejlíp z roštěnky, svíčkové nebo falešné svíčkové (rozhodně ne něco, z čeho byste dělali guláš nebo polívku! já vás varovala, že to leze do peněz...)
1 jemně nasekanou cibuli
200g zakysané smetany nebo creme fraiche (nebo lučinu rozmíchanou ve smetaně na vaření)
3 lžíce másla
150ml vývaru (nebo půlka masoxu rozpuštěná ve sklenici vody)
1,5 lžíce hladké mouky
sůl a pepř na dochucení

A teď postup (koukněte na video, i když anglicky neumíte, je lepší to i vidět):

Maso nakrájejte na tenké plátky, důkladně naklepejte a naklepané plátky nakrájejte na nudličky. Dejte pozor, abyste krájeli přes vlákno*.
Dejte rozpustit do širší pánve máslo.
Vložte maso, osolte a opepřete podle chuti a opékejte alespoň 5 minut, aby bylo opečené kolem dokola a pustilo šťávu.
Vyndejte opečené maso děrovanou naběračkou a odložte stranou.
Do vypečené šťávy hoďte nakrájenou cibuli a smažte 5-10 minut, dokud nezačne lehce hnědnout.
Rozmíchejte důkladně mouku ve vývaru a přilejte do osmažené cibulky. Dobře promíchejte.
Vraťte do omáčky maso, opět dobře zamíchejte.
Přidejte smetanu. Zamíchejte.
Doveďte k varu, přiklopte poklicí, stáhněte oheň a nechte mírně probublávat cca 15 minut.
Ještě jednou zamíchejte a ihned podávejte.

Jako příloha se nejčastěji podává rýže, ale už jsem viděla i široké nudle nebo špecle (švýcarská obdoba halušek), Titli doporučuje maso před podáváním posypat malou troškou estragonu (pelyněk kozalec).

Opět zdůrazňuju, že je potřeba vybrat kvalitní maso, bez blán a neprorostlé. Na videu jste mohli vidět, co mám na mysli.

___________________________________

*) - Jak se krájí maso přes vlákno:

Pro ty, pro koho je toto prohlášení španělská vesnice, mám malou pomůcku. Když si koupíte kus masa vcelku, uvidíte, že ten sval je rostlý odněkud někam. Víme, že maso má vlákýnka, která se spojují do snopků, a ty pak dohromady do celého svalu. Učili nás to v přírodopise na základní škole. Tady mám pro vás pomůcku ze stránek Hladové myši (v aj, bohužel):

Když se zadíváte na ten flák masa, vidíte, že vlákýnka jdou přirozeně zleva doprava (nebo zprava doleva, to je jedno). Krájet přes vlákno je tedy krájet podle té nakreslené šipky, abyste přeřízli a přerušili jednotlivá vlákna.

Proč?

Protože na tom závisí jemnost masa, které připravujete.

Na stránkách Serious Eats tomu věnovali článek. Já z něj vytáhnu jeden, obrázek - ukazuje dvě pečeně, které pocházejí z jednoho kusu masa, byly pečené stejným způsobem a liší se jen v tom, jak byla pečeně nakrájená:

Zatímco u kousku vpravo můžete zcela jasně vidět jednotlivá vlákna, jak jedou hezky masem z jedné strany na druhou, vlevo je všem jasné, že koukáme doslova na příčný řez. Vlevo se krájelo přes vlákno, vpravo podél vlákna.

Řízky, stejky, nudličky na stroganov, rostbeef, to všechno se krájí přes vlákno, aby váš strávník nepotřeboval návod a kompas, odkud se musí do své flákoty pustit, aby byl schopen ji užvýknout. Přece jen, zuby jde snáz oddělit jednotlivá vlákna od sebe, než se snažit přerušit vlákna jako taková.

Podél vláken krájíte maso v případě, že máte veliký flák a chcete ho rozdělit na menší pečeně. Po dopečení ale budete jednotlivé porce od hlavního kusu opět oddělovat přes vlákno. Další výjimkou je kuřecí maso, kdy se i nudličky často krájí podél vláken - ta jsou totiž tak tenká a jemná, že se dají ukousnout bez větších problémů a při smažení třeba na čínský způsob by se mohly nudličky kuřecího v případě krájení přes vlákno rozpadnout.

Dotazy?

Když čert sere...

Wed, 21 Mar 2012 20:12:11 +0100

... tak i v kundě najdeš hřebík! Podle všeho jsme přišli o dlouholetého výborného kamaráda, se kterým jsme dlouho neměli čas se vidět a odkládali to na pozdějc, protože se přece nevidíme naposledy, žejo...

Kurva!

Psaní fikce a psaní fikce

Wed, 21 Mar 2012 16:02:40 +0100

Je na čase zase trochu zacitovat ze svých příruček, tentokrát je to Description & Setting; Techniques and exercises for crafting a believable world of people, places, and events od Rona Rozelle. Překlad následuje po obrázku.

"V tomto bodě se hodí rozlišit fikce literární a populární. I když jsou tyto výrazy příliš obecné - a mezi nimi je široké pásmo, kde navzájem prolínají - můžeme se aspoň pokusit určit místa, kde se liší. A použití popisů se dá použít dobře. Čtenáři literární fikce, jako je například DeLillova novela, kterou jsme právě zkoumali, budou obecně k dlouhým popisovým pasážím tolerantnější, protože je způsob, jakým autor příběh posouvá kupředu, zajímá stejně, jako je zajímá postup příběhu samotného. Fandové pisatelů populární fikce, jako je Stephen King a Belva Plain a Ken Folett, většinou na prvním místě touží po útěku před skutečností. Chtějí, aby je někdo bavil, a jedním z autorových úkolů je nezatěžovat je tím, co mohou považovat za přílišné detaily.

"Problémem pisatelů populární fikce je poskytnout dostatečný popis bez toho, aby byl příliš detailní. Nejlépe se s ním vypořádáte tak, že budete mít na paměti typ svých čtenářů a následujete to, čemu říkám pravidlo bordelu: Pokud něco neslouží posunování příběhu kupředu, musí to pryč. Všichni aturoři obětovali tomuto pravidlu pečlivě vymazlené odstavce nebo celé kapitoly. A zatímco mazat text, se kterým jste se prali a dovedli ho do vysokého lesku, není žádná sranda, vaše povídka nebo dílo na tom bez toho bude líp."

Knihy, co mě ovlivnily

Wed, 14 Mar 2012 09:11:13 +0100

Sikar na svém prozatímním blogu vytáhl z šuplíku zajímací téma. Protože se (jako obvykle) nemůžu rozhodnout pro jednu jedinou knihu, představím jich tu víc:

Bruno Traven - Loď mrtvých

Hrdinou je americký námořník uvízlý po druhé světové válce v Evropě. Protlouká se, kudy se dá a jak se dá, dokonce se dostane do vězení, kde mu slibují popravu. Nakonec se dostane jako topič na loď, která je prakticky odsouzena k zániku. V jeho popisech se objevují fráze jako "kdyby si někdo dal tu práci a oloupal nátěry až na ten základní, zjistili bychom, jakou barvou byla vyštafírovaná Nabuchadonezarova svatební síň, což je dodnes sporné a šediví nám z toho hlava". Četla jsem ji někdy v jedenácti-dvanácti letech poprvé a od té doby mnohokrát, než se mi ztratila někde při stěhování. Pokud mi chcete udělat opravdu velikou radost, sežeňte mi ji.

Kromě toho, že přežít se dá opravdu cokoli, jsem se podle téhle knížky naučila vařit kafe tak, jak je popsané v části, kdy přinesou hlavnímu hrdinovi poslední kávu před plánovanou popravou: "Káva byla sladká jak dívenka první noci, horká jako dívenka sedmé noci a černá jako kletby její máti, když to prasklo." A tak to má být!

Johannes Mario Simmel - Nemusí být vždycky kaviár

Šaramantní tajný agent Thomas Lieven a jeho záliba ve vaření se mi dostali do ruky někdy kolem patnácti. V podstatě to byla moje první kuchařka a tomuto románu, který původně vycházel v časopise pro ženy na pokračování, vděčím za svou první náchylnost k vaření.

Thit Jensenová - Poslední rytíř dánský

"Jmenuji se Lykke, to znamená štěstí!" - oblíbená fráze hlavního hrdiny historického románu, který neváhá otrávit stavitele, aby nemohl prozradit tajnou chodbu z hradu ven, unést dívku vyrostlou v klášteře a oženit se s ní, protože se mu prostě líbí, jít doslova přes mrtvoly, padělat listiny... A nakonec mu veškeré jeho snahy stejně nejsou nic platné. Velmi silný příběh, který mě naučil, že na světě jsou různé typy lidí a dá se od nich očekávat cokoliv. Další kniha, která zmizela kdesi při mnoha stěhováních, což je vysloveně škoda.

Tohle je prostě taková moje trojice.

Arogance Autorova

Mon, 12 Mar 2012 10:56:26 +0100

Dlouho, předlouho jsme neskřékali. A mně se zase nahromadily výkřiky na adresu autorů známých i neznámých, píšících povídky, fanfikce a bůhví co jiného... Jednak si trochu upustím páru, jednak to třeba někomu pomůže.

Jo a ještě jedna věc: Shazuju kritické desatero. Nemám náladu na hodnocení cizích věcí, kromě dvou vybraných jedinců (vy dva víte sami, kdo jste).

Řev první: gramatické chyby

"Ale od toho, aby v knize nebyly chyby, jsou editoři a korektoři! Proč bych se s tím měl/a štvát já?" - no, právě proto, aby se ta práce dostala vůbec ke korektorům a editorům. Zasílané rukopisy plné chyb plní akorát tak odpadkové koše, ať už ty na Ploše nebo v reálu. Sebelepší nápad a styl nevyváží to, že píšete jako prase, až to bolí do očí. Ještě si tak vydobudete pověst arogantního blbce, který si myslí, že si z něj všichni sednou na zadek.

Řev jedenapůltý: věnováno lidem s poruchou čtení, psaní a pravopisu

"Jak to mám poznat, když mám poruchu a prostě to nevidím?" - nástroj kontroly pravopisu je fajn věc. Dá se zapnout dokonce i v internetových prohlížečích, nejen ve Wordu. To je vaše první řešení. Vaše druhé řešení je s někým se domluvit, aby vám to skouknul - ale pozor, abyste nevsadili na někoho, kdo píše, že "máma má mýsu"...

Řev jedenatříčtvrtý: arogance ohledně neznalosti pravidel gramatiky

"Já nevím, jaká jsou na to pravidla, tak to střílím od boku." - Souvisí s přístupem "Proč proboha máme tolik pravidel a proč se je sakra musím učit?" Je to jednoduché. Pokud nevím, jaké je pravidlo, šáhnu po učebnici mluvnice, klidně Melicharovi-Styblíkovi ze základky. Nebo se mrknu na stránku Pravidla.cz, kde stačí zadat slovo do vyhledávání - pokud nevyjede výsledek, pak asi není v téhle formě spisovné. Je to rychlejší, než Gůgl, a člověk není za arogantní prase (viz bod první). Příručka jazyka českého nám taky pomůže i s dalšími záležitostmi. Na tom, že člověk něco neví, není samo o sobě nic špatného - stupidita z toho začíná být ve chvíli, kdy se touhle neznalostí začínáme chlubit a vyzdvihovat ji jako přednost.

Řev druhý: pomíchaná ich-forma

"Upír se zakousl do mého mladého hrdla", "Mé tmavé unavené oči na něj překvapeně hleděly" a podobné zhůvěřilosti - pokud píšete v ich-formě, neboli v první osobě, neboli "My POV" nebo jak to jinak ještě nazvat, pak si uvědomte, že můžete popisovat jen to, co vaše postava vidí/slyší/cítí, nikoli to, co víte vy jako autor. Nebo vážně v reálu mluvíte stylem "A pak mě pohladil po sametové pokožce mého břicha"? Houby! Pravděpodobně řeknete něco jako "Pak mě jemně pohladil po břiše" - protože aby vaše postava věděla, jak se její kůže jeví někomu jinému na dotek, musí být buď sakra arogantní nebo extrémně blbá.

Pozor, "Moje zakopnutí vytrhlo ostatní z hovoru" je něco jiného, protože postava může pozorovat, že její akce vyvolala u ostatních nějakou reakci. Stejně jako "Unaveně jsem se na něj kouknul" - vaše postava ví, že na někoho kouká, a ví, že je unavená. Chápete ten rozdíl?

Řev třetí: slovo "svůj" ještě nepřestalo existovat. Naštěstí!

"Kovboj sesedl z koně a pohladil jeho věrného oře", "Podej mi můj hrnek kafe a vem si tvůj" - sakra, co to je? Zvratné zájmeno "svůj" je v češtině opravdu na místě! Nezapomínejte na něj. Dalibor Behún to v Hříších pro šíleného korektora vystihl moc pěkně, stejně jako zatahování čengliš do české gramatiky. Doporučuju přečíst.

Řev čtvrtý: všichni ví všechno

Zapamatujte si jednu věc: ve chvíli, kdy čtenářovi bonznete všechno, co se kde děje, nemá prakticky proč číst dál. "A v tuhle chvíli Draco udělal osudovou chybu, protože si myslel, že mu na to Harry nepřijde (a on na to přišel a té chyby využil a porazil tak Voldemorta)". Tohle je hodně hrubý příklad, nicméně se to stává. Čtenář by se měl vždy dozvědět pouze to, co postava, z hlediska které zrovna píšete, může v danou chvíli vidět/slyšet/cítit/logicky si odvodit. Takže ne, že bude Harry vědět, co se zrovna děje v Brumbálově kanceláři, když je zrovna někde ve třídě. Tedy pokud tam nemá nasazené magické štěnice, které mu šeptají do ouška, co se tam říká, že...

Řev pátý: oznamovaní změny hlediska (POV)

A to zvlášť, pokud to označujete tou anglickou zkratkou! Proboha proč? Za co? V textu nemá být nic, co není součástí děje - pokud chcete oznamovat takovéhle věci a střihy, začněte psát scénáře a na povídky, novely a podobně zapomeňte! Změnu hlediska laskavě vyjádřete dějem v povídce, nikoli nápisem velkým jak noha, který čtenáře vytrhne ze soustředění - jakmile tohle někde vidím, klikám na tlačítko Zpět tak zuřivě, že se občas divím, jak to, že mi ještě zůstala v pořádku myš!

No, a pro tuhle chvíli se mi zase ulevilo. Až zase někde uvidím další koniny a prasečárny, sepíšu další připomínky...

Vlkodlaci vs. PMS

Fri, 09 Mar 2012 13:52:13 +0100

Můj manžel mě skvěle doplňuje. Zvláště pak svým smyslem pro humor. Kupříkladu takhle včera v noci, když jsme šli spát a já nadávala, jak je mi zle, a vyjmenovávala jednotlivé příznaky svých měsíčních obtíží (bolesti břicha, zad, hlavy, žaludek na vodě, otoky, přecitlivělost fyzická i psychická, aj.), přidala jsem k tomu, jak jsem v jakési knize četla, že si jedna ženská stěžovala, kdyby ji kousl vlkodlak, tak by to měla stejný, akorát by byla holt o něco chlupatější (něco o krvelačných bestiích jdoucích všem okolo po krku říkala).

Manžel byl chvíli ticho, pak pronesl bombu: "No jo, ale vlkodlaci nemají menopauzu."

Je jasné, že jsme se tomu smáli dobrých pět minut.

Pak to ještě upřesnil: "Původně jsem chtěl říct, že narozdíl od toho druhýho problému nemají vlkodlaci pokoj ani když jsou těhotní, ale tohle znělo ještě líp."

A po chvíli hovoru na téma, jak je zlý, špatný, má humor suchý tak, až se z něj práší, a jak ho za to miluju, prohlásil: "No řekni, kolik lidí by napadlo strašit vlkodlaka menopauzou..."

MDŽ s námi již od roku 1909

Thu, 08 Mar 2012 09:09:07 +0100

...a v našich zemích od roku 1911. Můžeme si tedy snadno spočítat, že je u nás tento svátek o sedm let starší, než vznik prvního samostatného československého státu. Tolik k řečem o komunistických umělých svátcích. Jsem ráda, že zahradnictví Chládek připravilo tohle info, protože jinak bych dneska k těmhle ošklíbačům patřila i já:

30 Days Meme: Den 13.

Mon, 05 Mar 2012 10:26:31 +0100

Ono se toho vlastně stalo tolik moc, až se zase prakticky nic nestalo. Furt nemám radost ohledně tý situace s rukou - střídavě si přeju, abych už měla ten kus malíku pryč a mohla se zas soustředit na něco jinýho, pak to zas mentálně oddaluju, protože zkrácení prstu o jeden článek je poněkud trvalé a nevratné a narozdíl od vlasů už nedoroste...

O víkendu jsem se věnovala zuřivému vaření - špagety s masovými knedlíčky, Stroganoff s houbama a bramborovo-pórková krémová polévka (recepty k nalezení v aj na Titli's Busy Kitchen), praní a uklízení. Asi jde na mě jaro či co...

Každopádně po delší době je zas na čase vrátit se k meme, tentokrát s bodem o tom, kam bych se ráda podívala nebo přestěhovala.

Ono to vůbec není lehký, víme? Strávila jsem dost dlouhou dobu tím, že jsem se flákala po Evropě dokolečka dokola.

Nakonec jsem došla k názoru, že těch pár let v Afganistánu jako malá mi fakt stačilo a není nutné se cpát všude. Důležitý je taky určitý komfort jedince a nenutit se do něčeho, co mi nesedí, protože je to zrovna In, a cestování do zemí Afriky (kromě JAR) a Asie (možná kromě návštěvy Japonska) spadá mezi takové věci, u kterých nevidím důvod, proč se tam cpát.

Na druhou stranu, v Evropě a na severu Ameriky je spousta míst, která bych ráda viděla: chtěla bych zase jednou zajet do Pitěru, konečně se podívat do Ermitáže a zajít zase jednou do Boľšogo tějátru. Narozdíl od Ermitáže jsem tam už jednou byla...

V Altajských horách se mrknout na "prokleté jezero" - nádherně zrcadlí své okolí, ale kdo ho maloval, brzo zemřel. Aby ne, když má na hladině vrstvičku rtuti...

Norsko, Finsko, Dánsko - projet se možná na lodi, možná na některém z těch velkých parníků i jinak, než na trajektu, podívat se na fjordy a podobně, projít si Helsinky, Kodaň, Stockholm a spoustu dalších měst. Taky se mrknout do Rigy a zkusit štěstí při hledání jantaru.

Jo a v Rusku ještě zase se mrknout na Abrau-Djurso, malé městečko v krymské oblasti, kde je vinice, která byla speciálně založena proto, aby vínem zásobovala carskou rodinu. Jediné víno, které mi v životě opravdu chutnalo bez výhrad.

Sjezdit Německo, Švýcarsko (no tak, horskými vláčky k ledovci? návštěva výrobny čokolády? ženevské jezero? medvědi v Bernu? můj milovaný Basel?), zase jednou mrknout do Varšavy, nahoru k moři a dolů Evropou zase k Alpám. Navštívit Lisabon, prolézt Zaragozu a čumět zblízka na Sagrada familia, podívat se do Andalusie a navštívit horu sv. Michala. Itálie, Řecko, francouzská Riviéra, Alsasko, Provence...

O Velké Británii ani nemluvě - spousta měst, skotská vřesoviště, mrknout na Vysočinu a pozdravit tam Highlandery, Wales, Severní Irsko...

A Irsko, ostrov Man, Shetlandské ostrovy, Island, Grónsko...

Prostě, je tolik míst, kam bych se chtěla podívat jen tady, na tom našem kontinentu!

Severní Amerika - to máme Yucon, Aljašku, kanadskou přírodu, Space Needle, Utah, pouště a polopouště, Colorado, Grand Canyon, Route 66...

Někomu holt sedí větší exotika, a proč ne, že jo, každej jsme nějakej. Ale mně se líbí prostě tohle...

(PS: nemám teď v poslední době moc času ani sil. Tenhle článek jsem psala napětkrát, a to ještě přes týden! Ale ono bude zase líp...)

Holy shi- ne, vlastně Holy War

Thu, 23 Feb 2012 20:16:01 +0100

Tož tu máme Spisovatelský džihád. Je prostě vidět, že komunita na blog.cz prochází dalším vývojem, ke kterému u lidí patří přeskakující hlas, divné nápady a beďary, u internetových komunit pak svaté války a flame, až se od monitoru kouří.

A v sebeobraně (i v jinýchobraně) rovnou zmiňuji, že toto je jediné vyjádření, které ode mě na toto téma budete číst, protože jednak nemám čas, jednak chuť tohle řešit.

Jen bych zuřivé Křižáky a Saracény poprosila, aby si své řeže řešili mezi sebou a netahali do toho ostatní. Jako například debatama o tom, jak kdo někoho, kdo je mimo tuhle debatu, urazil, neurazil, pochválil nebo nepochválil...

A rovnou říkám, že kdo do toho zkusí zatáhnout mou maličkost, má prostě pech.

(PS: mix historických odkazů? Já vím :-) )

ghí nebo GHI?

Mon, 20 Feb 2012 14:29:05 +0100

Miluju svoje kamarády. Zvlášť, když mě dobře baví... ;-)

Kachýnka po citrátovsku

Sun, 19 Feb 2012 12:14:44 +0100

Je na čase zase trochu vařit. Včera jsem si zařádila u sporáku a na pořadu dne byla kachna, zelí a vařené brambory (nechtělo se mi patlat s knedlíkama a ty kupovaný v mých očích stále klesají a klesají). Pokročilí kuchaři se v tomhle článku nedozvědí vůbec nic nového, ti začínající se ovšem možná přestanou kachýnky bát - protože správně udělaná kachna je velmi léčivá, působí antidepresivně, celkově zlepšuje kondici a... a... no ještě něco pak vymyslíme. Každopádně tohle je prazákladní recept, u kterého jde hlavně o sledování kachny v troubě, ona se dělá prakticky sama.

Další zajímavé recepty najdete na zápisníku Svědkové - všechny recepty tam jsou ozkoušené v praxi.

První věc, kterou budete pro tento recept potřebovat, je pekáč s deklem. Nemáte-li pekáč s deklem, pak prosím zavítejte na recepty Thomase Lievena (a přečtěte si při vaření knihu Nemusí být vždycky kaviár od J. M. Simmela) na kachnu s ananasem po čínsku nebo kachnu na roštu.

Dál se vám na kachnu bude hodit kmín, sůl (může být i bylinková), mletý zázvor. Pokud chcete, připravte si pak na omáčku petrželovou nať a pár stroužků česneku, na zahuštění pár lžic hladké mouky.

Kachnu, máte-li mraženou, nechte rozmrazit. Rozmražujeme na talíři (aby krev necrčela všude) v chladničce - protože nechat vyvíjet v mase bakterie je zbytečné. Proto kachnu vytáhneme z mražáku a prsknem do lednice minimálně den předem, podle váhy.

Kachnu začneme připravovat alespoň dvě hodiny před plánovaným obědem: zapneme troubu na 150°C, ať se hřeje. Zapátráme okem na obalu a hledáme zmínku o drůbcích. Pro jistotu vrazíme kachně ruku do tělní dutiny a kontrolujeme, jestli náhodou nenajdeme sáček s vnitřnostmi. Netřeba říkat, že kachna nadívaná igelitem nechutná ani trochu dobře!

(Krk můžeme hodit do vody spolu s kouskem cibule, bobulí nového koření, bobkovým listem a trochou kořenové zeleniny a udělat si z něj pomalý vývar, mezitím vrazíme do mixéru zbylé vnitřnosti, pořádně je rozšmelcujeme, osolíme a okořeníme (pepř, majoránka, cokoli podle chuti), přidáme vajíčko jako pojivo, zahustíme dětskou krupičkou a voilá, máme domácí knedlíčky. Obereme maso z uvařeného krku, vytáhneme cibuli a všechno, co nejíme, nakrájíme vařenou zeleninu, vrazíme ji s masem zpátky do polévky, tu doženeme k varu a zavaříme knedlíčky. Easy!)

Prázdnou kachnu opláchneme zevnitř i zvenčí, pokud možno osušíme. Na suchý čistý talířek si připravíme sůl a koření (kmín a zázvor, možno i pepř), promícháme směs a pečlivě ji rukou vetřeme do kachny zase zevnitř i zvenčí - dejte tomu pernatci pořádnou masáž. Zapomeňte na veškeré oleje, másla a další tuky - kachna sama o sobě je tučná až až. Propíchejte kůži, aby tuk lépe vytékal ven, a vražte kachnu prsíčky dolů do pekáče. Pekáč přiklopte poklicí nebo alobalem, vražte ho do vyhřáté trouby a jděte si na hodinku po svých.

Vyndejte pekáč ven z trouby, vezměte si lžíci a nějakou nádobku a seberte pokud možno co nejvíc vypečeného tuku, šťávu tam nechte. Tuk je to čiré. Možná se budete divit, kolik toho za tu chvíli z kachny vyteklo. Nechte si ho stranou, dobře se na něm vaří. Tím, co vám v pekáči zbude, pořádně potřete kachně záda a kloubíky a vůbec celou kachnu, aby se kůže zbytečně nepřesušila. Nechte poklici (nebo alobal) stranou a vraťte pernatce do trouby. Vzpomeňte si na ni za půl hodinky a proces zopakujte.

Když si za další půl hodiny vzpomenete na kachnu potřetí, obraťte ji na druhou stranu, prsíčky nahoru. Když do kachny píchnete vidlicí nebo nožem, měla by z ní téct čirá šťáva - pokud je lehce krvavá, chce ještě dopéct beze změny teploty - potřete ji šťávou a zas ji půl hodinky nechte být (já včera měla kachnu s výchozí váhou 2,2 kg a po otočení už dopékat nepotřebovala, plánujte čas podle váhy). Pokud se vaše budoucí jídlo tváří propečeně, je čas vyrobit mu pořádnou kůrčičku - zvyšte teplotu na 180-200°C a co deset minut potírejte prsíčka vypečenou šťávou, aby se nepřesušila. Ve chvíli, kdy máte nahoře úžasnou křupavou tmavě zlatou kůžičku, máte hotovou kachnu. Vypněte troubu (ale nevětrejte ji), vyndejte pekáč i s kachnou ven a vyndejte kachnu na velký talíř - teď uděláte šťávu:

Postavte pekáč na rozpálenou plotýnku a vařte (s častým mícháním) vypečenou šťávu tak dlouho, dokud pořádně nezhoustne a nezačne se lehce přichytávat. V tuhle chvíli dosolte, přihoďte třeba nasekanou petrželovou nať, pár utřených nebo na drobno nasekaných stroužků česneku, promíchejte a zalejte vodou tak, abyste měli dost omáčky. Zatímco se omáčka dostává opět do varu, rozmíchejte dvě-tři vrchovaté lžíce hladké mouky v hrnku se studenou vodou a vylijte to do omáčky. Nechte přejít ještě jednou varem, aby zmizela moučná chuť, vraťte kachnu do máčky a celý pekáč vražte zase do vypnuté trouby. Bude tam dost teplo, aby kachna zbytečně nevystydla, než se vám dodělají přílohy.

Není to těžké, je to spíš na dlouho a trochu pracné - ale stojí to za to.

Recept na rychlozelí: potřebujete pixlu bílého sterilovaného zelí, trochu celého kmínu, menší cibulku a malé jablíčko - nebo půlku velkého. Hladkou mouku na zahuštění (máte-li, pak trochu bramborového nebo kukuřičného škrobu).

V hrnci rozpálíte dvě-tři lžíce tuku sebraného z kachny, pokud neděláte kachnu, použijte olej nebo sádlo. Prostě co máte. Máslo se na tohle nehodí. Na rozpálený tuk hodíte kmín. Dvě-tři minutky ho štěrchejte vařečkou kolem, pak vás to začne fakt nudit, takže přihodíte nakrájenou cibulku. Honíte cibulku kolem, dokud nezačne sklovatět (opravdu vypadá jako kousíčky mléčného skla). V tu chvíli přihodíte nadrobno nakrájené jablko. Po dalších dvou-třech minutách přidáte celý obsah pixly zelí, včetně láku (alespoň tak to dělám já, protože mám ráda zelí pořádně kyselé). Necháte maximálně deset minut povařit, sem tam promíchejte. Dvě lžíce mouky a lžíci škrobu (nebo tři lžíce mouky bez škrobu) pořádně rozmíchejte v hrníčku se studenou vodou a vylejte do vařícího se zelí. Nechte zase projít varem a odstavte - máte hotové zelí.

Den plný průserů

Fri, 17 Feb 2012 22:57:14 +0100

Dnešní den fakt stál za to.

Nemohla jsem v noci zabrat, a tak se mi povedlo naspat nějaké 4 hodiny. Necelé. Whatever. Včasné probuzení zajistilo poměrně bolestivé kroucení v břiše, které i z těch nejodolnějších a nejlínějších citrátů udělá sprintery - ovšem to si nesmí na hýzlíku vesele pískat spolubydla jakousi rozvernou piesonku. Kroucení se přede dveřmi zajistilo protažení i těch nejztuhlejších svalů, o kterých jsem netušila, že je vůbec mám. Naštěstí vymázl včas - akorát jsem zjistila, že měl pravděpodobně včera něco s česnekem...

Po půlhodinovém zasedání mi bylo jasné, že do práce opravdu včas nedorazím. Ale i tak, vycházela jsem jen o třičtvrtě hodiny později. Sice bych normálně zůstala doma a volala do kanclu, že jsem zvolila jakousi neuváženou večeři, ale protože se u nás v baráku mění stoupačky, které vedou 25 čísel od porcelánového trůnu, bylo mi jasné, že v kanclu bude lépe. Tišeji. Soukroměji. A nebudou tam díry kolem trubek nahoru k sousedům a dolů k sousedům...

Jela jsem tramvají své obligátní dvě zastávky. Během jízdy z výchozí zastávky na tu první, kde ještě nevystupuju, vytáhla některá ze spolucestujících parfém a důkladně se navoněla. Zjistila jsem to díky dušení a slzení o sto šest, až pak mi došlo, že to, co mě zasáhlo, byl protivně sladký smrádek čehosi, co je vydáváno za kvalitní ehmvůni. Na svou zastávku jsem dojela s hlavou téměř celou vystrčenou z okýnka.

Pominu, kolikrát jsem v práci dnes zaokupovala koupelnu. Ještě, že máme dvě. To, že mi zamrzl počítač (samozřejmě ve chvíli, kdy šéf potřeboval poslat něco urgentního), už jsem očekávala. Že sežeru celé jedno platíčko uhlí a nebude to mít prakticky žádný vliv, to tak nějak taky. To, že mi při komentování jednoho blogu Android vesele sežral půlku komentáře, resp. nechal můj kurzor uvíznout uprostřed již napsaného textu a ne a ne se nechat zescrollovat na dolní část, byla poslední kapka. Seděla jsem s kalhoty u kolen a hihňala se jako kretén.

Měla jsem pocit, že je pondělí a ne pátek. I ta pipka Rebecca Black ví, že pátek má bejt úplně v pohodě, tak proč to neví ten pátek? Za co? Připadala jsem si jako Jon v Garfieldovi nebo kojot ot warneráků (ten, co honí toho ptáka uličníka). Prostě mi to celé přišlo strašně absurdní.

Nicméně mi pak přišly věci na vlasy, co na mě před týdnem použila šikovná paní Lenka v Salonu Anette (vřele doporučuju - pomohla, poradila, upravila, nechala si říct, co chci, a pak v rámci zadaných parametrů vykouzlila něco, s čím jsem absolutně bez výhrad spokojená), takže to byl plusový bod. Přečíst si komentář na jednom z blogů, který byl strašně roztomile absurdní díky překlepům, pobavilo ještě víc, a úplně nejvíc pak to, že jsem si mezi sedmou a osmou umyla hlavu. Nový šampon zatím dobrý, přípravky péče úplně špičkový. Cítím se fajn.

Jo a paní Lenka mi taky na hlavě vytvořila novou barvu. Jmenuje se coffee, tedy kafe, takže rozhodně nemůžu říci, že bych ho měla nějak nedostatek :-)

30 Days Meme: Den 12.

Thu, 02 Feb 2012 22:22:27 +0100

Dvanáctý bod po mně chce popsat jeden svůj den v heslech. Tady je tedy dnešek tak, jak ho stíhám zaznamenat:

6:30 - první zvonění budíku. Je zaznamenáno a ignorováno s myšlenkou, že to zvonění budu muset zas změnit (Summer Song od Joe Satrianiho)
7:15 - hrabu se z postele a dávkuju si prášky na tlak a alergii. V místnosti je i přes zapnuté topení výrazně chladněji než pod peřinou. Kupodivu. Jdu si vyfotit kombinaci aloe sokolí péro chystající se k rozkvětu a okenní tabulky pokryté ledem za ní, cestou mrknu na teploměr: -12°C
7:30 - pobíhám po pokoji a snažím se co nejrychleji obléct. Manžel mě sleduje z postele a mrouká na mně. Hledám vhodnou podprsenku a u toho prohrabávám nánosy hadrů na křesle. Myslím, že je na čase zase jednou přetížit pračku...
7:35 - moje hodinky zase stávkují: předevčírem ukazovaly datum 2.2., dnes pro změnu jdou skoro o víc jak půl hodiny pozdě. Přenastavuju je a říkám si, že bych měla zkorigovat svůj mobil, aby nešel pro změnu o půl hodiny nadřív.
7:40 - vycházím o deset minut později, než by se mi hodilo. Proti zimě se bráním mimo jiné šátkem kolem krku, svetrem s velkým rolákem, neprofukovým tunelem přes uši, na hlavě klobouk a kolem spodní části obličeje mám omotanou černo-červenou šálu. Lidi na mě na ulici divně koukají, protože tu škvíru volného obličeje kolem očí, kterou nemám zakrytou šálou, stíní krempa klobouku, ale když mně je zima.
7:45 - ujela mi tramvaj před nosem, jdu si koupit dvě koblihy. Bohužel nemají moje nejoblíbenější, ty klasické, tak si kupuju jakýsi ovocný donut a koblihu s vanilkou a čokoládou. Čekám na tramvaj a mhouřím oči proti zimě.
7:55 - ha, tramvaj!
8:05 - v práci. Sice s pětiminutovým zpožděním, ale pořád ještě na pohodu. Je potřeba zapnout počítač, zkontrolovat RSS čtečku, co je nového, odehrát Mafia Wars 2 a Hidden Chronicles (hledání předmětů v obrázcích) na fesjbůku, mrknout co nového na Twitteru a jestli jsou nějaké nové věci na Taverně. Pak proházet pracovní mejly a odstranit spamy.
8:20 - šéfem odsouhlasená objednávka kancelářských potřeb, zase bereme věcí za 5 tisíc, což mě děsí. Uzmula jsem šéfovi ze stolu své dvě kiwi, které on mi uzmul z kuchyňky v pondělí.
8:30 - začíná mě bolet hlava. Zase. Už sedmý den se toho nemůžu zbavit.
8:43 - kamarád mě spolu s dalšími otagoval v jednom z příspěvků. Potěšilo mě, že ho těší, jaké má známé. Mám smíšené pocity z toho, že mám podle něj vrozený skepticismus vůči ACTA - já mám totiž spíš vzorený skepticismus vůči slepému přejímání "faktů" jen proto, že to někdo tvrdí dostatečně dlouho a dostatečně nahlas.
9:30 - první průšvih nového dne: Dostali jsme X kusů zboží A a Y kusů zboží B. Překřížením drátků v komunikaci naše firma vystavila papíry na Y kusů zboží A a X kusů zboží B a poslala zboží v původním množství (AX a BY) odběrateli, který zboží a papíry vzal tak jak byly a poslal je koncovému zákazníkovi. Koncový zákazník je vytočený, odběratel má poněkud pocit, že z něj někdo dělá blbce. Velký šéf je rozhořčen. Já jsem ráda, že s tím nemám nic společného a dělám si na svém.
9:45 - Pouštím si k práci sbírku muziky, kterou mám ze svých originálek nataženou v pracovním počítači. Nechala jsem zapnutý náhodný výběr a absurdita některých kombinací mě rozesmívá.
10:00 - čas na první čaj dnešního dne. Používám malý drobný dámský hrneček od Smíglové o obsahu 0,78l. Jím koblihy. Jsou přeslazené. Dělám si na svém.
10:40 - u Sussanah na zdi objevuju video s norskou vojenskou kapelou. Mám pocit, že je to z jednoho z posledních Tattoo, ale protože neumím portugalsky, nemůžu si pořádně přelouskat popisek pod videem. Trávím několik desítek minut vyhledáváním videí s Top Secret Drum Corps z Baselu. Při koukání na video z Belína 2011 mám pocit, že je to stejná hala, ve které vystupovali Norové. Mezitím:
10:45 - další pokračování průšvihu AX a BY - dostávám pokyn, co po Skypu poslat odběrateli. (Skype mám pouze pracovní.)
10:47 - na jednání přichází Partner I a spolu s kolegou Ko a Velkým Šéfem se zavírají u šéfa.
10:50 - přichází na jednání Partner II. Naštěstí je volný kolega Če, který s ním bude hlavně komunikovat. Zavírají se v kanclu Malého Šéfa, který je mimo kancelář - dělá na novém projektu.
10:52 - vařím kafe na první i druhé jednání: nejdřív dojde v pixle kafe, pak dojde voda v barelu. Při přenášení kafí na tácech mám jako vždycky strach, abych sebou neflákla...
11:10 - odchází Partner I a jednání od Malého Šéfa se přesouvá k Velkému. Kolega Ko obtelefonovává naše dodavatele spojené s průšvihem AX a BY. Ještě nikdy jsem neslyšela kolegu Ko tak rozčileného - kvůli jejich nedodržení termínů my jednak platíme pokuty, jednak máme objednanou expres zásilku malým autem (malým na poměry naší firmy - nosnost nákladu 1.200 kg) na vlastní náklady.
11:30 - odběratel si vymýšlí a celé to komplikuje. Držíme hubu kolektivně. Nostra culpa.
12:00 - zjišťuju, že ani letos se na Basel Tattoo nedostanu. Chjo. Lístky na show jsou už vyprodaný.
12:10 - odchází Partner II a šéf opět řeší průšvih AX a BY. Chudák. Dělám si na svém. Básník si přeje státi se trpaslíkem.
12:40 - volá mi máti, co udělala doma k obědu, a že to mám říct manželovi, protože když mu to řekne ona, tak to nejí. Ubezpečila jsem ji, že manžel jí co chce a kdy chce a já na to zdaleka nemám takový vliv, jak si ona myslí. Její věta "A já myslela, že ty mu prostě řekneš 'A teď budeš papat toto'..." mi vyrazila dech a lehce nadzvedla žaludek.
12:50 - šéf mi dává svůj oběd k ohřátí v mikrovlnce. On má kardiostimulátor a neměl by se k ní moc přibližovat. Má k obědu neidentifikovatelnou zelenou polévku (brokolicová bez smetany?) s vajíčkem a dva velké klobouky hub plněné jakousi směsí a zapečené pod sýrem a smetanou. Sice je mi ještě lehce zle od těch koblih, ale jdu si v rámci oběda rozkrojit svá staronová dvě kiwi. V tomhle počasí se ven pro oběd nepotáhnu.
13:30 - scanuju smlouvu pro zahraničního partnera a ještě jsem se nedostala ke svým kiwi. Svrbí mě oko, kde mi včera zřejmě zimou popraskaly cévky. Mám chuť chvíli mlátit hlavou do zdi, Ibalgin musí počkat až domů, jsem po něm zblblá na maximum. A venku pořád svítí sluníčko jak vzteklý, ovšem nemám z toho vůbec radost. Cituju ze svého kalendária na Téma-blogu: "Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více. Pakli sněží nebo hřímá, jaro jistě vblízku dlívá."
13:36 - vypínám hudbu. Lynyrd Skynyrd mě nakonec dorazili. Bohužel všichni mnluví se všemi nebo alespoň telefonují. Dodavatel z průseru AX a BY odeslal další zboží, aniž by označil, co je co. Kolega Ko už se nevzteká, jen mluví vyčítavým hlasem. Myslím, že na vztek už nikdo nemá sílu. Jdu konečně na to kiwi!
14:20 - spala bych, až bych brečela. Pracuju pomaleji, protože mě bolí oči i hlava. Snad nenasekám moc chyb...
14:30 - právě mi třetí člověk oznámil, že u kopírky má někdo brýle. Já vím. Jsou kolegy Re, který je nechává po celém kanclu.
15:18 - Partner III má zpoždění. Měl tu být ve tři. Mám hlad, chce se mi spát a pořád mě bolí hlava. Jeden bloger se se mnou hádá po vzkazech. Zjevně omylem zařadil článek pod téma týdne, který s tím nemá co společného a pravděpodobně nechápe, jak téma týdne funguje. Hlavně že umí protistranu označit za pitomce.
15:40 - uvědomila jsem si, že ve Francii dnes na Hromnice pojídají palačinky. Plánuju zastavit se cestou domů pro palačinku naproti Vypálenému koťátku.
15:53 - ani ne deset minut před koncem pracovní doby odběratel z průšvihu AX a BY neustále mění, kam chce poslat zboží, kudy a za jakých celních podmínek. Všichni jsou z toho na větvi. Mám hlad.
16:00 - padla! Škoda, že ještě scanuju nějaké papíry...
16:04 - kašlu na to, jdu domů. Teploměr za oknem ukazuje -7°C. FUJ!!! Partner III ještě nedorazil, zítra ráno se musím zeptat šéfa, jak dlouho tam ještě tvrdnul. Kolega mi ukazuje po vzoru pana Topolánka, že jsem jednička. Odběratel evidentně netuší, o čem je v dopravě řeč. Kolegům to ani trochu nezávidím. Před odchodem se ještě po vzoru kachnopysků vyfotím v zrcadle v předsíni, abyste viděli, jak chodím zababošená:
16:30 - jsem doma. Jdu si ulovit něco k jídlu, ještě, že dnes nemusím vařit. Chvíli prolejzám svůj noťas a RSS čtečku.
17:20 - nic mě nebaví. Usínám obtočená kolem notebooku.
20:00 - budíček. Večer - část II., věnováno nicnedělání, prolejzání fejsbůku a podobně. To jsem strašně produktivní tvor, co?
22:22 - končím zápisky tohoto postu na blogu. Stačilo, ne? :-)

Jak vidíte, žiju úplně obyčejný život. Nuda...

30 Days Meme: Den 10. a Den 11.

Wed, 01 Feb 2012 15:35:58 +0100

Po několika politicko-ekonomicko-sociologických nářcích posledních příspěvků je potřeba zas trochu odlehčit téma a posunout se dál v memání. Leden pryč a já ještě nejsem ani ne v půlce...

Mimochodem, potěšilo mě, jak se to rozšířilo :-) Jako správné meme. Akorát bych chtěla znovu zopakovat, že jsem ho rozhodně nevymyslela (i když jsem ho sem možná zatáhla). No a jdeme na to: První láska a první polibek, pak 10 písniček z přehrávače na náhodný výběr:

První láska...

To je strašně abstraktní pojem. Pamatuju si, že se mi strašně líbil u tety na Sibiři jeden kluk z party, co se scházela ve dvoře před paneláky. Bylo mu asi patnáct, mně asi pět, on měl holku (samozřejmě, že jsem ji nenáviděla), kouřil a s partou popíjeli schovaní v prolejzačkách pivo. Prostě můj hrdina. :-) Když jsme všichni dohromady hráli na schovku, museli jsme buď několikrát oběhnout barák uprostřed dvorku (no tak, buďte milosrdní k mým pětiletým krátkým nožičkám) nebo si dát pusu. Heh. Takže asi tak :-)

Léto skončilo, já se vrátila do Prahy, uběhlo několik let, kluk vyrostl, šel do armády, odveleli ho do Čečenska a vrátil se závislý na heroinu - stejně tak minimálně půlka celý tý partičky, který jsme jako malý škvoři fascinovaně pozorovali, jak kouří, pijí pivo z flašky a jsou strašně dospělý. Od něj jsem se poprvý dozvěděla, že existují nějací brouci (placku s fotkou The Beatles, kterou mi dal, jsem poctivě schraňovala ještě asi 20 let) - a teď ani nevím, jestli je naživu. Můj bratranec se kupříkladu heroinem předávkoval (naučil se to od bývalých vojáků, co si tenhle milý zvyk přinesli s sebou) a moc bych se nedivila, kdyby ten kluk skončil úplně stejně.

Zajímalo by mě, jestli si někdy vzpomněl na malou blonďatou holčičku z Prahy, která si myslela, že nejen že vlastnoručně natřel nebe na modro, ale že na něj i sám pověsil slunce, aby mohlo svítit - moje máti si kvůli mému nekritickému obdivu k jeho osobě dělá ze mě srandu dodnes...

No a k těm náhodným písničkám - seznam jsem si připravila už v pátek, jenže jsem ho vtipně nechala v práci. A tak jsem si dneska připravila seznam nový, načež jsem ten původní vyhrabala ze závějí na stole. A tak je tu máte oba, první je z pátku, druhý z dneška:

1	Fatboy Slim - Right Here, Right Now	Fatboy Slim - You're Not From Brighton
2	Roxette - Real Sugar	Nazgul Band - Vesna
3	The Black Sweden - Knowing Me, Knowing You	FF X, OST disk 1 - Thunder Plains
4	FF X, OST disk 2 - 1000 Words	Trance Allstars - Go (Talla 2 XLC Remix)
5	Cowboy Bebop OST - Memory	Rammstein - Der Meister
6	Alexander - Maniac (z filmu Flashdance)	Mike Oldfield - The Top of The Morning
7	FF X, OST disk 2 - Battle #1	Bass Hunter - Boten Anna
8	FF X, OST disk 2 - Mi'ihen Highway	Greenhorns - Cadillac
9	Joe Satriani - Belly dancer	E Nomine - Sternensturm
10	E Nomine - Halelluyah	Alphaville - Dance With Me

Něco za nic? Trhněte si!

Mon, 30 Jan 2012 14:02:56 +0100

Možná jsem divná a rozhodně zastávám spolu se svým manželem v současnosti neoblíbený a nepohodlný názor, ale co se mě týče, mazejte si kupovat originálky, bando!

Ve chvíli, kdy někdo řekne "Bojím se, že nové zákony budou zasahovat do mého soukromí!" je to něco úplně jiného než kňučet "Já nebudu moct zdarma koukat na něco, za co nechci dávat prachy, protože to chci vidět jen jednou a ne si to kupovat napořád!" Lidi, kteří prohlašují to druhé, jsou mi extrémně nepříjemní, minimálně z tohoto hlediska.

Víte, asi vám to bude připadat předpotopní, ale nejen, že existovaly půjčovny videokazet (le gasp!), ony stále ještě existují i půjčovny DVDček! Právě půjčovna v městečku, kde jsem v Německu bydlela, mi umožnila poznat kupříkladu Final Fantasy VII: Advent Children, Ghost in the Shell a spoustu dalších. Stojíte mezi regály a rozhlížíte se, na něco vám padne oko, tak si to odtáhnete domů. Občas je to neskutečná kravina, občas tak přijdete na zajímavé věci. Hudba se dala - a dá - půjčovat v knihovnách. Hell, já takhle přišla na Alice Cooper a Manowar! V dětské knihovně, což je dobrej džouk!

Pokud vám půjčovny připadají příliš drahé, domluvte se ve víc lidech a uspořádejte žranici s promítáním. Sakra, pařba, ne? Pokud vám připadá drahá průkazka do knihovny, nedá se nic dělat, měli byste pravděpodobně zavřít ten ukradený noťas, protože pokud nemáte na roční zápisné do knihovny, nemůžete mít ani na počítač, a jděte si hledat práci. Pokud vám ovšem knihovny a půjčovny připadají pod vaši úroveň a příliš "sociální", mám pro vás jeden vzkaz: Považuju vás za rozmazlené jedince, kteří se snaží předstírat, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou.

Když na to nemáte, prostě na to nemáte! Proč se teda cpete někam, kam nepatříte a děláte ze sebe něco, co nejste? Když jdete po ulici a líbí se vám kolo, jen tak ho vezmete a odjedete na něm, nebo se rozhodnete, jestli vám to stojí za to a buď si na něj našetříte nebo vyděláte, popřípadě se rozhodnete, že vám to zas tolik za to nestojí? Že to není to samé? Řekl kdo?

Tohle chování ("Ale já si chci stahovat zdarma!!!" nebo "Le gasp! Já budu muset nejen dát prachy, ale ještě čekat, až to sem přijde!") je na úrovni pětiletého fracka, který sebou třískne v samoobsluze na zem a mlátí pěstičkama "já chci chci chci chci CHCI toho nanuka! Teď!" Zkuste alespoň předstírat, že máte jakous takous sebeúctu.

Je mi jedno, co si myslíte - a opět opakuji nepříjemnou pravdu: Nemáte právo na cizí práci, do které někdo vrazil své úsilí a prachy (nebo do toho někdo jiný vrazil prachy), zdarma jen proto, že chcete. Nechte si své kecy o tom, že zlé velké korporace a podobně - víte čím totiž smrdí? Zatraceným Marxismem a Leninismem, ba přímo komunismem! Kdybyste to mysleli vážně, pak byste na ty výrobky velkých zlých korporací zvysoka kašlali, ty by se neprodávaly a velké zlé korporace by musely změnit taktiku - ale vy chcete všechno zároveň: mít to, co ty velké zlé korporace vyrobí, i jimi zároveň opovrhovat.

Chováte se pokrytecky a argumenty o študých chudentech a podobně u mně nedojdou sluchu - stála jsem na tom samým místě, co vy, a mám slušnou knihovnu i sbírku origo CDček a DVDček. Vy jste naopak v situaci 'zloděj křičí: "Chyťte zloděje!"'

Lidi, co něco stáhli, a teď ohledně ilegálního stahování pokrčí rameny a řeknou "Spadla klec, co se dá dělat," ti maj alespoň rozum. Je to jako trhat jablka z cizí zahrady, a když tam najednou postaví plot, lidi typu 'spadla klec' pokrčí rameny a kašlou na to. Lidi typu ukničení protestanti proti konci "práva" krást beztrestně dojdou k baráku u té zahrady, zazvoní na dveře a budou se dožadovat okamžitého odstranění plotu, jinak ho strhnou sami a ještě si budou stěžovat, pokud možno na policajty.

Víte co? Sice mě na jednu stranu, milí protestanti kvůli filmům, obrázkům a hudbě ilegálně zdarma, strašlivě serete, ale daleko víc jste mi k smíchu. Ve chvíli, kdy by si někdo dovolil prstíčkem šáhnout na váš osobní majetek, byl by oheň na střeše - zato vy můžete hamtat, kam se vám zlíbí. Kdo nevidí blbost tohoto prohlášení, asi v životě nepochopí, o čem je řeč. Tohle je poslední článek, který píšu o těch, co chtějí něco za nic.

___________________________

PS: Kdo v tomto článku našel jednoznačnou podporu ACTA, SOPA nebo PIPA, měl by se vrátit na první stupeň základní školy a pořádně se naučit číst a rozumět textu. Možná by vám pomohl výkladový slovník spisovné češtiny?